Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Práce pro mě není víc než láska, říká herečka Hana Holišová

aktualizováno 
Hraje, zpívá, tančí, pochlubit se může Cenou Thálie, ale popularitu jí muselo přinést až vítězství v zábavné show Tvoje tvář má známý hlas. Hanka Holišová (35) zdědila umělecké geny v míře nemalé, miluje výzvy a v souboji sama se sebou si místo slz, které má na krajíčku, přikáže zabrat na maximum.

Nosíte jiné příjmení než vaše mladší sestra a maminka. Mohu vědět, co je důvodem?
Moji rodiče se rozvedli, když mi byly asi tři roky. Vyrůstala jsem s nevlastním tátou a o šest a půl roku mladší sestra se narodila mé mamince ve vztahu s ním. Obě mají jeho jméno Horká, já zůstala Holišová.

Hana Holišová

  • Narodila se v roce 1980 v Brně v rodině dirigenta brněnského Národního divadla Evžena Holiše a sólistky zpěvohry v Národním divadle a Městském divadle Brno Hany Horké. Má o šest a půl roku mladší sestru, herečku a zpěvačku Michaelu Horkou.
  • Od šesti let hrála na klavír, na střední pedagogické škole se přidala flétna, kytara a kontrabas. Vystudovala činoherní herectví na JAMU.
  • Po absolutoriu hostovala na brněnské muzikálové scéně v inscenacích Zpívání v dešti nebo Divotvorný hrnec. Na Nové Scéně v Bratislavě to byl muzikál Hair. V pražském Hudebním divadle Karlín nastudovala roli Aleny v muzikálu Noc na Karlštejně, za kterou byla nominována na cenu Thálie 2004.
  • Koncem roku 2005 přijala nabídku na stálé angažmá v Městském divadle Brno, kde účinkovala v muzikálech Jesus Christ Superstar, Čarodějky z Eastwicku, Evita, Pokrevní bratři, Bídníci, Papežka, Kočky, Funny girl atd. Na činoherní scéně zde získala role v představeních Becket aneb čest Boží, Dokonalá svatba, Škola základ života, Podivný případ se psem atd.
  • V Praze se představila ve Státní opeře v lyrikálu M. Horáčka a P. Hapky Kudykam v hlavní ženské roli Martiny. K vidění je v muzikálech Mamma Mia a Ať žijí duchové.
  • Televizním divákům je známá ze seriálu Velmi křehké vztahy nebo Ulice.
  • V roce 2016 v první řadě hudebně-zábavné show Tvoje tvář má známý hlas zvítězila. V deseti kolech postupně ztvárnila Édith Piaf, Beyoncé, Katy Perry, Michaela Jacksona, Hanu Zagorovou, MC Hammera, Shaniu Twain, Arethu Franklin, Catherin Zetu-Jones a Johna Travoltu.
  • Třikrát získala ocenění „nejoblíbenější herečka“ v divácké anketě Křídla (Městské divadlo Brno). Je držitelkou Ceny Thálie 2012 za roli Papežky Jany v muzikálu Papežka, uváděném v Městském divadle Brno.
  • Pracovně osciluje mezi Prahou a Brnem, zázemí má na obou místech. Je svobodná, bezdětná. Jejím přítelem je tanečník Tomáš Smička.

Jak se dotkl rozvod vašeho vztahu s vlastním otcem?
Naši byli schopni udržet úžasné vztahy, za což jsem moc vděčná. S tatínkem jsem se pravidelně vídala a mužská autorita mi absolutně nechyběla. Měla jsem ji dokonce ve dvojím vydání – vlastní a nevlastní táta.

Nikdy jste rozchod rodičů nelibě nenesla?
Nijak negativně mě nepoznamenal. Všichni se všemi vycházeli. Žádná traumata jsem nepociťovala, nic mi nechybělo. A toho si moc vážím, protože vím, že tohle v rozvedených rodinách nebývá běžné. Možná proto si myslím, že je lepší, když jdou partneři, mezi nimiž je nějaký dlouhodobě neřešitelný trabl, od sebe a potom spolu dokážou fungovat po stránce rodičovské. Zdá se mi to vůči dítěti dokonce rozumnější.

Obě se sestrou máte umělecké geny, kde je zárodek?
Oba tatínkové jsou z umělecké branže. Můj táta byl dirigent a korepetitor. Dnes je sice v důchodu, ale i ve věku 86 let stále učí. Činorodost mu dodává životní energii. Nevlastní táta byl zpěvákem a hercem ve zpěvohře a opeře v brněnském Národním divadle. A společná maminka byla sólistkou zpěvohry tamtéž a také učí zpěv na JAMU. I další členové rodiny byli nějakým způsobem umělecky založení. Takže tenhle vklad je u mě přirozený.

