Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ženy v zajetí extrémů. Kvůli módě se trápily v korzetech i na platformách

  0:30aktualizováno  0:30
Korzety utažené natolik pevně, až z toho omdlévaly, kilogramy vážící šaty, boty na tak vysokých podpatcích, že se jejich majitelky musely opírat o služebnictvo. V průběhu staletí ženy kvůli módě podstupovaly nejrůznější bizarnosti, ve své době však většinou měly svůj význam.

Dobové kostýmy ve filmu Nevěstinec (2011) | foto: Profimedia.cz

Italský časopis Vogue má ve zvyku svou titulní stranou šokovat. V září 2011 se mu to podařilo dokonale. Na obálce slavného magazínu tehdy pózovala modelka Stella Tennantová – v kabátku od Prady a s pasem staženým na těžko uvěřitelných 33 centimetrů (grafici si trochu pomohli retuší).

Fotogalerie

Čtyřicetiletá modelka měla ztělesňovat Ethel Grangerovou, která žila ve Velké Británii v letech 1905 až 1982 a jako majitelka nejužšího pasu na světě se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů. Nebezpečných 33 centimetrů dosáhla tím, že své tělo mnoho let svírala v pevně utaženém korzetu.

A proč Vogue tuhle dámu vůbec připomínal? Kontroverzní obálkou chtěl varovat před bizarnostmi ve světě módy, kterých je stále požehnaně. Paradoxní je, že některé extrémy se vracejí, ačkoliv byly z dámského šatníku už jednou nebo i víckrát odstraněny. Třeba právě korzet.

Stella Tennantová na titulce časopisu Vogue (2011)

Stella Tennantová na titulce časopisu Vogue (2011)

Slavný korzet zpěvačky Madonny z roku 1990

Slavný korzet zpěvačky Madonny z roku 1990

Burleskní performerka Dita Von Teese (2015)

Burleskní performerka Dita Von Teese (2015)

Přeštípnuté tělo

Jeho historie sahá až do pravěku, ovšem jako spodní prádlo byl představen mnohem později, teprve na počátku 16. století ve Francii. S korzetem Ethel Grangerové měl tehdy pramálo společného, ženám neškodil a nebránil ani v pohybu. To se změnilo až v 19. století s nastupujícím kultem štíhlosti. Říkalo se, že každá dáma z vyšších kruhů ve společnosti občas ztratí vědomí. V důkladně stažené šněrovačce totiž nemohly pořádně dýchat a lékaři poprvé varovali, že korzet stlačuje žebra, hrudník, játra a škodí trávení.

Šněrovačka přesto zůstala v oblibě a z šatníků ji odstranila až emancipace ve 30. letech dvacátého století, která prosazovala pohodlnější styl oblékání. Bylo to jen načas, korzety se vrátily už v 50. letech a v určité podobě se nosí dodnes. V historii odívání přitom nebyla móda ultra štíhlých pasů jediným důvodem, proč ženy trpěly.

Karikatura z roku 1830

Karikatura z roku 1830

Varování před následky nošení korzetů (1881)

Varování před následky nošení korzetů (1881)

Reklama na korzety od firmy Eynedé (1909)

Reklama na korzety od firmy Eynedé (1909)

Například období empíru k nim taky nebylo vstřícné. „Nosily se mušelínové šaty, které byly příliš lehké, a tak ženy často onemocněly takzvanou mušelínovou nemocí neboli zápalem plic, protože se v zimě venku pohybovaly jen v troše transparentní látky,“ říká Martina Hřibová, která se věnuje výrobě kostýmů z panovnických dvorů od gotiky až po rokoko a zná historii odívání.

Zmrzačené nohy čínských žen jsou pro změnu důkazem utrpení, které v minulosti podstupovaly už od dětství, aby chodidla zůstala co nejmenší. V honbě za co nejmenší velikostí jim je rodiče podvazovali, aby se zastavil růst. Ideálem bylo třináct centimetrů. Právě taková nožka a cupitavá chůze (jinou bolest nedovolila) byly považovány za symbol krásy. Tradice trvala v Číně celých tisíc let a ukončil ji až komunistický režim roku 1949.

Podvazování nohou na historické ilustraci

Podvazování nohou na historické ilustraci

Nohy zdeformované celoživotním podvazováním na snímku z 19. století

Nohy zdeformované celoživotním podvazováním na snímku z 19. století

Tíha renesance a barokní klece

Neznamená to však, že ženy v minulosti kvůli módě vždy jen trpěly. Většinu času jim dobové oblečení poskytovalo to, co ve své době potřebovaly, byť se nám to z dnešního pohledu může zdát těžko uvěřitelné. Třeba renesanční odívání u španělského dvora v 16. století.

