Nechala byste se nafotit nahá, třeba pro svého manžela?
To ne, já se stydím. Když jsem byla ještě mladá, tak mi kamarádi asi tři sady aktů udělali. Ale myslím, že na to nemám figuru.
Ale soudě podle vašich fotografií není potřeba disponovat dokonalými proporcemi. Sama fotíte i "nedokonalé" ženy.
To ano, ale já jsem se před těma klukama styděla.
A kdyby vás vyfotila žena?
To bych se asi nestyděla. Ale když už se bavíme o focení mě samotné, pravidelně si dělám fotky na svoje narozeniny. Je to něco jako sociální studie, abych viděla, jak se měním. Každého půl roku mám například jiné vlasy. Tahle sláma, co mám teď na hlavě, je model rok a půl starý. Baví mě experimentovat. Když se zpětně kouknu na ty obrázky, vidím podle vlasů, v jakém jsem byla období.
Co se vám na ženách nejvíc líbí?
Jak u koho, u někoho oči, u někoho nohy, prsa....
Platíte svým modelkám, nebo platí ony vám, za to, že je vyfotíte?
Jak kdy. Když někdo osloví mě, domluvíme se na honoráři pro mě. Pokud si někoho vyberu já, bývá to tak, že ta dívka mi zapózuje zadarmo a dostane fotky.
Když fotíte s některou ženou poprvé a ona se stydí, co pomáhá prolomit ledy? Někteří fotografové vám nalejou panáka.
Jasně, tohle přesně funguje.
Co jim naléváte?
Většinou víno.
Umíte retušovat?
Umím. Ale neretušuju.
Takže žádné zmenšování boků a zvětšování prsou u vás nehrozí?
Počkejte, jestli myslíte tyhle úpravy, tak ty neumím. Nikdy jsem se o to nezajímala. Když bych to chtěla umět, tak se to naučím, ale nepotřebuju to. A ani se mi to nelíbí, je to vlastně lež, že jo. Je zvláštní, že se nějaká žena chce nechat pro svého manžela, který má milenku, nafotit a pak mě požádá, abych jí udělala větší prsa a delší nohy. A připadá mi to i jako sebeztrapnění. Je to známka toho, že ten člověk není sám se sebou vyrovnaný.
Sama byste tedy na žádnou plastiku nešla?
Ne. Já už jsem se se sebou tak nějak sžila. Sice se sama sobě nelíbím, zezadu mám velkej zadek, zepředu velkej nos, ale už to neřeším.
A co se vám na sobě líbí?
Nic se mi nelíbí.
Až takhle negativně?
Tak já si opravdu nemyslím, že jsem nějaká krasavice. Jo, kdysi jsem měla hezké břicho, ale to už taky nemám (smích).
Když vás s žádostí o akty osloví žena, která by se podle vás třeba vůbec svlékat neměla, vyhovíte jí?
Jasně. Nedělám to, abych někomu řekla: "Nezlobte se, vy vypadáte jak kysna, vás fotit nebudu". Když se na sebe dotyčná podívá a myslí si, že na to má, tak se snažím to udělat. Nevím stoprocentně, jaký bude výsledek, ale snažím se. Pak už záleží, jestli se té ženě fotky líbí. Navíc mám zásadu, že si od klientek neberu peníze dopředu, ani zálohu. Jsem s nimi domluvená tak, že peníze si vezmu, až když uvidí hotové fotky a budou se jim líbit.
A byla někdy některá z nich nespokojená?
Musím to zaťukat, stalo se mi to zatím jen jednou. Byla to paní, které jsem na pár portrétech uřízla horní kus hlavy a jí se to nelíbilo.
Máte oblíbený typ žen, které si pro svou tvorbu vybíráte?
Ne. Každá moje holčina vypadá úplně jinak. Není to tak, že bych šla po brunetkách nebo prsaticích. Ta holka mě ale musí něčím zaujmout, přitom nemusí být prvoplánově krásná.
