Ve věku od 40 výše se v populaci vyskytuje stále více mužů, kteří si prošli jedním či více manželstvími, zplodili potomka, ale to jim stačilo. Dále si hodlají užívat už jen těch příjemných stránek ženství. Na slova jako vztah, svatba, budoucnost jsou přímo alergičtí. Proč? Třeba proto, že je dřívější láska obrala o důvěru v ženu jako takovou. Zahýbáním, finančním vykostěním, konfliktním chováním, snahou o „převýchovu“ atd.
Nelze se divit, že muž, který udělal v manželství hořkou zkušenost, se do dalšího chomoutu nežene. Pak si leckdy zvykne na svůj klid, kamarády, časem pro něj žena přestává hrát první housle.
Jak říká David (55): „Dřív jsem vítal každou příležitost, abych mohl být s přítelkyní. Noc s ní pro mě byla absolutní prioritou. Ale teď už bych kvůli žádné ženské účast na firemním večírku nebo pánské jízdě nezrušil.“
Vážný vztah jako útok na svobodu
Mohou si za rezervovaný postoj mužů k vážnému vztahu ženy samy? Jsou muži obětí ženské emancipace a vysokých nároků? Podle německé autorky a koučky Ully Rahnové svým způsobem ano. V provokujícím bestselleru Fuck & Go. Warum Männer sich nicht binden wollen und Frauen daran schuld sind (Proč se muži nechtějí vázat a mohou za to ženy) nastavuje ženám zrcadlo, aby poznaly, jak rozporuplné požadavky na partnera kladou. Tato kniha je určena těm, které jsou ochotny převzít zodpovědnost za vlastní štěstí a nepřesouvají to na druhé.
O tom, že nastavení párové orientace na vztah je u každého jiné, píše už Miroslav Plzák ve své knize Úvod do matrimoniologie. Naděje na úspěšnost vztahu je podle něj vyšší, sejdou-li se partneři v tomto smyslu stejného ražení.
Někdo se po negativní zkušenosti (nebo i bez ní) dobrovolně rozhodne žít jako single. Cítí se v pohodě, je s tím srovnán, nezávidí těm, co to mají nastaveno jinak. Tyto osoby rády vyjmenovávají výhody takového stavu. Pějí ódy na svobodu a vlastní (prázdný) byt, kde se nemusejí z ničeho zodpovídat ani vést dialog, když se jim nechce.
To ovšem neplatí pro osoby, které by rády žily ve vztahu, ale kvůli chorobnému strachu nemohou. Kde končí legrace a začíná porucha? Jak poznat člověka, který se panicky vztahu bojí a jaké jsou jeho charakteristické znaky a strategie?
Německá psycholožka Stefanie Stahlové o nich říká: „Je pro ně typické žití v ano/ne. Člověk s nimi zažívá okamžiky plné intenzivní něhy, ale pak se dotyčný vytratí. Potřebují hodně času pro sebe, pro svou práci a koníčky, nejradši by byli někde jinde. Nebo se od partnera distancují kritikou, hádkami.“
Strategie obrany podle Stahlové tvoří: útěk čili ukončení vztahu, útok či hraní mrtvého brouka.
Stafanie Stahlová popisuje typické strategie: Zedník, Lovec a Princ.
Zedník potřebuje mít blízkost ve vztahu pod kontrolou. Má mnoho koníčků a časově náročnou práci, nerad říká něco závazného. Přibližuje se k druhému pouze tehdy, když chce on. Vytyčuje hranice a partnera nechává citově strádat.
Lovec sbírá trofeje a střídá aféry. Mnohdy má za sebou už několik manželství. Jeho typickými znaky jsou šarm, družnost a malá zranitelnost. Odmítnutí ho pobízí k tomu, aby si vychutnal svůj lovecký instinkt. Ztrácí zájem v momentě, kdy si je svou kořistí jist a ví, že by šla do vážného vztahu.
Princ zažívá ve vztahu dvě fáze. Tu první charakterizuje velká zamilovanost a vysoká idealizace partnera. Pak následuje znehodnocení, demontáž. Těmto lidem je zatěžko snášet všední den a slabosti partnera. Jsou rýpaví a kritizují, zklamaně se odvracejí, údajně proto, že se zmýlili. A jdou vstříc dalšímu osudovému setkání.
Na typ Lovce nedávno narazila Jana (55). Několik měsíců se scházela s velmi atraktivním mužem. Lichotil jí, řekl dokonce, že je nejkrásnější žena, jakou kdy poznal. Vzájemnou přitažlivost umocnily i podobné zájmy, hodnoty a pohled na svět. Mráček se rozplynul, jakmile řekl, jak si spolu někam vyjedou. Na celý víkend. Nadšeně přikývla a začala se těšit. To ji však brzy přešlo. Odmlčel se. Možná je nemocný, omlouvala ho Jana. Konečně napsal, ale o další schůzce ani zmínka. Po dvou týdnech ho Jana čirou náhodou potkala. V jiné kavárně, s jinou ženou. Vypadal božsky, hovořil zaníceně. I on si jí všiml, ale dělal, že ji nevidí.
