Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Halina Pawlowská: Myslím, že se třepotám. Je to emoce zralé paní

  0:38aktualizováno  0:38
Všichni máme pocit, že ji známe, ale spíš než Halinu Pawlowskou známe její alter ago, filmovou a knižní hrdinku Olgu Hakunděkovou. Spisovatelka, scénáristka, moderátorka a vtipná vypravěčka se nyní s tíživou ztrátou svého muže a matky vyrovnává hledáním nové lásky. Našla ji na cestě k Gibraltaru, i když tvrdí: „Celou pravdu o mužích nikdy neříkám.“

Spisovatelka a scenáristka Halina Pawlowská | foto: archiv H. Pawlowské

Halina Pawlowská

  • Narodila se v Praze 21.3. 1955 v rodině vystudovaných právníků. Otec byl ukrajinský emigrační básník. Absolvovala jazykovou základní školu, gymnázium a scenáristiku dramaturgii na FAMU.
  • Od roku 1988 pracovala v redakci zábavy v České televizi, později se věnovala novinám a publicistice.
  • Zakládala deník Metropolitan a společenské časopisy Story, ŠťastnýJim a Glanc.
  • Je autorkou asi čtyřiceti televizních komedií, tří seriálu a čtyřech celovečerních filmů. Za scénář k filmu Díky za každé nové ráno získala Českého lva.
  • Iniciovala a zrealizovala nové televizní formáty zábavných pořadů, které moderovala – např. V žitě, Zanzibar, Banánové rybičky.
  • V současnosti má vlastní divadelní talk show Strašná nádhera.
  • Působí též jako pedagog pro scénáristiku a dramaturgii na VOŠ Michael v Praze.
  • Do dnešního dnenapsala čtyřiadvacet knih a obdržela řadu českých i slovenských vydavatelských cen.V současnosti vyhledává zajímavé autory pro největší české vydavatelství Albatros media.
  • V roce 2013 ovdověla. Má dvě děti, Natálii ( 35) a Petra ( 30). Je babičkou. Žije v Praze.

Vyšla vám čtyřiadvacátá kniha, tentokrát kromě receptů plná dvaceti milostných příběhů z různých míst Evropy. Proč vás zlákalo zmapovat svá životní vzplanutí?
Najednou jsem si uvědomila, že mám hrozně ráda některá místa, a většinou proto, že se k nim váže nějaká silná emoce. A má nejsilnější emoce je milostná. Jsem ale autor, ne životopisný vypravěč. Píšu sice v ich formě, ale to ještě neznamená, že přesně tak se věci odehrály.

Co je tedy autentické?
Pocity, emoce. Myslím, že většina literatury vychází ze spisovatelových pocitů a třeba zlomkových událostí, které se skutečně staly. Nezáleží na jejich poměru. Autorova deviza je v tom, že vypráví něco, co nějak vidí a vlastně zná do detailů. Detaily se totiž nejhůř vymýšlí, a je-li jich přemíra, pozná čtenář, že je to úplně vymyšlené. Mě baví právě ta udržitelnost proporce mezi uvěřitelností a popisností.

Riskujete něco vyprávěním do jisté míry fiktivních příběhů?
U koho?

U někoho, koho se to týká?
Muži moje knihy nečtou (smích).

Jste si jista, že s tímhle posledním titulem nepodnítíte zvědavost?
Asi takhle: někteří muži možná nečtou mé knihy schválně a muži, které znám, a kterých by se to eventuálně mohlo týkat, ty zase vědí, jaká jsem a jak píšu. Takže já vlastně nic neriskuju.

V anotaci knihy stojí, že už jste nechtěla jen plánovat a čekat, tedy jste se vydala po stopách prožitých lásek. O jaký šlo přerod?
Víte, zemřel mi muž, a teď co? Řekla jsem si, že třeba potkám nějakou další lásku a třeba to bude úžasné a třeba ne. Nebo jen otevřu nějakou další kapitolu života. Vždyť jsem ještě mladá. Jenže tyhle myšlenky se velice rychle střídaly s pocity, že už jsem úplně stará a nikoho nepotkám. Tak jsem se vyhecovala: „Do prčic, ale já pro to musím něco udělat. Já se musím trošku rozdovádět, něco poznávat.“ A to bylo nastartování, abych se vydala letos v lednu, v nejabsurdnějším čase, na nějakou cestu. Ale protože mě neláká Thajsko, nýbrž jih Evropy, pustila jsem se za teplem k Gibraltaru.

