Jsem tak trochu rebelující černá ovce rodiny, říká sestřička z Ordinace

Ha Thanh Špetlíková, která je známá jako zdravotní sestřička ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, dostala svou první hlavní filmovou roli v kriminálce Miss Hanoi. Sama Špetlíková byla v rodině braná za rebela. „Mladším bratrancům a sestřenkám příbuzní dřív zakazovali se se mnou bavit, protože jsem na ně měla špatný vliv,“ líčí.

Půvabná 29letá herečka Ha Thanh Špetlíková si účinkováním ve filmu Miss Hanoi po boku Davida Novotného připsala hned několik prvenství. Předně to byla první hlavní filmová role nejen pro ni, ale také pro Vietnamku v Česku. Miss Hanoi je navíc prvním českým snímkem, který v kinech doplňují vietnamské titulky.

Může tento film pomoci Čechům lépe poznat zdejší Vietnamce?
Určitě ano a myslím, že jen tak nehádám, stojí za tím zkušenost. Už jen díky tomu, že hraji v Ordinaci, mám pocit, že za ty roky se ve společnosti plno věcí proměnilo. Vietnamci mi fandí, jsou rádi, že jsem vidět, že je propaguji a dělám jim i dobré jméno.

Vnímáte to tak, že ve vašem případě jde vlastně i o propagaci vietnamské komunity?
Sice se o to samozřejmě snažím, ale zároveň to cítím tak, že jedeme každý za sebe. Nemělo by to být tak, že teď budu za všechny Vietnamce říkat, jak jsou všichni milí, usměvaví a veselí. Na každé straně máme dobré a špatné lidi a každý by se měl chovat podle svého svědomí.

Máte od Vietnamců silnou zpětnou vazbu na vaši roli v Ordinaci?
V Praze se mi to stává méně, ale jakmile vyjedu někam do menších měst, tak mě lidé poznávají a jdou za mnou. Jsou to mladí lidé, ale i babičky a dědečkové. Přijdou a řeknou, že mě sledují, drží mi palce a jsou rádi, že mě vidí v seriálu. Cítím od nich obrovskou otevřenost a věřím, že je to právě vlivem médií, která postupně mění pohled lidí, a myslím, že k dobrému. Takové reakce by několik let nazpátek ještě nebyly. Vypozorovala jsem, že seriál tento účinek má a věřím, že u filmu to nebude jinak.

Ha Thanh Špetlíková

• Narodila se 18. března 1989 v Hanoji.
• Je kostýmní výtvarnicí (což je obor, který také vystudovala) a také podnikatelkou v kavárnictví.
• Herectví se dosud věnovala spíše příležitostně. Známou se stala díky seriálu Ordinace v růžové zahradě, objevila se také v epizodních rolích v Raplovi či v Kriminálce Anděl.
• Nejčastěji ji můžete potkat v kavárnách Kafe DAMU a před několika měsíci otevřené Pragovce v pražských Vysočanech, které provozuje se svým manželem, světelným designérem Martinem Špetlíkem.

Jak jste se vlastně k roli v Ordinaci v růžové zahradě dostala?
Brala jsem to jako takovou brigádu, která měla být jen na čtrnáct dní. Hrát jsem původně ani neměla, protože jsem na natáčení jenom překládala. Pak mě ale začali přemlouvat, protože se objevila nějaká příhodná epizodní role. Řekla jsem si, proč ne, na čtrnáct dní to bude v pohodě a pak od toho půjdu dál. Vůbec jsem neplánovala stát se „hérečkou“.

Těch původních čtrnáct dní se celkem protáhlo. Máte za sebou už šest let v seriálu. Není to trochu stereotyp?
Musím říct, že moje postava tam mě moc nebaví. Nemá moc dějovou linku, navíc jsem si ze začátku stanovila řadu omezení, protože jsem se v tomto světě neuměla pohybovat a snažila jsem se být co nejobezřetnější.

Takže jste si například stanovila, že před kamerou nebude žádné svlékání?
Nejen to. Nechtěla jsem mít ve scénáři žádný vztah, žádné intimní scény a tak podobně. Teď samozřejmě budu konfrontována s tím, že v Miss Hanoi intimní scénu mám.

Právě jste mi vzala z úst otázku.
Víte, když jsem šla do Ordinace, byla jsem o hodně mladší a opravdu jsem se hodně bála, kdo si co o mně bude myslet. Ve vietnamské komunitě jsou totiž pro určitou generaci určitá témata tabu. Například sex před svatbou. Přitom si na to všichni vlastně jenom hrajeme, protože všichni víme, že to tak běžně chodí a je to normální. Tehdy jsem na tuto konzervativní stránku brala větší ohled a také hrál svou roli větší vliv rodičů, kteří nechtěli, abych udělala rodině ostudu a strašili mě tím, že jestli budu taková a taková, tak se nevdám. Teď už jsem vdaná, takže s tím už mi vyhrožovat nemůžou. (smích) Především ale pro film byly tyto scény důležité. Také jsem pochopila, že hranice, kam jsem ochotna zajít, už si určuji sama.