Tereza z Davle: Peggy
Tereza z Davle: Susan with Cohiba
Máte nějaký okruh stálých modelek?
Ano, mám, ale většina z těch děvčat už lehce zestárla, mají rodiny a nemají čas, nebo se odstěhovaly. Takže si budu muset vybudovat okruh nových múz.
Jak takové hledání vypadá?
Všude, kam jdu, tak tam okolo sebe číhám. Když mě některá dívka zaujme, lehce ji oťukávám, zjišťuju, jestli by ji to zaujalo. A když kývne, tak zkusíme něco nafotit.
Jak ty ženy reagují, když je oslovíte?
Většina svolí. Že by mě některá vyloženě odmítla, to se za těch patnáct let stalo tak dvakrát.
Musí automaticky počítat s tím, že to budou akty?
Já je do ničeho nenutím. Když nechtějí být vyloženě nahý, tak nemusí, nafotíme něco jiného. Anebo jsou napůl nahé, ale tak, aby nic nebylo vidět. Ale zase když vidím, že ta slečna by se na to vyloženě hodila, dokážu to zařídit tak, že se nakonec svlíkne. A ráda. (smích)
Jak to děláte?
Musí se na to pomalu, nejdřív řeknu, aby si sundala tohle, pak řeknu, ať odhodí ještě něco dalšího, nakonec tam stojí nahá.
Jakou ženu obdivujete?
Mně je hrozně příjemná Meda Mládková. To je paní na úrovni a má to v hlavě srovnaný, dělá velký věci. A líbí se mi, že je taková "obyčejná". Neznám ji osobně, ale působí na mě tak. Kdybych měla ze známých žen někoho portrétovat, tak ji.
Proč jste vlastně jenom Tereza z Davle, vaše občanské jméno se vám nelíbí?
S tím vůbec nemám problém. Ale je to lehce zapamatovatelný.
Co bylo před patnácti letech impulsem, abyste začala fotit?
Možná to, že vztah k umění i fotografii máme v rodině. Děda byl fotograf, praděda malíř. Po mamince a babičce jsem zdědila lásku ke starým filmům, i proto se do něčeho podobného snažím modelky stylizovat. K osmnáctinám jsem pak dostala foťák a začala jsem si jen tak cvakat.
Tereza z Davle
|
Nikdy jste fotografii nestudovala, učila jste se tedy fotit úplně sama, nebo vám někdo radil?
Mám spoustu profesionálních radičů, patří k nim Tomki Němec, Petr Rošický, Michal Selinger a spousta dalších kamarádů-kolegů. Vždycky jsem narovinu řekla: "Tomuhle nerozumím, jak to funguje?"
A teď už tomu tedy rozumíte?
Rozumím v rámci toho, co potřebuju ke své tvorbě a práci. Ale kdyby mi někdo dal konkrétní zadání, které potřebuje speciální svícení, třeba reklama na auto, tak to nezvládnu. V rámci portrétu a aktu si to dělám podle svého a lidé už naštěstí vědí, jak fotím, takže po mně nechtějí ty dokonale vyfotošopovaný fotky. Ale dřív si mysleli, že vyfotím všechno a zadávali mi věci, které mi vůbec nesedly.
Jste na svoje první fotky pyšná, nebo byste je nejradši někam zahrabala?
Ale jo, jsem, teprve teď zjišťuju, že to vlastně mělo cenu. I kvůli monografii, která mi vyšla před dvěma lety. Teď už vím, že kdybych tu zítra nebyla, bude tu po mně malinká stopa, kniha a dvě děti.
Nebojíte se, že někdy přijde moment, kdy nebudou přicházet žádné nápady?
Už se mi to stalo, v roce 1998, když mi vykradli ateliér, ukradli foťáky i šanony s negativy. Tehdy jsem se zhroutila, protože mi vlastně nic nezbylo. Říkala jsem si, že to je konec, ale za půl roku jsem začala znovu fotit. Podruhé pak po porodu svého prvního syna. To jsem skoro nefotila, tehdy mi to přišlo úplně nezajímavé, užívala jsem si miminka. K focení jsem se vrátila po roce od porodu, kdy jsem měla pocit, že začínám blbnout.