To ale nebyla ona knižní cesta po všech místech bývalých lásek?
Nene. Místa, o kterých v knize píšu, jsou nasbíraná za celý můj život. Osobně jsem je znovu nenavštěvovala. Mám je v paměti. Tuhle cestu jsem podnikla s mou kamarádkou Ivetou Hlaváčovou, která bydlí v Barceloně (plavkyně, která přeplavala kanál La Manche, pozn.red.). Neměly jsme konkrétní cíl. Respektive tím byla sama cesta. Navštívily jsme různá místa, chvíli pobyly a zase putovaly dál. Pro mě to bylo dobrodružství, strašně mě povzbudilo a já si řekla, že takhle by to možná mohlo do budoucna fungovat.

A našla jste lásku?
Taky.

Skutečně je to rakouský hrabě?
To je právě ta šalba mých povídek. Píšu sloupky, fabuluju v nich, ale novináři z nich čerpají. Hrabě z Wachau je ten případ. Původně je to komická historka, kterou čtu v divadle a pak vyšla v jednom časopise. Kdyby se ostrouhal literární pel, mohla by to být pravda. Leč není. Co se týče mých přátel a mužů, nikdy ji říkat nebudu.

Tak já zkusím, kam až mě pustíte. Je to Čech?
Je to Čech.

Žije v Praze?
Žije tady. Žije hodně blízko a je to fajn.

Je mladší?
To jsem si taky říkala, že by mohl. Ale není. Je ke mně adekvátní.

Nechcete vy sama prozradit něco víc?
Má smysl pro humor. A co ještě?

Třeba, zda vás skutečně až vaše cesta dala dohromady?
V podstatě ano, i když jsme se znali dříve.

Jméno neuslyším, nechť zůstane tajemstvím. Když jsme u mediálních mýtů, mohu se zeptat, co je pravdy na tom, že člověk, o kterém se psalo, že je vaším přítelem po smrti manžela, stál po vašem boku již za jeho života?
Že to byl přítel od slova přátelé, to jistě. To jsou zase ta média. Já tiše závidím Jakubovi Kohákovi, který s potěšením říká úplné blbosti, a všichni pak napíšou vážně, že je to pravda. Já takhle pohotová, abych říkala blbosti hned, nejsem. Nevím, proč mám tenzi odpovídat na něco upřímně a proč nezafabuluju rovnou. Občas se stane, že mlžím a pak z toho vzniká tahle mediální realita.

Fotogalerie

Dnes jste šťastná?
S pojmem štěstí jsem velice opatrná. Jak říkám, moje nálady se rychle střídají. Přece jen ztráty, které přišly velice krátce za sebou - během jednoho roku mi zemřeli muž a matka - mi nedovolují se ještě úplně vzpamatovat. Nejsem pes, který se oklepe z vody a je suchý.

Co se stalo s vámi?
Najednou jsem přemrštěně dospěla. Máma s námi žila pod jednou střechou, a přestože já byla vzhledem k jejímu stáří vůdce smečky, ona byla tím, kdo sice stále kritizuje, ale má mě bezpodmínečně rád a chce moje dobro. A najednou není. Není ta korekce, ani ta bezpodmínečnost lásky. A já se cítím příliš zatěžkaná zodpovědností. A nemůžu říct, že je ten pocit úplně příjemný.

Zamilovaná byste mohla být?
Zamilovaná...To je vlastně takové krátké, prchavé stadium. Já myslím, že miluju. Jsem v hlubším stadiu. Že by se chvěla každá buňka mého těla, nemůžu říct. Ale myslím si, že se třepotám. Celá moje duše. Jen je to vážnější emoce zralé paní.

Už si opojný pocit chvění nedovolíte?
Vždycky jsem byla absolutně ztřeštěná, vášnivá. A možná stále jsem, ale jak říkám, jsem zatěžkaná existenční zodpovědností. Koneckonců vdávala jsem se z absolutní motýlí vášně. Znali jsme se necelé tři měsíce. Nevěděli jsme, jak jinak být spolu. Mohli jsme bydlet jedině u jeho rodičů, nebo u mých. Tak jsme to tak udělali.

Nespěchali jste i proto, že údajně jiná chtěla pod čepec?
Bylo to takové nejasné. Měl se ženit a nechtěl. Já ale nevěděla, jestli kecá, nebo ne. Od 15. května, kdy jsme se na pochodu do Prčic seznámili, jsme se nerozloučili. Takže já nevím, kde a kdy by dostala prostor ta partnerka nebo dvě, se kterými tvrdil, že chodil. Každopádně to byl pěknej chlap.

Jaký byl život s vaším manželem?
Tím, že tu není, bych z něho za chvíli udělala nejradši nositele Nobelovy ceny, nejúžasnějšího muže na světě. Ale samozřejmě, že byl někdy protivnej. V našem vztahu byl on hubený cholerik, já boubelatý sangvinik.