Sama jste tedy tíhla k uměleckému řemeslu, nebo vás rodina přece jen směrovala?
Začala jsem s baletem, což brzy skončilo, protože mě to nechytlo tak, abych se tomu naplno věnovala. Ale dlouho jsem hrála na klavír. V šesti letech, kdy jsem začínala, to bývá asi víc o přání rodičů. Naši chtěli, abych měla nějaké základní kulturní a hudební vzdělání. Věděli, že tím nic nepokazí, a když budu touhle cestou chtít jít sama o své vůli, jako když najdu. K ničemu mě nenutili. Ani do obvyklého dramaťáku mě nedali.

Ale do divadla vás s sebou brali?
Ale jistě. To mě bavilo. Na rozdíl od spolužáků jsem unikala do světa, o kterém oni neměli ani tušení. Což bylo vzrušující. Ale zároveň to pro mě bylo tak přirozené, že si nepamatuji, že bych byla jakkoliv zasažená výjimečností a touhou jednou se komediantství věnovat.

Raděj jste šla studovat střední pedagogickou školu?
Neměla jsem tušení, kam na střední. Nebyla jsem vyhraněná. Vybrala jsem si školu, kterou si chválila moje sestřenice a kamarádka. A až tady jsem se začala víc věnovat muzice. Povinné předměty byly klavír, kytara a flétna. Dokonce jsem začala zpívat a muzicírovat ve školní folkové kapele, kde se hrálo, nač bylo zrovna potřeba. Na chvíli jsem vyfasovala i kontrabas.

Jak jste se v tu dobu dostala od školního folku k metalu?
Tatínek jednou přišel s tím, že metalová kapela hledá zpěvačku a jestli to nechci zkusit, když mě to tak baví.

Táta vás jako mladičkou dobrovolně vehnal mezi divokou partu?
Úplně netuším, zda věděl, co přesně znamená doom metal, ale byl v klidu, protože na klávesy s námi hrála jeho kolegyně ze školy, kde učil. Je ale fakt, že i já jsem do té doby měla, jako většina lidí, předsudky. Řekne se metal a všichni si představují démony a zlo. A ono je to všechno jinak. Ti kluci se o mě naopak starali, chránili si mě jako tu nejmladší.

K žádné řekněme morálně-výchovné újmě nedošlo?
Kdepak. Jen jsme jednou hráli na festivalu až v sedm ráno, ale to bylo asi tak maximum nestandardního.

V tu dobu šla škola stranou?
Ta byla stále na prvním místě. Já vůbec neuvažovala tak, že půjdu uměleckým směrem a obětuju té cestě všechno. Já zpívala jen proto, že mě to bavilo. A když přišel čas volby vysoké školy, opět jsem tápala. Zvažovala jsem humanitní směr, možná psychologii. Až znovu musel přijít táta a navrhnout mi herectví na JAMU. Vždycky říkal, že jsem komediant.

A měl pravdu?
Já nevím. Rodiče to říkali, tak asi ano.

Na muzikálové herectví, které jste chtěla studovat, jste se nedostala. Vzali vás na činohru. Bylo to zklamání?
Je pravda, že jsem doufala v přijetí na muzikálový obor. Myslím, že jsem pohořela na tanci. Nikdy jsem se mu jako koníčku nevěnovala a z pohledu dneška mě to trochu mrzí. Neměla jsem vybudovanou pohybovou paměť a kvůli tomu jsem se později na konkurzech nebyla s to naučit choreografie tak rychle jako ostatní. Což jsem vnímala jako minus. Musela jsem se učit za pochodu.

Syndromem dítěte známých rodičů jste v kumštýřském prostředí netrpěla?
Trpěla. Na škole. Měla jsem potřebu dokazovat, že jsem tam právem, nikoliv z protekce. A dokázala jsem tím sama sebe pěkně stresovat. Zbavila jsem se toho nepříjemného pocitu až po škole, kdy přišly pracovní nabídky a já mohla v praxi ukázat, jestli svou práci dělám zaslouženě.

