Minimálně dva roky jsem pohádkově rekapitulovala uhoněné dny pětatřicetileté ženy, která má dvouletou dcerou, desetiletého syna a manžela, který je pracovně i několik dní mimo domov.
S unavenou fantazií jsem popisovala dny uhoněnky, která nakupuje, uklízí, vaří, pere, žehlí a pracuje jako nápověda v kolínském divadle. Když uhoněnka neměla představení, děti spaly a manžel nebyl doma, seděla v kuchyni a psala povídky. Psací stroj sice hlasitě klapal do noci, ale nikoho nerušil, protože pan Fučík, nejbližší soused, byl hluchoněmý.
Ale zpátky k Dají Dají. Když jsem byla večer doma, lehla jsem si k dceři na válendu, ona mi chytila tričko, abych jí neutekla k nádobí, a já začala vypravovat. "Dají Dají dneska zaspal, a tak musel honem učesat malého Dajíčka, aby nepřišli pozdě do jeslí, ale Dajíček se trochu vztekal, protože chtěl mašličku, kterou Dají Dají nemohl najít..."
Někdy jsem únavou usnula, a řeknu vám, bylo to nejsladší usínání, jaké jsem kdy zažila. Bohužel trvalo krátce, protože Rita mě okamžitě budila. "Mami!Dají Dají!"
Irena Fuchsová
|
Kolínská spisovatelka; napsala (zatím) 25 knih. Pracuje jako suflérka neboli nápověda v Činoherním klubu. Je podruhé vdaná, má dvě dospělé děti a čtivé webové stránky Když bylo Ritě asi dvanáct let, byla u nás na návštěvě její kamarádka Martina. Měly pootevřené dveře do pokoje a já v předsíni žehlila.
"Když jsi byla malá, vyprávěla ti máma pohádky?" To se zeptala moje dcera Martiny.
"Někdy, ale moc ne," odpověděla jí Martina. "A tobě máma vypravovala pohádky?"
Zatajil se mi dech. Teď. Teď konečně přijde odměna za hodiny vypravování. Odměna za moje neusnutí, odměna za strašnou únavu, odměna za moje propadávání se do spánku, do kterého jsem se nikdy nepropadla, protože mě dítě tahalo za tričko, abych povídala o Dají Dají...
"Máma mi moc pohádky nevypravovala. Táta jo," odpověděla dcera a nadšeně pokračovala.
"Martino, kdybys ho slyšela! Táta mi vypravoval super pohádku. O melounech! Pamatuju si ji celou." A pak, s patřičným přednesem, ze sebe vychrlila pohádku: "Melouny se kutálely Kouřimskou ulicí přes náměstí. Prokutálely se kolem kašny a pak se zarazily u výlohy Baťi!"
Obě holčičky se začaly smát a já sklesle pokračovala v žehlení. Ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem nedávno řekla 88leté mamince, jak mně a bráškovi strašně chutnalo, když nám babička nalámala suchý chleba do černého kafe z melty. Čekala jsem nostalgický úsměv, ale maminka se rozčílila.
"Co to povídáš?! Ty ses zbláznila! Vy jste nikdy nemuseli jíst suchý chleba, to neříkej ani v legraci. Vždycky jste si mohli chleba namazat! Nerozčiluj mě a radši mlč."
Viděla jsem, jako by to bylo dneska, jak s bráchou lámeme chleba, jak kousky potápíme lžící do velkých hrnků s kafem, a když se chleba nasákne, tak ho jíme. Snažila jsem se vysvětlit, že vzpomínka nemá nic společného s tím, jestli jsme měli máslo nebo ne. Do kafe se přece nemůže lámat chleba namazaný máslem. Ale nechala jsem toho, protože maminka byla schopná vzít na mě hůl.
Hra na vzpomínky je zvláštní. Nikdy nevíte, co při vzpomínání potkáte. Teď, když jsou obě moje děti dospělé, zkouším z nich občas dostat vzpomínky na věci nepříjemné, které nás potkaly společně, a na které já nikdy nezapomenu. Ale jejich vzpomínky nejsou většinou s mými totožné.
Na věci běžné si vzpomeneme společně, to ano, ale jak se jedná o něco hrůzyplného, tak si na to moje velké děti prostě nevzpomenou. Jako by to se mnou nikdy neprožily! Je to příjemně uklidňující, řeknu vám. Zbavuje mě to výčitek.
