Jen vy a Jan Budař na rovinu říkáte, že chcete hrát ve filmech, ne v divadle.
A Honza Budař je taky jediný schopný říct, že je ambiciózní. Taky je jeden z mála, s kým se o tom můžu bavit. Možná jsem stupidní, ale já chci dalšího Českýho lva. Já toužím dostávat ceny. A pak na nich utírat prach.
Zatím jste si divadlo vyzkoušela jen párkrát. Máte ale za muže divadelního režiséra. Kdyby vás obsadil do nějaké své inscenace, do toho byste nešla?
Tak to by byl asi rozvod. (směje se) O jeho režírování toho vím málo, tolik toho neudělal. Takové spolupráce bych se ze zásady obávala, říká se, že nejhůř se spolupracuje s rodinou. Ale je pravda, že když spolu něco kreativně tvoříme, tak nám to svědčí. Hlavní problém s divadlem je asi čas. Hraje se párkrát do měsíce, nikdo předem neřekne, jestli se to bude hrát rok nebo tři.
Už se ale objevuje i u nás londýnský styl, kdy se jedna inscenace hraje třeba čtrnáct dní každý večer v jednom tahu.
Za takových podmínek bych do toho šla. Už kvůli zkoušení, to je nádherná věc, tvůrčí proces, který člověk u filmu nezažije.
Vy máte léta takovou zásadní nálepku: pařmenka...
...teď jsem ještě "Ta pani s cukrárnou". Což mi, přesto, že jsme cukrárnu chtěli, budovali, abysme měli kam chodit na kafe, přijde úplně nejhorší. "Pani s cukrárnou." Ale pořád lepší než být "Ta, co nafotila porno". Nebo "Ta, co si nechala zvětšit prsa". Člověk si něco odžije, pak se to shrne do pár slov, která se přidají k vašemu jménu.
Ale právě ta pařmenka už se pomalu vytrácí, ne? Začíná se mluvit o tom, jak jste vyzrála. Na mě tak taky působíte.
Jestli spíš nemyslíte, že jsem unavená. To tempo je šílené. Ale má to někdy vtipné konce. Točili jsme tady s Honzou Dolanským, on měl po nějaké nočce, já jsem celou noc vstávala se Stellou, natáčeli jsme něco v posteli. A v pauze jsme na té posteli zůstali ležet a oba dva jsme na hodinu a půl vytuhli. Tak mi došlo, že jsme se spolu s Dolanským kráááásně vyspali...
Sice vypadáte trochu unaveně, ale připadáte mi zralejší než dřív...
Já nevím, co to obnáší. Jsem v půlce, možná ve třetině života. Přijde mi divné říkat, že jsem zralá, ale asi je fakt, že na člověku něco uzrává. Něco odpadá. Něco odhnívá. Ale jiné věci narůstají. Přes děti si uvědomíte moc věcí o životě. Navíc člověk původem cynický, jako já, najednou přehodnocuje...
Co?
Uvědomí si křehkost života. Zažije strach o děti, ale i o sebe, což je pro mě novinka. Dívá se jinak na svoje rodiče, co pro něj udělali, jak to zvládali. Dítě život obohacuje a otevře, zlehčí a srovná hodnoty, na druhou stranu je to šílená zátěž a zodpovědnost.
Teď je s Brunem a Stellou manžel?
Ano. Ale já nesnáším rozhovory na téma, jak to zvládáte, stíháte, kdo vám hlídá. Jsme na tom jako všichni ostatní. Nechci dělat ztrhanou matku. Teď mám takovou splihlou náladu, ale jinak je to dobré, je poslední den natáčení, volno je za dveřmi.
S kamarádkami těmto otázkám říkáme "kloubíci". Jenže člověk se tématu kloubení práce a dětí nevyhne, když dělá rozhovor s pracující matkou, ještě na place, kde se natáčí inscenace podle Ireny Obermannové, která se přesně těmhle tématům věnuje. A navíc často manžela vychvalujete, jak se umí postarat.