Mluvíte o stresu, ale není takový bič na druhou stranu k něčemu dobrý?
Možná že ano. Člověka to žene k většímu výkonu. Ale zároveň není uvolněný a zbytečně se hlídá. Dám vám příklad. Místo toho, abych se soustředila na to, co dělám v herecké hodině, jsem myslela na to, abych se osvědčila a aby si někdo náhodou nemyslel...

Hana Holišová
Hana Holišová

Rýpl si někdy někdo?
Ne, nepamatuji si. Ten červ byl jen v mé hlavě.

Dnes je pryč a vy jste ve skutečnosti dříč, nebo zvládáte hrát, zpívat a tančit s jakousi mimoděčnou lehkostí?
To je těžké říct. Mě baví posouvat si hranice. A pak se musím šprajcnout a dát i to, v čem si v začátku nevěřím. A to je vždycky dřina. Jenomže bez motivace to se mnou nehne. Jsem jako Lev dost líná, ráda si užívám pohodičku, takže přede mnou musí stát konkrétní úkol, abych zamakala.

Teď máte pracovních úkolů dost. Stále nedáte dopustit na své stálé angažmá v srdci Moravy a neustále pendlujete mezi Prahou a Brnem. Považujete brněnskou muzikálovou scénu za prestižní?
Nechci srovnávat produkce a házet je do jednoho pytle, ale mám pocit, že v Praze kolikrát stačí, když přijde známý zpěvák, postaví se na scénu, odzpívá a hotovo. Ale o tom muzikálový žánr není. Když poletíte na světový muzikál do New Yorku nebo Londýna, uvidíte, o čem je, když u jednoho protagonisty vyrovnaně fungují všechny tři složky - tanec, zpěv a herectví.

Rozčiluje vás, že se u nás nesází na „bezejmenné“ umělce, kteří tuto trojkombinaci zvládají, ve prospěch těch, kdo mají slavné jméno?
Mrzí mě, že se tímhle špatným směrem vychovává publikum, které má pak pocit, že takto je to v pořádku. Že takto to takzvaně stačí. A to mě štve a... já to asi nemohu víc rozebírat.

Zkuste to.
Já ale nechci působit, že Holišová z Brna pobrala veškerou moudrost světa a teď vám řekne, jak se to má dělat. Prostě mě mrzí, že někde stačí profláknutý obličej k tomu, aby táhl diváky do divadla. Ve světě se nechodí na hvězdy, ale na titul. Velkou roli získá ten, který je na konkursu nejlepší bez ohledu na to, kdo je a jak je známý.

Zažíváte v této souvislosti frustraci?
Já sama za sebe ne. Já práci mám. Necítím se ukřivděná. Mrzí mě tenhle trend principiálně.

Znáte východisko?
Nutit lidi v branži, aby víc makali. Konkurenční boj by měl tkvět v tom, kdo je lepší v profesi a ne v mediální popularitě.

Ale na vás také nebylo vidět, dokud nepřišla „Tvář“, a dnes je to jinak. Kvitujete to s povděkem?
Mně se o tomhle tématu vážně špatně mluví. Já měla celý život moc krásných rolí a dost práce. Netrpěla jsem. Diváci, kteří chodili do divadla, věděli. A stejně tak věděli ti, kdo sledují televizní seriál. Teď akorát prostě přišla příležitost, která to všechno spojila.

Očima autorky

Má trošku kvapík. Žije mezi Brnem a Prahou a třetím domovem je jí prý vlastní vůz. Pravda, není snadné najít v jejím diáři čas na rozhovor, ale nakonec se to podařilo. I když s malým zpožděním, ale o to většími upřímnými omluvami. Hanka vůbec působí jako upřímný člověk. Dává si sice poměrně dost velký pozor na to, co o sobě či o někom říká, ale když už musí být konkrétní, pak nic nezamlžuje, nic nepřikrášluje. Příliš nekolísá v projevu a názorech a už vůbec ne v emocích. Žádná tragédka ani „herečka“, myšleno v dobrém. Ale také ještě ne životní cynik, kterému mu životní pouť udělila na sarkasmy právo. Je to prostě sympatická, talentovaná a myslím, že férová ženská, co vypadá daleko mladší, než skutečně je.

Co to znamená pro váš život?
To nevím, to se uvidí časem. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby to přineslo další pracovní uplatnění, což se zatím plní, ale taky vím, že je to prudká vlna nahoru a přijít může stejně prudká dolů. To si upřímně nepřeju.

