POMOHOU VIRY HIV LÉČIT RAKOVINU? - čtěte ZDE
Vaše dítě má nevyléčitelnou a smrtelnou dědičnou nemoc. Jediná možná léčba mu však může způsobit rakovinu.
Co si vyberete? ptaly se sugestivně americké noviny, když úřady zastavily klinické zkoušky. Na světě však již žijí desítky dětí zbavené SCID a bez leukemie.
Je tedy, nebo není genová terapie nadějným oborem medicíny?
"Jestliže jsou vadné geny odpovědné za řadu lidských chorob a postižení, pak je logické pomocí genů určité nemoci i léčit," tvrdí Petr Goetz, předseda Společnosti lékařské genetiky České lékařské společnosti JEP.
Genová terapie má napravit existující poruchu nebo vytvořit novou funkci buněk. Jejím prvním cílem byla pochopitelně onemocnění způsobená poruchou jediného genu. Zdravý gen nahradí gen nefunkční, mutovaný, a odstraní se tak příčina onemocnění.
Takovým příkladem je i dědičná nemoc - těžká kombinovaná imunologická nedostatečnost. Děti narozené s touto poruchou nejsou schopny bojovat s jakoukoli infekcí. Mají před sebou zpravidla velmi krátký život, během nějž nesmí opustit sterilní plastový stan.
Tyto "bublinové" děti mají jen dvě naděje: transplantaci kostní dřeně od vhodného dárce, která není vždy proveditelná a úspěšná (provází ji úmrtnost asi 30 procent a často i pozdní komplikace), nebo genovou terapii, při které lékaři dodají tělu normální gen a ten začne řídit tvorbu chybějící bílkoviny nutné pro normální funkci imunitního systému.
První případy
S genovou léčbou této choroby začal ve Francii tým doktora Alaina Fischera. Mnohokrát proběhla úspěšně. Avšak v roce 2002, několik let po úspěšné léčbě, dva malí pacienti onemocněli leukemií (jeden loni v říjnu zemřel). Klinické studie byly zastaveny.
Po roce úřady dovolily v léčbě pokračovat - právě proto, že řadě dětí, které neměly jinou šanci, genová terapie pomohla. Nyní však rakovina propukla u třetího chlapce, který léčbu podstoupil před třemi roky. Regulační úřady ve Francii a USA reagovaly okamžitě: genovou terapii znovu zakázaly.
"Prvotní úspěch u bublinových dětí vyprovokoval až nemístný entuziasmus," vzpomíná profesor Goetz.
"Předpokládalo se, že se stejné úspěchy dostaví i u dalších monogenních chorob, například u cystické fibrózy. Slibná léčebná očekávání se však nenaplnila, neboť se ukázalo, že bezpečně vnést léčivý gen do buňky a navodit jeho dlouhodobější léčivé funkce bez závažných vedlejších účinků je velmi složitě řešitelný problém."
"Přitom genová terapie je použitelná všude tam, kde je známa podstata nemoci na molekulární úrovni," vysvětluje náš přední odborník na genovou terapii Vladimír Vonka z Ústavu hematologie a krevní transfúze.
Je jedinou nadějí u genetických chorob, kde jiná léčba selhala či není možná příkladem je právě SCID, nijak vzácná těžká kombinovaná imunologická nedostatečnost "bublinových" dětí.
Okruh nemocí, kde se uvažuje o jejich využití, se však stále rozrůstá." Naprostá většina klinických studií, které proběhly nebo probíhají, se podle profesora Vonky týká zhoubných nádorů.
"Je totiž daleko snadnější buňku zničit než ji přimět ke správnému fungování." Právě tato pravda se bohužel projevila u genové terapie bublinových dětí.
Jak vnést léčivý gen?
Geny se vnášejí do buněk přímo v těle pacienta nebo se buňky nejdříve odeberou, v laboratoři geneticky upraví a vrátí pacientovi, aby vyvolaly požadovaný léčebný zásah.
Ale jak dostat "léčivý" gen do buňky, to je základní problém genové terapie. "Metod, jak dostat genetickou informaci do buňky, je řada," vysvětluje profesor Goetz.
Cizí léčivé geny se mohou jako nahé částice DNA do buňky vnést mikroinjekcí nebo vstřelit tzv. genovou pistolí, kde projektily, například částice zlata, jsou pokryté DNA - transgeny. Jindy se geneticky materiál naváže na sloučeniny, které usnadňují jeho průchod buněčnou membránou.
Tyto fyzikální a chemické cesty se však ukázaly jako málo účinné - geny se sice do buňky dostávaly dobře, ale dostatečně tam nepracovaly.
Poté se zrodil nápad - využívat jako poslíčky viry. Vnášet svou genetickou informaci do buněk, infikovat je - to je totiž jedna ze základních přirozených vlastností virů, jsou pro to doslova stvořené.
"Dnes se v genové terapii používají virové vektory, což jsou virové částice, do jejichž nukleové kyseliny se včlení funkční gen, který má nahradit gen porušený a nefunkční, nejčastější," vysvětluje genetik Václav Pačes, ředitel Ústavu molekulární genetiky.
"Potíž je, že nelze přesně určit, nebo dokonce nasměrovat, kde se v genomu ovlivňované buňky tento konstrukt usídlí," vysvětluje.
A neuškodí tam?
A to se právě stalo v případě "bublinových" dětí: lékaři použili retroviry schopné včlenit svůj genetický materiál do buněčného genomu. Bohužel však náhodně.
A tak se stalo, že se genetický materiál vektoru - retroviru - zabudoval na mnoha místech, nešťastně však i v blízkosti genu, který má během embryonálního vývoje na starosti růst lymfocytů T (bílých krvinek), ale potom "usíná". Nový soused nečinný gen probudil - a tak se zřejmě začal odvíjet proces, který vedl k nekontrolovanému růstu lymfocytů a posléze až k leukemii.
Vladimír Vonka připouští: "Ideální vektor, který by splňoval všechny podmínky, tj. vysokou a specifickou účinnost a naprostou bezpečnost, prozatím není k dispozici." Na vylepšení virových vektorů se usilovně bádá.
"To, že další studie byly zastaveny, je asi přirozenou reakcí kontrolních orgánů. Jsem však přesvědčen o tom, že jde o opatření dočasné. Přes hořkou tragiku poslední události je třeba vzít v úvahu skutečnost, že postižené děti by už nejspíš zemřely na SCID nebo by živořily v proslulé bublině. Na rozdíl od SCID je navíc dětská leukemie léčitelná," dodává profesor Vonka.
"Tato léčba je účinná, ale musíme zvýšit její bezpečnost," uvedl i Alain Fischer v Nature News. Věří, že genová terapie je vhodnou a perspektivní metodou.
A dokládá: patnáct dětí takto léčených stále žije a čtrnácti se daří stále dobře i čtyři roky po léčbě. Avšak ani on nehodlá zatím pokračovat - dokud se nenajde bezpečný způsob, jak dopravovat zdravé geny do těla.
"Pokrok bude patrně pomalejší, než se původně soudilo. Ostatně, to není v medicíně neobvyklá situace," dodává profesor Goetz.