Létalo nádobí z okna?
To zase ne, nebyl agresor. Rozčilovaly ho prostě blbosti. Jako že čerstvě umyté auto je najednou zablácené.

Očima autorky

Pohoda. Jedním slovem. Všechno kolem Haliny. Povídaly jsme si v jedno krásné, slunné časné odpoledne na terase jejího domu. Seděly jsme pod slunečníkem, dívaly se do zahrady a probíraly život. I když se v něm stahovala nejednou černá mračna, dokáže o nich vyprávět tak, že za nimi tušíte slunce. Jakoby nikdy a nic nevzdávala. Když to bolí, usměje se. Ne hořce. Tak nějak přesvědčivě. V tu ránu máte pocit, že všechno má řešení a všechno se pokaždé v dobré obrátí. A je to nakažlivé.

Skutečně přišla jeho nemoc bez varování?
Měl typ mozkového nádoru, který je rychlý, v podstatě neléčitelný. Přestal cítit ruce. Šli jsme v jedno normální páteční odpoledne na neurologii, kde byla kupa lidí. Všichni nervózní, i paní doktorka. Když si nás zavolala po všech vyšetřeních do ordinace, lakonicky pronesla, že na snímku už jsou metastázy. V tu chvíli nastal nějaký střih a manžel přestal vnímat. Ta slova ho porazila, jakoby zešílel.

A vy?
V tu chvíli skončila moje veselá etapa života. Já se vzpamatovala, když jsem uslyšela, že kvůli otoku mozku bude nutná hospitalizace. Vzpomněla jsem si, že mám příbuznou primářku a volala jí. A pak už to šlo rychle. Zůstala jsem s mým mužem v nemocnici a následně ho vzala domů.

Připustí člověk v tak tíživé situaci, že existuje konec?
Říkala jsem si, zázraky se dějí, ale realita na zázrak nevypadala.

Co změnil odchod manžela?
Všechno. Zvenčí to nevypadá, ale pocitově všechno . Myslela jsem si, že s ním zestárnu. Že jsme dvojice, která stráví stáří na chalupě, koupí si kozu nebo osla a nemusí o tom mluvit. A co je nejsilnější, je to, že to byl někdo, kdo měl rád naše děti stejně jako já. A teď už nikdo jiný než já není. A to je taková tíha!

Děsí vás to?
Nemůžu říct, že děsí. Je mi z toho smutno. Ale je to tak a nedá se to změnit. Nebudu fňukat, že nechci, aby to tak bylo. Tím si nepomůžu. Nešla jsem k žádnému psychologovi, nechtěla žádné prášky, protože můj smutek je naprosto oprávněný. Možná, že dokonce ulehčující.

Zabydlet se v něm ale nechcete. Co děláte, když se chcete svého smutku zbavit?
Dělám si dobře. Jsem životní hedonista, mám ráda dobré jídlo a pití. Spíš tedy jídlo než pití. Ale dobré Prosecco si dám s chutí. Ráda cestuju, ráda si čtu a ráda nic nedělám. Jenže abych mohla nic nedělat, musím toho strašně moc udělat předtím. Takže tři měsíce šílím, abych nemusela tři neděle dělat nic.

Je to jen přání, nebo se tak opravdu stane?
Stane. Teď jsem byla čtyři týdny v Toskánsku a nedělala nic. I když zase nemusím být tak kritická, jako autor vlastně nepřetržitě akumuluju zážitky a pocity.

Čili si užíváte každého okamžiku, jak se rádo říká?
Nevím, zda někdo ví, co to znamená. Já tvrdím, že nechci dělat v životě nic, co nechci. Bez ohledu na užívání.

Daří se vám to?
Poměrně ano.

To je, oč usiluje většina lidí, ale nedaří se. Jak to, že vám ano?
Třeba jsou blbí. Já si nemyslím, že většina lidí dělá něco, co vysloveně nechce. Já myslím, že většina neví, co chce.

Možná to vy víte, protože jste v dětství musela o svou pozici bojovat? Tatínek byl ukrajinský právník a básník, přece jen jste byla „ jiná“.
Já si plně neuvědomovala, že jsem jiná, jen jsem paradoxně chtěla být stejná. Zapadnout do normy. Matka byla hodně ctižádostivá, cpala mě na tenis, krasobruslení a sportovní gymnastiku. Pak jsem chodila na první speciální jazykovou školu, kde měli všichni pocit, že jsou trošku jiní, že ano. Divné bylo, že můj otec byl Ukrajinec, protože tehdy v Československu nikdo takový neexistoval, vždycky jen Rus. A já se bránila, že táta není Rus! On je nenáviděl. Ale fungoval stejně jako Češi tehdy, něco jiného se říkalo doma a něco venku.