S jakým očekáváním jste do dnes již úspěšné soutěžní show šla?
Nadchla mě šance stát se každý týden někým jiným. Bavila mě už ta představa a současně jsem se bála trapasu, abych nebyla za blbce. V některých zemích totiž skončil projekt bohužel jako laciná show. Ale když jsem se dověděla, kdo za tím u nás bude stát, kdo účinkovat, kdo oblékat a líčit, uvěřila jsem ve zdar.

Očekávání je jedna věc, realita druhá. Nic vás nevyvedlo z míry v jejím průběhu?
Každý týden pocity, že jsou to výzvy nad mé síly. Na každou postavu bylo neúprosně málo času, nebylo v lidských silách zafixovat si nový úkol. Já se do toho učila texty do seriálu Ulice, natáčela a hrála v divadle v Brně a zkoušela muzikál Ať žijí duchové. Spala jsem občas jen tři hodiny denně. Takže se u mě dostavila permanentní hysterie.

Pobrečela jste si?
Ne, ale jen proto, že na to nebyl čas. Chtělo se mi brečet pokaždé těsně před výstupem, ale člověk musí přemoct strach z toho, že jede vabank a to se slzami nejde. Musíte se šprajcnout a říct si: jdu, dám to.

Není nakonec možné, že vás souboj se sebou baví?
Asi ano. Stres mě dotlačí k tomu, že se vybičuju. Ale při běžné práci ho nemám ráda. Nepotřebuju, aby na mě režisér řval.

Cítila jste se někdy poražena ve svém soukromém souboji?
Nevím. Asi takové věci vytěsňuju. Možná, když přišly před lety zdravotní problémy. Málo jsem spala i odpočívala a skončila vyčerpaná na kapačkách. To se pak člověk zamyslí, jestli nemá trošku přibrzdit. Taky proto jsem si teď po tom nedávném maratonu řekla, že je na čase pracovní hektiku zase trochu umírnit. Dala jsem víc prostoru aktivitám v Praze poté, co mi v Brně v divadle dovolili volnější režim.

Není čas definitivně přesídlit?
Nelámu si tím hlavu. Nejsem plánovací typ. Beru v životě věci, jak přicházejí. Nevím, co bude za rok, za dva. Nevím, co budu dělat a kde budu žít.

Nemáte žádné hnací ambice?
Nevím, asi ne. Dělat dobře, to co dělám? Ráda bych setrvala u činohry, muzikálu i televizní tvorby. Tak jak je to dnes.

A napříč republikou. Vy nevnímáte tlak pragocentrismu?
Ne. Neřeším to. Necítím se jako „ta z Brna“ méněcenná. Jestli jsem kvůli tomu přišla o roli, si nemyslím, nebo o tom aspoň nevím. Spíš vnímám vtípky a uštěpačné poznámky, co mě občas pobaví a občas udiví. Nechápu, že se mě na to stále někdo musí ptát.

Ale přece jen momentálně dáváte více prostoru životu v Praze. Hraje v tom roli váš vztah s přítelem, tanečníkem Tomášem Smičkou?
Víte, já bych o něm nerada mluvila, jako ostatně o svých vztazích obecně. Stačí, když řeknu, že je fakt skvělý tanečník i interpret, zaslouží si chválu, a aby se psalo o tom, co umí, a ne primárně o tom, že je přítel Hany Holišové.

Vaše spojení v médiích vadí vám oběma?
Spíš já si chráním soukromí. Nevím, jak kategoricky by se k tomu do budoucna stavěl on, ale i když lehká debata na tohle téma už proběhla, problém u mě trvá. Nechci prostě dělat tyhle ústupky.

Respektuji, že netoužíte mluvit o vztahu, a zeptám-li se na mateřství, jakou dostanu odpověď?
Beru to tak, že bude-li ta správná konstelace, děti přijdou.

Zníte tak, že touha po rodině vás zatím neposedla?
Neřeším to, tudíž nevím.

Je pro vás podstatný osobní, možná posléze rodinný život, nebo ten pracovní?
Ačkoliv jsem pracovně hodně aktivní člověk, nestavím práci na první místo. Rozhodně ne tak, abych odkládala osobní život. Snažím se, aby obojí fungovalo v symbióze.

Dobře, zeptám se jinak. Své sebepotvrzení čerpáte z toho, co tvoříte v rámci profese, nebo z toho, jaký žijete vztah?
Odpovím takhle: Neumím si představit, že by práce pro mě byla víc než láska.

Autor: pro iDNES.cz







Temtex kinesio tape Classic modrý 5 cm x 5 mTemtex kinesio tape Classic modrý 5 cm x 5 m

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.