Nejvíce ve válce, která už v republice trvá deset let, trpí ženy. Znamenají tu méně než dobytek a podobně se s nimi i zachází. Kromě znásilnění jsou také brutálně mučeny a zdravotní následky přetrvávají celý život.
Liší se podmínky konžských žen oproti zbytku Afriky?
Lenka Klicperová
|
Lenka: Jejich situace je naprosto tragická, ať z evropského nebo afrického hlediska. Všude v Africe je člověk zvyklý na to, že ženy pracují a že jsou v podstatě o něco míň než domácí zvíře. Emancipace tady naprosto nehrozí. V Kongu je ale situace oproti ostatním africkým zemím ještě vyhrocenější. Ženy tam dělají úplně všechno: musí zajistit potravu pro rodinu, jídlo pro děti a manžela, vychovat děti, starají se o obydlí, nosí dřevo, nosí až čtyřicetikilogramové koše s kasavou, což je hlavní zdroj obživy v Kongu - kořen, který se rozemele a dělá se z něj kaše.
Hrozí jim nějaké bezprostřední nebezpečí?
Lenka: Na pole chodí džunglí a riskují, že je přepadnou a znásilní Hutuové, bandité Mayi - Mayi a v neposlední řadě také vládní vojáci. Navíc pokud znásilnění přežije, dostane se zpět do vesnice a její spoluobyvatelé se o tom dozví, vyřadí ji ze svého středu. Většinou ji i s dětmi vyženou, vyhodí jako "poškozené zboží" a její muž chce nějakou novou ženu, která znásilněna nebyla.
Olga: Odsoudí ji i zbývající ženy z vesnice, její kamarádky, kterým se to samé může stát třeba následující den.
Lenka: Totéž se stane znásilněným dětem. V takovém případě jsou rodiče schopni dítě vyhnat. Říká se, že v Africe je rodina soudržná, ale jakmile je tady stigma znásilnění, jsou nemilosrdní.
Kolika procent žen se může znásilnění týkat?
Olga: V oblasti východního Konga, ve venkovských oblastech, to může být až 70 procent. Oficiálně se sice uvádí číslo 200 tisíc znásilněných žen, ale to je jen špička ledovce, jen ty ženy, které to nahlásily nebo se nechaly ošetřit v nemocnici. Většina se to ale snaží utajit.
Je nějaký příběh znásilněné, který vás zaujal více než ostatní?
Olga Šilhová
|
Jak to s ní dopadlo?
Lenka: Nakonec se jí podařilo najít útočiště u společnosti Člověk v tísni, která jako jediná v této oblasti pomáhá. Provozuje šicí dílničky a dílny na výrobu mýdla z palmového oleje. Díky tomu se jí dneska daří už trochu lépe, stejně se ale nedokáže od následků úplně odpoutat. Dosud například řeší, co se jí stalo, jak se s tím vyrovnat nebo jak mít ráda dítě, které se narodilo z toho znásilnění.
Olga: Mně se vybavuje příběh asi pětačtyřicetileté Rosy, která byla znásilněná několikrát - Hutuy, bandity Mayi - Mayi, nakonec i dětskými vojáky. Znásilnili jí tři vojáci, jednomu bylo kolem osmnácti, dalším ale bylo 9 a 13. Jí se ty vzpomínky pořád dokola vybavují. Je to ještě horší o to, že ví kdo ji znásilnil a že dotyčný žije ve vedlejší vesnici. Má strach, že ho potká a že by se všechno mohlo opakovat. Začala kvůli tomu hodně pít. A aby si na alkohol nějak vydělala, stala se z ní prostitutka. Za peníze absolvuje tuto zkušenost dál a dál. To je příběh poměrně srdceryvný.
Násilí se dopuštějí i děti?