Ale pozor, on ty děti tak na krku nemá, má taky hodně práce. Zvládáme to s tchyní a švagrovou a mojí mámou, máme velkou rodinu. Ale můj muž nemá problém s dětmi být. Přitom myslím, že to chlapi mají paradoxně někdy těžší, hlavně v konfrontaci s okolím. Když byl Bruno malý, tak Janáček často dostával od chlapů ťafky.
Jako v duchu: "Ta tvoje někde běhá a ty vytíráš zadek děcku?"
Tos dopad! S kočárem. Kde má mámu? Přesně tak. Navíc feminismus je u nás zakletý. Nikdo neví, jak ho přesně definovat a co z něj je dobré. Vládne tady pocit, že je to blbé, když je ženská feministka. Jako by to byla nadávka. Srandovní je, že i ženy se tomu brání.
Takže vy o sobě neváháte říct, že jste feministka?
Popisem svého života tomu odpovídám, ale nedefinuju se tak. Jsem člověk. Žena, která asi naplňuje obecná kritéria feminismu. Nejsem xenofob, nejsem nacista, nejvíc ze všeho jsem popsatelná jako pracující matka a feministka. A lehká ateistka taky. Svým životem naplňuji několik slov.
Chvíli jsem sledovala natáčení. Máte tu jednu pěkně rozjívenou filmovou dcerku.
Helenka je velmi temperamentní, ale bez ní by nám bylo smutno. Obě holky, které mi hrají dcery, jsou úžasné a zvládají i improvizaci.
Dovedete si představit, že jednou vám vaše děti Bruno nebo Stella budou hrát děti?
To teda neumím. Je to takové klišé hereckých rozhovorů, kdy herci říkají, že si nepřejí, aby jejich děti byly herci. Ale je to tak. Je to moc komplikovaná disciplína, strašně závislá na náhodě, na štěstí. Talent je důležitý, ale někdo ho má tuny, a stejně nedostane příležitost. A úspěch se v tomto oboru měří dost podivnými měřítky. Přináší spoustu nepříjemností, tohle povolání. Bruno se zatím jeví jako velmi plachý člověk, to spíš Stella je taková přecitlivělá, tam by to hrozilo. Já budu ale hlavně ráda, když moje děti budou vědět, co chtějí dělat. Žít bez toho je těžké. Člověk může být šťastný i jako tramvaják, pokud to opravdu chce dělat.
Když jste ve třinácti čtrnácti letech začínala točit, byla jste přesvědčená, že přesně tohle chcete dělat?
Naprosto.
Nikdy jste neuvažovala o něčem jiném?
Ne. Ono se to semlelo všechno hrozně rychle, ani jsem nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že dělám něco jiného. Chtěla jsem být vždycky filmová herečka. Žádné divadlo. Filmy. Představovala jsem si, že na premiéry budu lítat vrtulníkem. Svět hvězd mě okouzloval.
Kromě vrtulníku se vám už všechno splnilo?
Takhle to zní moc fatálně. Nemám bilanční období, abych si říkala, jak pěkně to odsejpá, jak pěkně si žiju. Pro mě neexistuje pocit uspokojení. To vydrží maximálně jeden večer, pár hodin. Pořád se musí žít a pracovat a zažívat věci. Nemyslím, že bych měla něco hotového, tak nemůžu mluvit ani o splnění snu, teď mám jiné sny na seznamu, zatím tajné.
Přepadává vás někdy úzkost, že už nezavolají, že už nepošlou scénář...
Pořád. Při každé práci. Ale ty pochybnosti jsou někdy užitečné. K této práci je potřeba umět se rozložit. Navozovat si podivné stavy. To patří k základní výbavě herců. Pro mě je herectví terapeutická záležitost. Možná jsou takoví střelci, kterým všechno klape, jsou šťastní, přijdou na plac a na klapku zahrají totální kolaps. Ale pak jsou lidi – a já jsem mezi nimi – kteří si to potřebují trochu reálně přiblížit, potopit se do emoce, kterou mají zahrát. Nicméně některé věci se opravdu dají zahrát z placu. Ten rozdíl jsem si uvědomila třeba s Ivanem Trojanem v Želarech. On před akcí půl hodiny dřepoval, já funěla na klapku...