Frustrující zkušenost udělala i Renata (29). Po třech měsících námluv konečně společně strávený víkend u ní doma. Vaření ve dvou, popíjení vína, ruku v ruce po vánočním trhu, milování. Vše bylo nádherné, ale jen do té doby, než se nápadník vrátil z koupelny. To, co jí řekl, byla nejbrutálnější sprcha. „Musím si to rozmyslet. Ale už teď cítím, že na nový vztah ještě nemám sílu. Vlastně ani čas, ten potřebuju pro svého syna“. Jak to, že to nevěděl už dřív? K čemu to všechno bylo? Ptala se Renata, ale už jen sama sebe. Její milý se sbalil a odešel. Zřejmě proto, aby se takovým dotazům vyhnul.
Libuše KonopováAutorka je vztahová koučka. Můžete se jí také ptát v poradně zde.  Libuše Konopová |
Helena (49) vzpomíná, jak ji kdysi uháněl rakouský lékař. Zval ji do Vídně, jezdila tam za ním, ptal se, jestli si ho vezme. Plánovali budoucnost, vybírali nábytek do jeho nového bytu. Brzy si však všimla něčeho podivného. Přítel byl tím žhavější, čím větší vzdálenost je od sebe dělila. Nejintenzivněji tokal do telefonu. Jednou šli na večeři a tam, v noblesní restauraci, jí vyčetl, že je moc pohodová. Ženy, toužící po harmonii, ho prý nudí, k ničemu nevybízejí. Proč se musí pořád usmívat? Jeho pohled byl pronikavý, nemilující, ledový. Šla na toaletu a rozplakala se. Nechtěla mu dopřát to potěšení, aby viděl, jak ji ranil. Tehdy jí totiž došlo, že touží právě po tomhle. Ráno odjela, skoro bez rozloučení. Volal jí, ale navzdory vnitřní rozervanosti odolala.
I Pavel (39) opakovaně udělal tutéž zkušenost. Na seznamce poznal mnoho atraktivních, vzdělaných, sebejistých žen, obvykle manažerek. Na základě e-mailové komunikace o nich vždy věděl, že by rády zakotvily ve vztahu, ale dosud měly na muže až „prapodivnou“ smůlu. Třeba pořád narážely na ženáče. „Jenže když jsme se pak sešli, bylo mi jasné, že je to jinak. Žádná smůla, ale vlastní vina. Všechny měly nabitý program, přehnané nároky a při zmínce o kompromisu se hned zježily. Došlo mi, že se vlastně seznámit nechtějí, možná aniž by si to uvědomovaly. S mužem šly na kafe, udělaly si pomyslnou čárku, ale hned ho odepsaly a ještě se politovaly, že zas mrhaly drahocenným časem.“
Pavlova zkušenost jen potvrzuje, že touto poruchou trpí i ženy. Ten, kdo z nároků staví mrakodrap nebo naráží jen na zadané partnery, může být zakukleným odpůrcem vztahů stejně jako ten, co se až přehnaně ohání svobodou, nezávislostí, volností a zdůrazňuje, že láska a vztahy nejsou zas až takovou prioritou. Nutno podotknout, že tuto argumentaci volí spíše muži.
Základy neschopnosti navázat hluboký vztah pramení v dětství. To ale neznamená, že je vše ztraceno. „Jestliže je vztah mezi rodiči a dětmi narušen nejistotou, odmítáním a zanedbáním péče, dá se dospělý na útěk, jakmile to začne být vážné,“ vysvětluje psycholožka Lisa Fischbachová. A dodává, že strach se vázat může zavinit i špatná zkušenost z dřívějšího milostného vztahu.
Vědecký pár Grossmannových se domnívá, že „rané vlivy razí cestu k psychické stabilitě nebo nestabilitě, ale nic není pevně loženo. Vazba je proměnlivá.“ Dokládají to i studií, z níž vyplývá, že padesát procent psychicky stabilních osob volí partnera vztahově nestabilního, čímž mu pomohou získat větší psychickou stabilitu a životní štěstí.
Budiž nám útěchou, že nic není neodvratně předurčeno. Každý je za své štěstí zodpovědný sám. Záleží jen na něm, jestli na sobě bude chtít pracovat. I z člověka chorobně se bránícího vztahům se může stát prima partner, bude-li ovšem schopen si poruchu přiznat - a chtít se léčit. Třeba v novém vztahu. Najde-li si protějšek, který hned neprchne, ale podá mu pomocnou ruku, můžou společně postavit příjemné a trvalé hnízdo.