„Přestože byl tehdejší oděv nepohodlný a nákladný, stal se vzorem pro celou Evropu. Proč? Paradoxně právě pro svoji nákladnost a nepohodlnost. Upjatost odpovídala přísné dvorské etiketě, luxus vyhovoval touze veřejně prezentovat bohatství a moc,“ vysvětluje Jana Skarlantová, která vyučuje dějiny výtvarné kultury se zaměřením na oděv a napsala knihu Od fíkového listu k džínům.

Právě v 16. století začaly španělské dámy nosit korzet a spodní část těla jim zakrývala tuhá kuželovitá sukně napnutá na výztuhu. „Takto oblečené dámy byly v šatech uvězněné jako v kleci a jako by to nestačilo, španělská móda uvěznila i krk. Okruží, tedy skládaný a silně naškrobený límec kruhového tvaru, se stalo přímo symbolem přísné dvorské etikety. Není divu – krk spoutaný okružím se mohl pohybovat jen minimálně, což zaručovalo důstojné a doslova škrobené vystupování,“ píše Jana Skarlantová.

Infantka Isabela Klára Evženie (16. století)

Infantka Isabela Klára Evženie (16. století)

Velazquezovy „Las Meninas“ z roku 1656

Velazquezovy „Las Meninas“ z roku 1656

Opět však musíme módu 16. století hodnotit podle toho, co si žádala tehdejší společnost. Martina Hřibová španělský dvorský oděv sama ušila a tvrdí, že v něm lze dlouhodobě chodit. „Jistě, není to na dnešní rockovou pařbu, ale důstojný pohyb v něm vykonáte, ba i dobově odpovídající tanec. Stejně tak škrobený límec – neumím si představit, že ten by poškozoval zdraví,“ říká expertka na historickou módu.

Z hlediska dané doby je nutné posuzovat i další šaty. „Například těsné gotické kabátce vypadají podivně, ale je třeba si uvědomit, že původně vycházely z potřeb válečných, kdy v boji musíte být maximálně rychlí a silní, nijak pohybově omezení. Původně široké (tedy těžké) zbroje se začaly zmenšovat, a proto se musely zmenšovat i pomocné oděvy, tedy prošívané kabátce pod nimi. Vznikl tak velice chytrý kus pánského oděvu, který byl vycpaný na hrudi, těsný v pase a s těsnými rukávy,“ vysvětluje Martina Hřibová.

Příkladem budiž i takzvané chopines – boty na vysoké platformě, které byly oblíbené mezi 15. a 17. stoletím. Tehdy platilo, že čím vyšší chopine, tím výše postavená dáma. Některé ženy tak chodívaly obuté do platforem až 50 centimetrů vysokých. Musely se držet svých poddaných, aby neupadly a nevrávoraly, ovšem dobové prameny uvádějí, že při troše cviku bylo možné se na platformě pohybovat na výsost elegantně a dokonce i tančit. A pro méně urozené ženy představovaly jistou výhodu – byly praktické při chůzi špinavými ulicemi bez kanalizace.

Chopines z přelomu 16. a 17. století

Chopines z přelomu 16. a 17. století

Chopines na ilustraci z 18. století

Chopines na ilustraci z 18. století

Zpěvačka Lady Gaga v roce 2011

Zpěvačka Lady Gaga v roce 2011

Marc Jacobs, kolekce podzim - zima 2016

Marc Jacobs, kolekce podzim - zima 2016

Šaty z kovu i z papíru

Stejné platformy, jen v modernějším pojetí, můžete dnes vídat na přehlídkových molech, kde se jejich prostřednictvím snaží upoutat pozornost módní návrháři. Nemají to jednoduché, když chtějí zaujmout, ba dokonce šokovat – jako by tady už všechno bylo. Boty na podpatku vysokém přes třicet centimetrů. Korzety vytlačující prsa až někam k bradě.

Šaty ze spínacích špendlíků nebo papíru a tetování přes celý obličej. Takový je přelom 20. a 21. století. Co z dnešní módy bude pro příští generace stejným extrémem jako pro nás třeba vyztužené šaty, které samy stály ve skříni?

Papírové šaty pro letušky British Airways ze 60. let

Papírové šaty pro letušky British Airways ze 60. let

Šaty z post-it bločků od studentů VOŠON (2012)

Šaty z post-it bločků od studentů VOŠON (2012)

Elizabeth Hurley v šatech ze spínacích špendlíků (1997)

Elizabeth Hurley v šatech ze spínacích špendlíků (1997)

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.