Olga: V Kongu je poměrně hodně dětských vojáků. Do řady z nich by to člověk vůbec neřekl. Ve vesnici Bunyakiri, kde jsme nabírali většinu materiálu, jsme se setkali asi se sedmnáctiletým klukem. Drastickým způsobem přišel o matku i otce: viděl to na vlastní oči. Pak ho odvlekli do táborů Hutuů a stal se dětským vojákem. Podle toho, co nám řekl, asi i několik lidí zabil, i když se to snažil vytěsnit. Byl šťastný, že může chodit do školy, učil se, uměl pár slov anglicky, chce se stát humanitárním pracovníkem. Nás vůbec nenapadlo, že může mít něco podobného za sebou. Dozvěděly jsme se to skoro na konci pobytu v Bunyakiri. Je to asi jedna z málo jiskérek naděje, že i po těchto zkušenostech je šance směrovat život někam úplně jinam. Ještě šílenější než dětské násilí je znásilňování dětí. Viděly jsme například obrázek půlroční holčičky, která zemřela poté, co ji někdo v pralese znásilnil. To je úplně nepochopitelné.
Nechápu, co je k tomu může vést.
Olga: Přesně. A jsou i další věci, které mi hlava nebere. Muži se někdy baví tím, že ženy mučí. Stalo se třeba, že unesli skupinu žen, zavřeli je do chatrče, kterou zapálili, a bavili se tím, jak křičí strachy.
Myslíte si, že pro konžské ženy existuje v dohledné době šance na zlepšení?
Lenka: Situace je tu výrazně horší kvůli válce. V afrických zemích, kde je mír, ženy aspoň nikdo neohrožuje takovým způsobem jako v Kongu. Žena ve válce je naprosto bezbranná. Sama má nějakou šanci, ale s dětmi ve válce nemůže vůbec nic.
A jaká je naděje na ukončení války? Trvá už deset let.
Olga: Pokud nedojde k nátlaku zvnějšku, pokud nebude politická vůle světových mocností zregulovat v zemi nelegální těžbu nerostů, situace se nezmění.
Lenka: Tam jde především o coltan, což je složenina columbitu a tantalitu, která se používá při výrobě mobilů, notebooků, playstationů. Je to obrovský byznys. Mezinárodním firmám samozřejmě vyhovuje, když je v Kongu válka, protože můžou coltan rabovat úplně zadarmo a nemusí platit daně.
Olga: Navíc jsou tam diamanty, zlato. Coltan je ale stěžejní. Někdy je válka v Kongu chybně označovaná jako občanská válka, v podstatě je to ekonomická válka.
Proč jste se vůbec rozhodly do Konga jet?
Lenka: Loni jsem na festivalu Jeden svět viděla film Kongo – hluboké ticho režisérky Lisy Jacksonové, který mě opravdu zasáhl. Pořád jsem na to myslela a nejhorší mi přišlo, že v Čechách o tom tématu skoro nikdo nic neví. Vymyslela jsem, že bych nafotila portréty znásilněných žen, které by byly doplněné krátkým příběhem. Aby lidi zjistili, co se tam děje za hrůzy. Neměla jsem s kým jet, do takové oblasti nemůže jet člověk sám. Nakonec kývla Olina, se kterou se známe už dlouho a máme k sobě důvěru.
Nebály jste se tam jet dvě ženy?
Olga: Hrozně lidí se tomu divilo. Byl to ale do určité míry kalkul, protože jsme tam jely zpracovávat strašně intimní a ženské téma. Doufaly jsme, že ženy, které s námi budou mluvit, budou otevřenější, než kdyby mluvily s muži. Bály jsme se, aby s námi vůbec někdo chtěl mluvit. Nakonec za námi ženy samy přicházely i z opravdu vzdálených vesnic.
Neměly jste strach?
Lenka: Je pravda, že na místě to nebezpečí bylo permanentní. Zabít vás můžou každý den. Ale člověk tam nemůže jet s tím, že se bojí, že ho někdo zastřelí, to tam nemusíte jezdit.
