Gábina Osvaldová - "Vím, že žárlit nemá cenu." | foto: Ondřej Pýcha, MF DNES

Gábina Osvaldová: Už vím, že žárlit nemá cenu

  • 29
Kdo jsou důležité ženy v životě Gábiny Osvaldové? Jaká byla její maminka, prala se jako malá se svou sestrou? Zkuste si tipnout a pak si přečtěte, jak to doopravdy je.

Obecně se říká, že muži to mají v životě jednodušší. Myslíte si to také? 
Společnost od nich nevyžaduje spoustu dementních činností, které mě třeba vyčerpávají, protože jsou bezobsažné. Muž si vždycky dovede zařídit, aby nemusel dělat, co ho nebaví. Žena to má od přírody rozdané jinak – už to, že se musí postarat o další život, dítě, znamená, že se tomu tvorovi musí přizpůsobit a na několik let zapřít svoji inteligenci.Aby roli matky žena mohla zvládnout dobře, nebýt hysterická a starat se o to řvoucí stvoření s láskou, to chce občas velké sebezapření. Ale naštěstí nám to hormony zařídí – zatemní nám výhled a nasměrují k tomu, abychom se chovaly, jak máme, a ještě rády!  

"Chlapi dají na to, co vidí, a když se stanete nenalíčeným strašákem, byť se dvěma vysokými školami, tak vedle byť i jen lehce vykrášlené husy neobstojíte." 

Pozorujete ještě nějaké mírné nespravedlnosti?
Ano. Muži se nemusí líbit. Nikdo od nich nevyžaduje být koketní, krásný, půvabný. To je ohromně osvobozující. U mužského se cení osobnost, to, že dokáže vydělat prachy, má smysl pro humor. I ve světové literatuře nalistujete malého odporného paskřivce a vedle něj krasavici největší. Pro ženskou je někdy dost únavné líbit se. Samozřejmě se můžu rozhodnout, že budu taky nenamalovaná, neoblečená, ale budu se tím vymykat obecné představě. Chlapi jsou vizuální, a když se stanete nenalíčeným strašákem, byť se dvěma vysokými školami, tak vedle byť i jen lehce vykrášlené husy neobstojíte. Nemáte šanci.

Ano. Muži se nemusí líbit. Nikdo od nich nevyžaduje být koketní, krásný, půvabný. To je ohromně osvobozující. U mužského se cení osobnost, to, že dokáže vydělat prachy, má smysl pro humor. I ve světové literatuře nalistujete malého odporného paskřivce a vedle něj krasavici největší. Pro ženskou je někdy dost únavné líbit se. Samozřejmě se můžu rozhodnout, že budu taky nenamalovaná, neoblečená, ale budu se tím vymykat obecné představě. Chlapi jsou vizuální, a když se stanete nenalíčeným strašákem, byť se dvěma vysokými školami, tak vedle byť i jen lehce vykrášlené husy neobstojíte. Nemáte šanci.

Vy jste někdy chtěla být mužem?
Vědomě určitě ne, ale rozhodně se mi líbily některé jejich činnosti a způsob života, a mnohdy jsem se tak chovala. Hrál v tom roli nejspíš obdiv k tátovi, protože i když jsem svoji matku bezmezně milovala, tak co se týče humoru, pochopení a tolerance, můj otec vyčníval. Ale nechtěla bych být muž, protože většinou žijou se ženskými, a to já bych nevydržela.

Nevydržela? Jak to?
Já nejsem moc přátelivý typ. S holkama se snáším dobře, vyjdu si s nimi, ale nevyhledávám
je. Pro mě je pojem babinec – sejdeme se, dáme si kafe a uděláme si hezký večer – strašná představa. Stejně se tam nedělá nic jiného, než že se probírají chlapi, hadry a v plodové vodě se brodí až po kotníky, a já nemám potřebu tohle probírat. Můj tatínek, když viděl, že dělám
nějakou hovadinu, tak vždycky říkal: Proč si radši nečteš? Taky si to často říkám, když
luxuju nebo utírám prach.

Vy si nepotřebujete povídat? A za kým jdete, když je vám nejhůř?
Buď to neříkám nikomu, nebo jdu raději za kamarádem, protože mužům je to koneckonců
jedno. Člověk jim to vyklopí, oni moc neposlouchají, očistná kúra proběhne a je to. Děvče s vámi problém probere, za okamžik ho sdělí další kamarádce, ta další, všechny vás politují, ale každá z nich vám to vlastně ve skrytu duše přeje. Já ani nemám ráda, když se někdo
svěřuje mně. Dokážu se vcítit do lidských osudů i potíží, ale takové to „Pepíček mě má rád, nemá mě rád, tady mi zahnul, támhle mi zahnul“ mě moc nebere.