Před milostnou scénou?
Nééé. Hráli jsme, jak stoupáme do kopce. Dva různé přístupy. Cesta k výsledku je různá, důležité je, aby lidi věřili výsledku. A na Lvy je to 4:4, takže funguje oboje.
Tahle herecká alchymie lidi zajímá, my novináři se vás na to pořád ptáme. Ale je to vůbec něco, o čem se bavíte s ostatními herci?
To je dobrá otázka, dobrá. (odmlčí se) Mám pocit, že herci mezi sebou jsou jakoby xenofobní, i když je to možná silné slovo. My se přátelíme, chodíme na pivko, ale o práci se moc nemluví, způsob práce jako by byl pod pokličkou. V divadlech to bude asi jiné, ale u filmu tento pocit mám. Taky se vůbec nemluví o tom, po čem kdo touží. Já jsem vnitřně ambiciózní člověk, toužím po úspěchu. I po těch povrchních věcech, ráda se projdu po červeném koberci... Ale tady je trochu trapné o tom mluvit, o ambicích, o touze po úspěchu.
Spíš je tendence to shazovat.
Jo. Je jako trapný se z toho "posírat", ambice jsou out. Ale proč bych měla lhát, že mi vadí, že mě lidi poznávají, je to přece jedna z věcí, o které člověk v tomhle povolání usiluje. Bulvár je na nic, ale taky k tomu patří. A taky se zapomíná na to, že i film je nebo může být uměním. Člověku může změnit život nebo mu dát alespoň touhu to udělat. Klade otázky, dělá radost. My se tak nějak ironizujeme: "Ha ha, jdeme rozdávat radost, ha ha." Velký sarkasmus. I do kina se přece chodí kvůli emocím. Já pláču, když je to krásné. Po filmu má člověk někdy chuť žít víc a jinak než předtím, ale tendence je srážet natáčení na obživnou věc.
Je o vás známo, že hodně čtete. Je to nějaká podvědomá snaha dohnat vzdělání? Nedokončila jste střední školu.
Je to obráceně. Díky tomu, že jsem strašně brzo začala hodně a hutně číst, získala jsem pocit, že nemusím nic studovat. Měla jsem názor, že mi škola už nepřinese žádné dobro, že když budu chtít, tak si na všechno přijdu sama. A nemám pocit, že bych se zas až tak mýlila. Chtěla jsem pracovat. A k profesi, kterou dělám, tu školu nepotřebuju. Vzdělání je razítko, které neříká nic o tom, co člověk ví, jestli chápe svět. (Zvedne výjimečně oči od kupky kalhotek, které v předchozí scéně po kuchyni rozhazovaly její filmové dcery.)
Teď jste se na mě poprvé podívala.
To není pravda, to není pravda.
Díváte se do té hromady kalhotek.
(rozesměje se) To jste se možná poprvé koukla vy, já koukám.
Já koukám. Na vaše vlasy. Neplánujete zase změnu?
Někdy se toho už chci zbavit, pak si to zase oblíbím. Nebo s tím začnu točit, takže to změnit nemůžu. A teď na zimu mi to přijde hezky světlé. Vždycky jsem si snila o takových bílých vlasech. Ale taky mě baví, že mám pocit, že jsem trochu pankáč. Moje kudrnaté zrzavé vlasy v tomhle životním období neodrážejí, jak se cítím. Mám pocit, že by mě oslabily, že je dobré mít masku. Mám takové válečné zbarvení na hlavě.
Teď jsme se o tom s kolegyněmi bavily, co s člověkem udělá návštěva kadeřníka nebo naopak to, když se mi na hlavě po ránu nepovede vytvořit nic přijatelného.