I ze zmiňovaného snímku Miss Hanoi je cítit, že otázka rodinné cti a obavy z ostudy, o kterých mluvíte, jsou pro Vietnamce asi hodně silné téma.
Ano, to je a pořád s tím bojují. Všichni v tomto ohledu jedou až příliš na bázi povrchnosti. Vietnamci vnímají jako selhání strašně moc věcí. Když se jim nevydaří manželství, když nemají diplom, který chtějí, když nemají auto, které chtějí… Ten společenský status je pro ně tak strašně důležitý, že zapomínají na obsah, tedy na to, jestli by neměli být raději šťastnější a vykašlat se na to, co si kdo myslí. Chápu ale, že je to těžké, protože rodina má strašně velký vliv.

Rodina ve smyslu rodiče?
I širší příbuzenstvo. Dejme tomu, že vám strejda nebo teta zavolají jednou za čas, jak se máte. Mně se přihodí nějaký malý problém a mám osm tetiček na drátě, které chtějí vysvětlit, co se děje, proč se to děje, všechny jsou hrozně chytré a rozdávají rady. Navíc nás neustále srovnávají mezi sebou. Když jdete do ještě širšího pohledu, máte komunitu, která je sice obrovská, ale ne tolik, abyste byla anonymní. To znamená, že všichni se tak nějak navzájem znají, všichni se porovnávají a vlastně vzniká takový model maloměšťáctví. Chápu, že tyto tlaky plno lidí neustojí a musíte se věnovat seberozvoji, aby tomu člověk dokázal čelit. Já sama s tím pořád bojuji a snažím se tomu čelit z té nejtěžší pozice člověka s určitou mediální pozorností.

8. srpna 2018

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Vy sama jste před časem v jednom rozhovoru řekla, že vaši rodiče, ač v Česku žijí 30 let, se tady dosud tak úplně neintegrovali do společnosti. Čím to podle vás je?
Asi už se ani nikdy neintegrují. Oni jsou taková nešťastná generace, která zůstala jakoby uvázlá. Nevědí, kam se posunul za poslední roky Vietnam, protože tam jezdí málo a většinou tam musí něco řešit, a zároveň nikdy nepronikli ani do české společnosti. Celé to začalo tím, že Vietnamci sem na začátku nepřijeli žít, ale vydělat kapitál a začít znovu ve Vietnamu. Osud tomu ale u spousty z nich chtěl jinak, a nakonec tady zůstali. Většina z nich pak zůstala jen mezi sebou, protože jich v Česku bylo dost a nepotřebovali si hledat české přátele. Pronikání do české společnosti probíhalo například skrz chůvy. Obecně to jsou hlavně děti, které konfrontují rodiče s tím, jak to mají Češi. To se jim mnohdy nelíbí a říkají nám, že jsme vykořenění.

A je to pravda? Jaký máte vůbec vztah k Vietnamu?
Říkám jim, že já rozhodně vykořeněná nejsem. Vietnam znám lépe než oni, protože jsem ho procestovala skrz naskrz. Jestli je tady někdo skutečně vykořeněný, jsou to oni. A to je strašná realita.

Jak vás tak poslouchám, nejste vy tak trochu černá ovce rodiny?
Přiznám se, že když jsme byli malí, měla jsem často tyto anarchistické sklony. Zejména mým mladším bratrancům a sestřenkám bylo i zakazováno se se mnou bavit, protože jsem na ně měla špatný vliv.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Rozhovor s Ha Thanh Špetlíkovou vyšel v srpnovém vydání Tdeníku 5+2. 

Bylo pro vaši rodinu těžké přijmout fakt, že jste si vzala Čecha?
Mám tři starší bratrance, kteří měli běžně přítelkyně Češky. Ale na ně rodina nahlížela vždycky benevolentně a mělo se za to, že z toho jednou vyrostou a pak si najdou spořádanou vietnamskou manželku. Realita je taková, že dnes mají už všichni míšené děti, takže z toho nevyrostli. (smích) Ovšem ode mě a dalších děvčat se čekalo, že budeme mít rozum a najdeme si Vietnamce. V mém případě ani nešlo o to, jak to přijme rodina. Měla jsem největší problém sama v sobě, abych si to vůbec dokázala dovolit já. Až ve chvíli, kdy jsem byla srovnaná sama se sebou, tak jsem byla připravena ustát celý svět. Když jsem chodila s mým bývalým přítelem, bojovala jsem s tím hodně.

S manželem už to tedy bylo jiné?
Když jsem pak poznala svého manžela, rovnou jsem ho seznámila s rodiči s tím, že spolu budeme mít auto, firmu a budeme se brát. (smích)