Existuje přátelství mezi ženami v showbyznysu?
Mezi herečkami většinou bývají strašné rivality. Nevydrží spolu v místnosti, dělají si naschvály, závidí si role a největší hrůza je, když máte s některou alternovat. Neznám moc hereček, které by ve zdraví přežily alternace. Bojuje se o to, která bude hrát premiéru, půlka lidí chodí a říká: Hele, ty jsi lepší než Máňa, druhá půlka chodí za Máňou a říká: No to je peklo, kdy budeš hrát ty? Je to náročné na psychiku, a i kdybyste tu kolegyni měla seberaději, tak alternace vás rozdělí. Marná sláva, jedna je vždycky lepší.

Měla jste někdy takovou zkušenost?
Párkrát jsem zažila nepříjemnosti, ale nikdy to nepřerostlo do nějakých fatálních rozměrů. Ale to je zase tím, že mně o to herectví zas tak moc nešlo. O rivalitě zpěvaček se ví všeobecně. Jednou jsme točili silvestra v televizi a já měla poprvé v životě možnost vidět deset našich největších zpěvaček v šatně pohromadě. To byl šok. Tam jsem viděla na vlastní oči to, co mi Ondřej vždycky jenom vyprávěl. Ony se tak zjevně nesnášely! Nikdo neměl nikoho jiného rád. Napsala jste spoustu textů pro mnoho z nich.

Je pro vás lehčí psát pro zpěvačky než pro zpěváky?
U zpěvaček mě napadne víc témat, protože nitro je o něco bohatší v ženské sféře. Pro chlapy se mi ale zase dobře píše proto, že můžou lépe vyslovovat drsnější obsah. To je důvod, proč se mi tak dobře píše pro Lucku Bílou – ona je schopná zpívat i to, co zpívají chlapi, právě díky oné zvláštní kreativitě a drsnosti, kterou v sobě obsahuje. Od ní se hrubší texty snesou, protože je umí vyslovit tak, že nezní křečovitě.

Za ta léta jste pro ni napsala zhruba 150 textů, čtyři autorská cédéčka, muzikály. Jaký je váš osobní vztah?
Respektujeme se a mně se pro ni píše nejlíp. Je to výjimečná zpěvačka, ne-li světového, tak evropského formátu. Ale Lucka má svoje kamarádky, kterým se svěřuje, a lidi, se kterými se stýká. Chvilku asi trvalo, než ke mně získala důvěru. Měla jsem dojem, že se bojí, abych jí nestrčila do pusy něco, čím se znemožní. Někdy tak opatrně koukala, jestli nějaký text už není moc, zda si ho může troufnout zpívat, aby neztratila své posluchače. Za ta léta už ale ví, že to všechno dělám s čistým vědomím a svědomím, a je-li to blbé, tak to v tu chvíli líp neumím.

Která vaše písnička Lucii nejvíc sedla?
Myslím, že Dalekohled. („Já se chci jenom dívat lidem do bytů, ne, nejsem šmírák, jsem zloděj lidskejch pocitů...“ pozn. red.) To byla písnička, která se týkala hodně mě, ale i jí. Ona se v té době různě potulovala po těch podnájmech a nepůsobila příliš měšťáckým dojmem. To je u ní ošidné, protože v ní se to pere. Je to velmi vyčnívající akcentovaná osobnost, která ale na druhou stranu má záhadnou touhu se stylizovat a včlenit do obrazu „šťastné rodiny“, která nikde nevyčnívá, je usazená doma a tak podobně. Myslím, že jsem její obraz u posluchačů svými texty pošoupla jinam, než kde Lucka doopravdy je. To, jak vypadá, se hodně pere s tím, co zpívá, a to je na tom rajcovní a zajímavé.

MILENKY JSOU JAKO UŘÍZNUTÁ NOHA

Vyrůstala jste se sestrou Barborou, která dneska vyučuje žurnalistiku. Obě se tedy živíte slovy. Jste si i jinak podobné?
Mezi námi je strašný rozdíl. Nemyslím věkový, ten je tři roky, ale na rozdíl ode mne byla Bára odjakživa tichý introvert. Od doby, kdy se naučila číst, se věnovala jen knížkám, sporty ji moc nebavily. Byla naprosto vyrovnané tiché dítě, které si do svého světa nikdy nikoho moc nepustilo, a díky tomu jsme měly velmi dobré vztahy, protože jsme byly úplně jiné. Nelezly jsme si do zelí. Ona byla malej dospělej. Byla tak odpovědná, že si ani netroufla být pořádné dítě. Byla tak hodná, že co jí dali, to snědla. A když jí řekli Barunko, to se nauč, tak se to naučila, a pak se to naučila plnit sama od sebe, takže jí už nikdo nemusel nic říkat.

Takže jste se ani nehádaly, jak to sestry dělávají?
Měly jsme jediný konfl ikt, a to když jsem někde odkoukala, že si sourozenci spolu mají hrát, a hlavně se mají prát. Jednou, když opět seděla a četla nějakou knížku, já vedle ní něco malovala vodovkami. Už jsem nevěděla, jak ji vytočit, tak jsem jí štětcem mázla do té knížky. Ona na to chvilku koukala a – nic. Tak jsem za chvíli zase namočila štětec a plácla jí tam znovu barvu. Nakonec vzala ty mé barvičky, sklapla je, vyhodila oknem, otočila list a četla si dál.

