Při rozhovoru Vendula Kalusová alespoň na chvíli unikla zmatku a chaosu, který nyní v rozkopané faře panuje. Její sbor dostal jako první z církve grant EU na rekonstrukci fary a přilehlého okolí.
Jak se vám podařilo grant získat?
V polovině září mi starosta obce nabídl podání žádosti o grant na rozvoj venkova, kde se daly získat peníze z EU. Měli jsme na podání žádosti čtrnáct dní. Ve dne v noci jsme pracovali na našem projektu a vytvořili sedmdesátistránkový dokument. Vyhráli jsme. Bylo podáno sto třicet žádostí.
Vendula Kalusová* Narodila se před 40 lety. |
Jak bude fara a okolí po rekonstrukci vypadat?
Cílem je rekonstrukce fary, vybudování parku s lavičkami hlavně pro starší občany, to proto, že tu není náves. Pro děti tu bude hřiště s posezením pro rodiče, občerstvením a veřejný internet. Na půdě fary otevřeme dětskou hernu, kde začne už v září dramatická výchova, hra na housle a zpěv. Mohou se tu konat i koncerty. Každý den bude otevřeno a v létě sem pojedou děti na tábor.
Máte radost?
Naplňuji svůj sen. Dům ožívá, něco smysluplného se vytváří. Štěstí, které člověk hledá ve vztazích, najde často v něčem jiném.
Kolik lidí navštěvuje vaše bohoslužby?
Asi deset pravidelně, další občas. Místní matky daly své děti na hodiny náboženství, ale žádná z nich sama na bohoslužby nechodí. Ateismus se u nás stal módou a znamením pokroku, ale mnozí z těch, kteří tvrdí, že nevěří, něčemu přesto věří. Češi jsou vůči církvi zaujatí. Je pravda, že změna by prospěla i církvi: není únosné přemýšlet jen, jak lidi přilákat k sobě, ale spíš co jim nabídnout.
Jaká témata si připravujete na bohoslužby?
To je jednoduché, letos podle ekumenického lekcionáře (pevně daný systém liturgických textů), jindy mě napadne téma a vím, že o tom budu v neděli mluvit, nebo zažiji situaci a pak hledám text, většinou se mi ale vybaví sám.
V čem se liší evangelická církev od jiných?
Jednoduše: máme právě ty farářky, nemáme celibát, ale pak jsou teologické rozdíly, což by bylo pro tento rozhovor velmi obsáhlé.
Jak se vyvíjel váš vztah k Bohu a kdy jste se rozhodla pro své povolání?
Celé dětství jsem jezdila do baptisticko – českobratrské rodiny, kde se modlilo před jídlem. Také jsem měla od 1.třídy kamarádku Kateřinu, katoličku, s níž jsme se o těch věcech bavily, a tak jsem odmala věděla, že Bůh je. Věřící byla i moje babička, která ovlivnila mou matku, i když ta mě přímo k víře nevedla.
Jak vás lidé přijímají jako ženu farářku?
Tradičně je autoritou muž-farář. Proto k vám lidé mohou předem přistupovat s nějakým nevědomým předsudkem. Zažila jsem situaci, kdy mi jedna paní na prvním sboru, kam jsem nastoupila, otevřeně řekla: "Víte, my tu ženskou nechceme." I v církvi ještě někdy cítím patriarchální způsob komunikace, někteří bratři dělají, že vás ani neslyší.
Které ženy jsou pro vás inspirací a proč?
Terezie z Avily. To byla výjimečná žena s velkou duchovní silou. Když si přečtete její životopis, tak je v něm plno vášně, ohně, ale taky drsný a pravdivý duchovní zápas. Inspirující ženou byla i Edith Piaf. Vždy mi byla blízká ta poloha něčeho velkého a krásného, co vyrůstá z kořenů drsného života. Tam se hranice mezi mužem a ženou ztrácí a jde o dílo. Také Marilyn Monroe měla v sobě něco duchovního! Já si vlastně myslím, že charizma je vždycky dílem sex-appealu. V duchovním životě jde o to, zvládnout ty tělesné věci tak, aby vám to dalo duchovní jiskru. Důležité je, co děláte, ne jak vypadáte.
Co pro vás znamená víra?
Je to vnitřní prostor, kam na vás nikdo nemůže. Jsou chvíle, kdy cítím Boha. Začnu znova dýchat, protože jsem dokázala říct NE na opravdu silné volání pokušení něčeho lákavého, co nabízí momentální zisk. V takových chvílích zažiji ohromný příval vnitřní svobody. A Bůh pak přijde v nějaké neznatelné podobě a odmění mě, naplní. V životě přicházejí těžkosti, ale ve vnitřním prostoru víry máte svobodu. Říkám to i lidem ve vězení. Můžete i tady volně dýchat, jako kněží v uranových dolech, v padesátých letech. To je pro mne víra.
Co je při vašem povolání hlavní?
Pravdivost. Za všechno, co je v mém kázání, se musím umět postavit a podat to srozumitelně pro křesťany, nekřesťany i úplný bezvěrce. Všichni žijeme stejná témata: farářky i letušky.
Jaká byla Vaše cesta do Hvozdnice?
Poprvé mi Hvozdnici nabídli v roce 1998. Odmítla jsem kvůli rodině, ale s těžkým srdcem. V té době tu bylo asi dvanáct stařečků, lidí, kteří mají tradici a drží církev. Z fary již tenkrát byla ruina. Říkali mi, že když sem nepůjdu já, tak nikdo a místní sbor zanikne. Jenže já v té době žila v Brandýse nad Labem a moje první manželství se rozpadalo. Pak manžel dostal stipendium a odjel i s dětmi do USA. Zůstala jsem sama a jako farářka jsem přestala fungovat. Po čase mi církev opět nabídla Hvozdnici. Tentokrát jsem přijala, podruhé se vdala, narodil se mi nejmladší syn a já začala budovat svůj nový domov i obec věřících.
Máte nějaké přání, sen?
Malý domeček se zahrádkou, kde budu doma a kam za mnou budou jezdit mé děti a jejich děti na prázdniny a na buchty. Za posledních deset let jsme se čtyřikrát stěhovali. Nemáme domov, nic svého. Z každé další fary budeme po čase zase muset odejít. Opustit místo a lidi, s nimiž jdete kus cesty. A tak bych si přála místo, které je moje tady na tom světě a ne až tam v nebesích.