Olga: Snažily jsme si to nepřipouštět. V Bunyakiri jsme bydlely u sestry Clotildy, která ve vesnici pomáhá. Měly jsme okénko do pralesa, večer jsme si vždycky lehly do postele a koukaly jsme tam, jestli si pro nás někdo nejde (smích).
Jak vás jako cizince vnímaly? Je tady pobyt pro cizince nebezpečný?
Olga: Je nebezpečné setrvávat na jednom místě delší dobu. V Bunyakiri panovalo doporučení nezůstávat na jednom místě déle než týden. Pak by nějakého velitele místních "bojůvek" mohlo napadnout, že by za vás mohl žádat výkupné nebo se na váš úkor jakkoliv zabavit. Nebezpečí číhá v mentalitě místních. Dokáží se upřímně radovat, ale stejně rychle se umí naštvat. V podstatě je musíte bavit natolik, aby je nenapadlo chtít vám pro zábavu třeba uříznout hlavu. To je i důvod, proč se tam příliš nehrnou humanitární organizace. I Člověk v tísni tam dojíždí na jeden dva dny, během nichž vyřeší nezbytné věci a pak zase jede zpátky do města, protože je nebezpečné tam zůstávat delší dobu.
V Kongu jste byly celkem tři týdny. Stihly jste kromě Bunyakiri navštívit i jinou oblast?
Lenka: Byly jsme i v obleženém městě Goma.
Jak to tam vypadalo?
Lenka: Město relativně fungovalo, i když docházelo k rabování. Asi šest kilometrů za městem už byla armáda tutsijského generála Laurenta Nkundy a nebylo jasné, jestli město uchvátí nebo ne. Následky ale byly vidět především v uprchlických táborech, kde byly miliony lidí. Kolabovalo zásobování, humanitární organizace se v té době z Gomy stahovaly. Lidé neměli ani vodu, jídlo a nebyl tam nikdo, kdo by jim pomohl. Lidé se tam navíc stahovaly i z okolních vesnic, které pořád někdo vypaluje, rabuje. V táborech sice přežívají v hrozných podmínkách, ale je jim tam lépe, protože jim tam nehrozí bezprostřední nájezd.
Co vás víc zasáhlo: situace v uprchlických táborech nebo rozhovory se znásilněnými ženami?
Lenka: Po tom první šoku jsem se snažila, aby mě to nezasáhlo. Když žena třeba vypráví, že ji znásilní třeba dvacet vojáků a potom jí ještě do vagíny nacpou hlavně od samopalů nebo větve. Spousta žen má na těle stopy po mučení, to bylo taky otřesné. Jednou jsme se tam rozbrečely. Potom jsme se musely naučit brát vyprávění věcně, abychom "nabraly materiál".
Chcete se do Konga vrátit?
Lenka: Já už jsem tam od té doby jednou byla. Na přelomu května června, v lednu plánuju další návrat. Byla jsem tam fotit přes Člověka v tísni. V lednu bychom tam měly jet točit nějaké televizní reportáže.
Olga: Já v tuto chvíli ne. Měly jsme rozdělené úkoly, já točila, Lenka fotila. Pro fotografa má smysl vracet se tam, pořád má co fotit. Z mého pohledu je třeba delší časový odstup. Já bych se tam ráda vrátila za nějakou dobu a pokusila se dohledat ty ženy, které jsou ve filmu, a zjistit, jestli se něco změnilo na jejich životě.
Slzy KongaDokumentární film, který mapuje situaci v oblasti východního Konga. Přes deset let se východní Kongo ocitá uprostřed válečného běsnění, několik generací nezná nic než válku a násilí. Příčinou neštěstí země je paradoxně její bohatství – zejména zásoby coltanu, nerostu, bez něhož se dnes neobejde žádný mobilní telefon ani notebook.Coltanový byznys roztáčí v Kongu spirálu smrti, z níž není úniku. Výsledkem jsou statisíce znásilněných žen a dětí, znásilnění se v pralesích východního Konga stalo masovou zbraní. |