V jakém smyslu?
Zjišťovala jsem, že mám místo mozku Pribiňák. (smích) Já třeba vůbec nenavštěvuju na internetu různý diskusní fóra, ale tehdy jsem hledala nějaký kočárek pro prcka a dva dny jsem strávila tím, že jsem v jedný diskusi řešila, jestli je lepší bledě modrej nebo bledě zelenej. No a tehdy mi došlo, že už musím začít něco dělat.
Dá se focením uživit?
Dá. Mám v průběhu roku různé fáze, podzim je velice plodný, konec jara a léto jsou mizerné. Ale poslední dobou vůbec nic nestíhám, fotím, do toho rodina...
Máte nějaký čas sama na sebe?
Nemám. Třeba tyhle vlasy měsíce neviděly kadeřníka. Dokonce jsem si dneska ráno sama ustříhla ofinu, abych na vás vůbec viděla (smích). Abych opravdu vypadla z pracovního procesu, musím odjet do ciziny, kde pak úplně vypnu a nekontroluju ani maily.
Sama o sobě říkáte, že jste střelená, klape vám to s manželem?
Máme Itálii (smích). Ale podle znamení k sobě krásně jdeme, on je Střelec a já Lev.
Takže věříte v astrologii?
Ano! Kdybych na to nevěřila, tak bych si ho ani nevzala.
Jak to?
Astroložky mi říkaly, že musím potkat muže ve Střelci. Do té doby se mi líbili samí "nestřelci". Pak mě začal balit manžel. Ale já tehdy měla neukončený rozpadající se vztah. Pracovala jsem v Zanzibaru a on tam za mnou pořád chodil a nevzdával to. Vůbec se mi nelíbil, byl tlustý, nosil na krku zlatý řetězy, ale zase byl zábavný a vtipný. Ale když mi skončil ten dosavadní vztah, jen tak mezi řečí jsem se ho zeptala, co je za znamení a on, že střelec! To nemohl říct dřív?
A to rozhodlo?
Vlastně jo. Když se mi někdo fakt nelíbil, tak jsem si vymýšlela různé výmluvy, třeba že mám děti. Ale on, ve svých jednadvaceti na to zareagoval tak, že mi zavolal a řekl, že by mě i přesto chtěl někam pozvat, že vymyslel program i pro moje děti. To mě úplně odzbrojilo. A pak to znamení. Hned další den jsme si dali rande. Pak se postupně začal měnit. Sundal ty řetězy, oblékal se normálně, zhubnul.
A to všechno kvůli vám?
No jasně, on byl mlaďounkej, je o tři roky mladší než já. Pěkně jsem si ho tedy upravila k obrazu svému. (smích) Během tří měsíců z něj byl úplně jiný kluk. Definitivně rozhodla následující událost. Na jedné z našich prvních schůzek jsme na silnici uviděli sraženou kočku. On měl tehdy nové auto s bílou kůži uvnitř, přesto neváhal, zkrvavené zvíře vzal a položil na sedačku. To by jen tak někdo neudělal. Proto jsem si ho nechala (smích).
Umíte vařit?
Umím, baví mě to, uklidňuju se u toho. Dřív mě to ale bavilo víc, měla jsem i víc času, mohla jsem používat ingredience, které teď kvůli dětem nemohu, třeba čili papričky.
Co nejradši vaříte?
Exotickou kuchyni. Nebo i humus, thajský a indický jídla, s kokosovým mlékem a s kari.
Žádné vepřo-knedlo-zelo?
Ne, na to je zas manžel, on dělá českou a já cizinu. Ale teď na to fakt není čas. Manžel dokonce teď funguje jako "žena v domácnosti" a jde mu to báječně. On umí i líp žehlit než já. (smích)
Fotografka Tereza z Davle při rozhovoru pro OnaDnes.cz v Leica Gallery Praha