Svěřovaly jste se?
Maminka nám vždycky říkávala, tak jako všechny matky: Mně můžete říct všechno. Se vším jsem se jí samozřejmě nesvěřovala, ale když už, tak bych šla spíš za ní než za Bárou. Z Báry jsem vždycky měla daleko větší respekt. Moje matka věděla dřív, že jsem přišla o panenství, než moje sestra, a já se šíleně snažila, aby to nezjistila. Zaprvé jsem se obávala, že z toho bude mít trauma, když jsem o tři roky mladší a přišla jsem o to dřív než ona, a zadruhé bych se před ní styděla. Přitom je to jeden z nejspolehlivějších lidí, co znám.

Jaký jste měla vztah ke své matce?
Šíleně jsem ji milovala, a když jsem od ní byla odtržená jen na pár hodin, tak jsem z toho byla velmi nesvá. Byla doma, věnovala se nám od rána do večera, a já tak byla zvyklá ji mít pořád vedle sebe a pořád se s ní konfrontovat. Ale na druhou stranu občas říkala věci, které potom byly jinak, kázala něco, a pak se tak nechovala. Dokázala mít velmi citově vyděračské momenty, které jsem nesnášela. Byla obětavá, ale v něčem dokázala být strašně sobecká, a když se rozhodla, že někoho citově zdeptá ve svůj prospěch, tak se jí to povedlo. A to ve mně zůstalo včetně oblékání. Moje matka byla nesmírně elegantní, zdobná, ráda se hezky oblékala, rozuměla módě, porcelánu, starožitnostem. Mám od té doby nenávist k věcem – nerada je shromažďuju, nerada si kupuju šaty, ani šperky nemám ráda.

Pamatujete si na nějakou její radu?
Když jsem odcházela na mejdan, tak naše matka – a to mě šíleně štvalo, protože jsem vždycky měla pocit, že jsem se ocitla v červené knihovně – vždycky pravila: A chovej se tak, aby ses ráno nemusela stydět, že jsi Osvaldová. Ale spíš měla říct: abychom se MY nemuseli stydět za to, že jsi Osvaldová. Tam jí to mravoličné heslo trošku ujelo.

A jakou matkou jste vy?
Především tolerantní, a to někdy až moc. Problém je, že jsme s Ondřejem oba takoví nedospělci, on je na to dokonce pyšnej, takže jsme se prali o to, kdo Františka bude míň vychovávat. Nikdo z nás mu nechtěl říkat: Sedni si a uč se, napiš tuhle stránku tak, aby ti to bé neběželo do kopce... apod. Ani jeden z nás není didaktický a vychovatelský typ. František si tedy stěžoval, že ho špatně vychováváme, protože nemá mantinely. Asi má pravdu, absolutní svoboda je nanic. Ale mohlo to dopadnout hůř.

Máte představu, jak by jednou měla vypadat Františkova žena?
Zaplaťpánbůh mám jenom představu, jak by neměla vypadat – nemyslím design, ten je mi jedno. Říkám mu jen, ať si jen proboha nepřitáhne úplně blbou husu z nějaké diskotéky, která bude od rána do večera kvákat nesmysly. S takovým tím „Helééé psaliii v Blééésku, helééé a měla jsem fakt dobrý mojitóóó“ bych se asi těžko popasovala.

Jak teda zvládáte ctitelky vašeho muže?
Léty jsem zjistila, že užíráním se žárlivostí člověk nic nevyřeší. Člověka nepředěláte, nezměníte, když mu budete dělat scény, maximálně ho otrávíte a ze sebe uděláte blba. Když si vezmete muzikanta, který jezdí na zájezdy – a navíc s Ondřejovou povahou! – tak se s ctitelkami musíte smířit. To je, jako když se zamilujete do někoho, kdo nemá nohu – byla byste samozřejmě radši, kdyby ji měl, ale když ji holt nemá, tak co s tím. Každý se musíme s něčím smířit. Mně by vadilo víc, kdyby můj partner byl hloupý nebo bezcharakterní. Někdo to považuje třeba také za bezcharakterní chování, ale já myslím, že u Ondřeje jsou holky jistý neodolatelný druh sportu. Navíc nejsem slídivý typ. Ne, že bych byla pštros strkající hlavu do písku, ale nejsem prostě typ, který by dělal někomu policajta za zadkem. Prostě po tom nepátrám – ostatně většina dam naopak pátrá po mně.

Jaká poklona vás nejvíc potěší, třeba – miluju tě?
To není poklona, to je stav. Tak jaká? Záleží na věku, dneska už mě třeba potěší i to, když mě někdo nepustí sednout.