Jasně. Myslím, že nelpět na ničem je klíč k mnoha věcem, a já jsem si už několikrát v životě vyzkoušela, že se to týká i toho, jak vypadáme. Čas od času je fajn se úplně zbořit. Rozebrat na součástky, změnit je a hledat se znova. Je to chvílemi těžké, ale strašně osvobozující. Koneckonců vlasy rostou pořád dál. I Dáša, kterou jsem hrála ve Štěstí, s postupující chorobou mění vlasy.
Když už jsme u té schizofreničky Dáši, psala jsem teď o divadle Járy Cimrmana. V jeho divadelní společnosti hrával ženské role jistý Ota Plk, vžíval se do nich natolik, že když hrál Maryšu, tak s ním kolegové nechtěli jít na kávu. Jak rychle se dokážete vy přešaltovat, třeba zrovna z úlohy schizofreničky, která kašle na svoje děti?
U Štěstí mi bylo líto, že točíme po kouskách, ne intenzivně na jeden zátah. Protože člověk se do toho opravdu dostává pomalu, pak to konečně drží, je tomu charakteru, té nemoci blíž, ale potom se to přeruší a točí se zas za měsíc. Je těžké se nahodit. Momentálně. Toužím točit film, kde bych se úplně ponořila do práce, toužím po těžkém úkolu.
Třeba jak se natáčel Tobruk, tři měsíce v poušti...
Tohle musela být pro herce fakt lahůdka. Kluci museli být úplně šťastní, že mají úkol. Baví mě překážky. Vlastně i tahle inscenace, kterou točíme, je v něčem úkol. Lehkou komikou se tady přehrávám z role fatální ženy do role matky v domácnosti.
Na které svoje filmy nemáte problém se podívat na DVD?
Čím starší film, tím líp se mi na to kouká. Nevyhledávám to, ale už nemám blok a depku se koukat. Naopak. Pomáhá to člověku v orientaci. Dřív jsem se málem složila, když jsem na sebe měla kouknout na monitoru, teď to vítám, i když vím, že je to třeba blbé. Chci to vidět prostorově, energeticky. Člověk cítí, že obličejem hraje jak o život, ale záda má zplihlá...
Když jsem projížděla seznam filmů, kde jste hrála, napadlo mě, jestli vám ta chronologie nějak pomáhá, když si chcete vzpomenout na nějakou událost nebo období svého života.
Spíš naopak. Když vidím film, tak si vzpomenu, co bylo v soukromí. Co jsem prožívala. K některým filmům se pojí velké životní změny. Requiem, to mi bylo čtrnáct, to byl začátek... Potom se to rozjelo šíleným tempem. Pak byl velký zlom Návrat idiota, hlavně kvůli setkáním – s Táňou, Pavlem, Sašou Gedeonem. To byl zemětřas. A pak Želary. Vždycky se mi tak soukromí nějak pojí s filmy, posunuju se někam jinam.
Chápe už váš čtyřletý syn, co děláte?
Myslím, že ne. Mě vůbec jednou šokovalo, že věděl moje příjmení. Říkal: "Dámy a pánové, přichází Aňa Geislerová." Pak mi došlo, že se na něco dívali s babičkou. Jednou mě dostal. My máme na cestě do sklepa v takovém výklenku moje ceny. Přišla nějaká návštěva, Bruno s ní šel kolem toho výklenku a říká: "Podívejte se, tohle jsou ceny, které všechny získala Aňa." Získala! Nevím, jestli rozumí tomu, co říká.
Teď jste zmínila babičku. Když dostáváte třeba v rádiu volný prostor, abyste cokoliv sdělila národu, pozdravujete babičku.
Ano, mám už jenom jednu babičku. Ta sleduje, co točím, kde co se mnou vyjde, kdy budu v rádiu. Byla herečka. Bude jí devadesát let. A má pořád úžasný úsudek. Samozřejmě že není soudná ke mně, mě pořád chválí, ale u jiných se trefuje.
Můj dědeček, dokud žil, tak mi dělal archiv mých článků.
