Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Eva Jiřičná: V příštím životě bych se ráda dobře oženila

  0:13aktualizováno  0:13
Eva Jiřičná předsedala porotě, která pro novou budovu Národní knihovny vybrala kontroverzní návrh Chobotnice Jana Kaplického. S ním v minulosti deset let žila. Architektura její mysl okupuje 24 hodin denně, i proto se rozhodla nemít děti.

Architektka Eva Jiřičná | foto: Ondřej Košík

Prezident Klaus nedávno prohlásil, že jednou bude bránit stavbě nové Národní knihovny vlastním tělem. Vy jste byla předsedkyní poroty, která návrh Jana Kaplického vybrala. Nezdá se vám jeho reakce přehnaná?
Nemůžu se toho dočkat. Bude to velká paráda a doufám, že ji budu pozorovat z předních řad. Jako prezident republiky by možná měl bránit svým tělem jiné věci, ale to by asi vyvolalo méně publicity a národ by se tak nebavil.

Vy jste nějaký čas s Janem Kaplickým žila, jak dlouho jste spolu byli?
Zhruba 10 let. Na dobré vzpomínám, na špatné jsem zapomněla. Měla jsem několik partnerů a se všemi se přátelím. Nevím, proč by si měl člověk ztěžovat život opravováním minulosti. Když se něco nepodaří, tak se musí začít znovu. Měla jsem štěstí, že jsem byla v životě nezávislá. Když se věci začaly sypat, sebrala jsem svých pár věcí a začala jsem znovu. To jsem musela udělat několikrát a ne vždy kvůli rozchodu s partnerem. Člověk se musí v takových situacích vypořádat s všelijakými problémy materiálními a emocionálními, ale vždyť ve světě tolik lidí trpí z důvodů, které nezavinili a které se nedají vylepšit. Naštěstí mám vždycky něco, co mě zajímá, co chci dělat a čemu se můžu věnovat. Díky profesi nemám nikdy moc času na sebelitování.

U mužů-architektů se předpokládá, že jim žena bude dělat zázemí. Jak to funguje naopak? Je těžké s vámi žít?
Ano. Mám problémy sama se sebou, takže je se mnou musejí mít ti druzí taky. Bez mučení se musím přiznat, že práce mi opravdu zabere čtyřiadvacet hodin denně. I když zrovna nesedím u počítače nebo na jednání, moje mysl je tím okupovaná, takže se se mnou dá velice špatně mluvit o běžných věcech. Muži mají rádi, když jim večer žena přinese bačkory, protože jsou strašně utahaní. Já jsem to zkusila několikrát, ale se všemi muži, s nimiž jsem žila, jsem se rozešla, naštěstí v dobrém. Takhle je mi nejlíp. Mám přítele, Francouze, žijeme každý někde jinde a to nám vyhovuje. Nepovedlo se mi potkat někoho, s kým bych vydržela být celý život, asi je to moje chyba. Je hezké, když člověk má děti, ale mně se to nepodařilo, tak i proto musím tu energii dát do něčeho jiného.

Vy jste děti nechtěla?
Ve třiadvaceti jsem měla mimoděložní těhotenství, ale to, že kvůli tomu nebudu moci mít děti, jsem zjistila až někdy po čtyřicítce. Ale abych řekla pravdu, nikdy jsem neměla toho pravého partnera, s nímž bych je ráda měla, takže jsem se o ně ani nijak nesnažila, objevila jsem to čistě náhodou. Strašně jsem milovala svého otce a nikdy jsem neměla nutkání mít děti za každou cenu. A teď vídám jev, který nedovedu vysvětlit - spousta žen kolem mě chce mít děti pro sebe, bez partnera, a to já bych nemohla. Je to v Anglii taková móda, ale mně přijde sobecké, když někdo řekne, mně je šestatřicet a musím mít dítě, s kýmkoli. Pro dítě je přece báječné, když vyrůstá v rodině. Pozoruji u svých kolegů, že děti z rozbitých manželství mají různé psychické problémy, s nimiž bojují celý život. Třeba jeden můj kolega se celý život marně snaží nějakým způsobem upoutat otce, který jeho rodinu opustil, když mu byly dva roky. My ženy jsme stvořeny k tomu, abychom rodily děti, a je to takový přírodní impulz. Na druhou stranu ale máme i vědomí, kterým tento přírodní impulz můžeme kontrolovat.