Při natáčení Tajemství rodu jste v archivu totalitních režimů zjistila, že na vašeho otce bylo nasazeno 28 agentů. Pocítila jste kvůli němu vy sama nevoli minulého režimu?
Ne kvůli tátovi. Sice v každém druhém viděl udavače, ale já mu to nevěřila. Nikomu jsem se s tím nesvěřovala, protože jsem ho považovala za blázna. To až na FAMU přišlo udání, že můj strýc byl za první republiky ukrajinský buržoazní nacionalista. Já složila jako druhá či třetí nejlepší přijímačky a v září přišel dopis, že se rozhodnutí přijímací komise ruší, že šlo o omyl. Pak jsem se dověděla, že se děkan lekl, s nikým nediskutoval a rovnou mě vyloučil. Přišlo mi absurdní, že jsem perzekuovaná za něco, co se odehrálo v roce 1917 a 39, kdy můj strýc vyhlásil svobodnou ukrajinskou republiku.

Jak jste se domohla spravedlnosti?
Osvědčilo se, že oba rodiče byli právníci. I když ve výslužbě. Rozhodnutí o zrušení verdiktu přijímací komise se ukázalo protizákonné. Rozhodla o tom prezidentská kancelář, kam jsem já sama poslala během půl roku čtyřicet dva písemností. A děkan přestal být děkanem.

Setkali jste se někdy poté?
Ano, učil mě na dva předměty. Ale rád ho neměl nikdo.

Měla jste nestandardní rodinné zázemí. Jak vás doma vychovávali?
Otec byl soustředěn na sebe, ale ne ve zlém. Rodiče měli svůj život a pak mě. Řídila jsem se jejich životem. A já byla hodná a poslušná. Do patnácti jsem jejich ambice přijímala. Pak jsem objevila lásku a hospody a přišlo mi to zábavnější, než trénovat na kurtu.

Odpojila jste se od rodičů?
Nikdy jsem se neodpojila. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se měla odstěhovat. A naše taky ne. Pořídili si mě pozdě, mamince bylo 37 a tatínkovi kolem 50, takže ve věku mé puberty byli staří a já je naopak podporovala. Na studiích už mi vzali film a od druháku jsem na tom byla finančně dobře.

Po kom máte dar vidět věci se sarkastickým nadhledem?
To nevím. Možná, že do puberty se „zvláštní otec a ambiciózní matka“ akumulovali a pak jsem se s tím vyrovnávala. A možná, že smích byl uvolňující prostředek, takové východisko. Ráda se směju.

Odtud pochází vaše glosa, že smích je východisko ze zoufalství. Ještě jedna mi utkvěla v paměti. Že lidé bez komplexu jsou netvůrčí.
To je pravda, protože o ničem nepochybují.

Proč by měli?
Protože jedině z pochybností může něco vznikat. Neznám nic nudnějšího, než když si je někdo jist sám sebou.

O čem pochybujete vy?
Jestli jsem dost krásná, jestli se budu líbit, jestli mě bude mít někdo dostatečně rád. Co rád?! Milovat s největší vášní! Jestli jsem dostatečně chytrá, pracovitá, talentovaná...

Přicházejí odpovědi?
Já myslím, že nikdy nepřichází odpovědi.

Na žádnou jste si dosud neodpověděla kladně?
Jednou jsem jako dítě vyhrála tenisový turnaj a poskočila na žebříčku. Moje matka se na mě tehdy podívala a řekla: jednooký mezi slepými králem. A já si myslím, že měla hlubokou pravdu. A říkám si to dodnes, když se mi daří. A protože bydlím v Česku, říkám si to tuplem.

Zkusím za vás říct, že matka jste dobrá. Máte dvě dospělé děti, s dcerou a její rodinou žijete v jednom domě, syn, který studuje v Americe, se k vám vrací. A všem vám to vyhovuje.
Ano. Proč by nemělo? Přece u spousty národů je soužití rodiny běžné. Na jihu třeba. My máme kupodivu anglosaský vzor.

Neznamená to, že se děti neosamostatní?
Jaký je rozdíl v tom, když rodič pořídí dítěti byt?

Nemůže se spolehnout na řešení rodičů, nemůže si říci „a jak bys to udělal ty“?
To si nemusí říkat, ani když spolu bydlí. Ale mohou spolu snídat a rodiče nemusí čekat, jestli někdo přijde v neděli na oběd.

Syn Petr teď momentálně díky grantu svobodně tvoří v Lotyšsku. Na studiích fotografie získal titul Artist in Residence. Jste na něj pyšná?
Zatím je na začátku. Záleží jen na něm, co s tím udělá, jaké workshopy si vybere a kde se realizuje. Nikomu jinému než sobě se nezodpovídá.

Neznamená to, že je úspěšný?
To bude, až mě bude schopen živit.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.