To mi zase dělá moje tchyně. To jsem docela ráda. Pomáhají jí uklízečky, ona pracuje v nemocnici, nosí jí, co kde vyšmejdí, i ty špíny největší. Mě to nezajímá, ale jsem ráda, protože pro děti to jednou asi bude velká prdel.
Na co jste si hrála, když jste byla malá?
Se ségrou standardně na princezny. Akorát já jsem byla princ, ona byla Nastěnka. Byla jsem Jiřík Fašista Kandidát věd. To byla slova, která jsem milovala. Bruno teď zase miluje slova: nula, modrý, T-Rex... Musíme ho oslovovat "Bruno T-Rex Modrý Nula". My mu říkáme, že je jednička, ale on pořád říká: "Já jsem nula." Miluje dinosaury, proto ten T-Rex, a modrou. I když teď to střídá, fialová a zelená. Ale na co jsme si to ještě hrály? Na doktory. Měly jsme dva kamarády bratry, tak s nimi jsme leccos prozkoumaly. Dlouho jsme žily s domečkem pro panenky, co nám udělal táta. A pak jsme taky se sousedkou měly detektivní kancelář. Prohledávaly jsme okolí a dělaly jsme zápisy. Našly jsme starou ledničku, v ní bylo něco shnilého, to byl případ! Taky jsme si z prkýnek udělaly jakože vysílačky, nakreslily jsme na to čísla. Hodně jsme si hrály. Dost dlouho. Ale hlavní byly stejně knížky.
Když čtete, přehráváte si ty příběhy? Obsazujete se třeba do postav?
To ne. Ale někdy se člověk s někým ztotožní tak, že chce zažívat jeho příběh. U knížek mám ale jiný problém. Něco čtu, a nemůžu přijít na to, jak ta postava vypadá. Teď byla v jedné knize postava: Sexy táta. Mně to přišlo debilní, nemohla jsem si k němu nikoho přiřadit. A pak do cukrárny začal takový přesný sexy táta chodit. Ženy odhazovaly děti na zem, přehazovaly si nohy přes nohu jako o závod. Prostě sexy táta. Život ho přinesl.
S čím si zahráváte?
Moje práce je úžasná, protože má velké pokrytí v tom zahrávání si. Nejvíc si zahráváte sama se sebou. Včera jsme točili scény, kde se hodně pláče. To si člověk opravdu musí něco způsobit, nějak se rozebrat, v tom si zahrává sám se sebou.
Nemáte pocit, že se při nějakých představách, které vás mají rozplakat, rouháte?
Já si to odklepu takhle na zuby. Ale do pláče se hlavně dojímám krásnými věcmi. Fotkami dětí, vzpomínkami na krásno a podobně. Když jsme u těch slov hrát, zahrávat si. Přijde mi srandovní taky to, jak si člověk chce s někým zahrát. Co to znamená? Chci si zahrát s někým, ale stejně budu v roli někdo jiný, než jsem já, a on bude jiný, než je ve skutečnosti. Ale je fakt, že v některých scénách si člověk může dopřát to, co si v reálném životě nedopřeje.
Třeba se vyspat s Janem Dolanským?
Jo, pěkně si s ním během pauzy schrupnout.
Aňa GeislerováAnna "Aňa" Geislerová (1976) pochází ze tří sester (starší Lela – Lenka, mladší Eťa – Ester). Narodily se matce výtvarnici a otci japanologovi. První roli dostala v roce 1991 ve filmu Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola, vzápětí ji Filip Renč obsadil do Requiem pro panenku. Nedostudovala konzervatoř, říká, že má jen "zásadní" vzdělání. Má zatím čtyři České lvy – za filmy Návrat idiota, Želary, Štěstí a Kráska v nesnázích. S manželem, divadelním režisérem Zdeňkem Janáčkem, mají syna Bruna (4) a dceru Stellu (14 měsíců). Každoročně pořádají s Táňou Vilhelmovou Vánoční bazárek. Ten letošní bude 20. a 21. prosince. |