Tady vám společnost ještě pořád dává najevo, že pokud nemáte dítě, jste divná a váš život nemůže být naplněný. Je to v Anglii jiné?
Viděla jsem mnoho žen, které z různých důvodů děti neměly a které byly prospěšné někomu jinému nebo našly něco, co jejich život naplňuje. To, co by vám daly děti, můžete od života dostat i v jiné formě. V Anglii jedna společnost pořádá každý rok oběd pro asi dva tisíce žen, kde vždycky některé dostanou cenu za to, co dokázaly. Někdy to jsou neuvěřitelné příběhy. Například paní, které je 76 let, sehnala peníze na 760 škol v Africe. Původně přitom byla s někým zasnoubená, ale utekl jí, a ona se proto rozhodla najít svou úlohu někde jinde. Nebo jsem měla jednu velice dobrou známou, která umřela na rakovinu. Ještě předtím založila dobročinnou společnost na pomoc obětem této nemoci. A v Praze žije jedna Angličanka, která se rozhodla, že sama dojde na severní pól. Je neuvěřitelné, co ženy samy dokážou.

Unesou vůbec muži takhle silné ženy?
Muži jsou soutěživí a musejí vyniknout, to je dáno od přírody. Existují výjimky, ale většina mužů nemá ráda, když i ženy v něčem vynikají.

Bavilo by vás žít s mužem, který by vám dělal zázemí?
To by bylo báječné, kdybych se mohla oženit za někoho, kdo by se o mě staral a obdivoval mě. Kdo by mi každé ráno uvařil snídani. To by bylo skvělé. Přišla bych domů a všechno by bylo nakoupené. Možná, až se narodím v příštím životě, už se společnost do té doby změní i v tomhle.

Měla jste to jako žena těžší než vaši mužští kolegové?
Nevím. Mně když se něco nepovede, když třeba nevyhraju nějakou soutěž, řeknu si, že jsem hloupá osoba a že to je moje vina, protože ostatní byli lepší. A víc se tím nezabývám. Neúspěchy mě naučila snášet moje maminka, která vždycky, když se mi něco podařilo, říkala jen "no a co". Když vyhrajeme soutěž, všem poděkuju, ale nemám problém, ani když prohrajeme, a moji kolegové se hroutí. Hned se zaměřím na něco jiného. Ale stalo se mi, že nějaký klient přímo řekl, že nechce, aby pro něj pracovala moje ženská kolegyně. V ten moment říkám, ať jde do háje.

Bojí se, že to od ženy nebude tak dobré?
Ženy toho dokážou daleko více než muži, protože od malička mají na zádech větší ruksak, který musí unést. Jsou zvyklé dělat více věcí najednou. Ale na druhé straně je pro ženu rodina to nejdůležitější. Kdežto pro muže je sice důležitá, ale její problémy řeší jeho žena. Klienti, kteří mají strach z žen, mají strach z toho, že když jim třeba onemocní dítě, jejich projekt utrpí. A je tu i mužská ješitnost, protože donedávna ženy profesně nehrály velkou roli. V architektuře je to ještě trošku komplikovanější, protože nikdy nevím, kdy budu muset sednout do letadla a letět přes oceán, což je pro ženu s dětmi obtížné. Navíc se na stavbě často musíte dohadovat s metrákovými hochy, kteří mají velice silný hlas. Je málo žen, které na to mají nervy. Během mé životní kariéry se však vedle mě zhroutilo daleko více mužů než žen.

Co bylo nejhorší, když jste v roce 1968 nečekaně musela zůstat v Londýně, kam jste původně přijela jen na stáž?
Já jsem neměla jinou možnost, byla jsem vděčná za to, že mě tam Angličané nechali, když mi tady zrušili výjezdní doložku. Bylo to těžké, ale nic katastrofálního. České vzdělání architekta je daleko lepší než anglické. Angličané dokáží dát lidem svobodu, aby rozvíjeli svoje vědomosti po stránce filozofické a kulturní, ale chybí jim mnohé vědomosti. Já jsem díky šesti letům techniky a třem letům akademie ve srovnání s nimi věděla daleko více třeba o statice. Uměla jsem navíc kreslit, což od nich nikdo nečekal. Takže mi okamžitě začali zadávat složité úkoly a neměla jsem potíž najít práci, získat za ni ocenění a najít si tam přátele. S manželem, který v Londýně byl také, jsme se brzy rozešli. Můj plat byl však prakticky zanedbatelný, protože jako cizinec z Východu jsem pro ně byla takovou záležitostí s otazníkem. Mně to ale nevadilo a ještě jsem pomáhala svému o dvanáct let mladšímu bratrovi, který tam studoval.

Váš otec byl sice architekt, ale vy jste původně chtěla jít studovat chemii. Proč jste ji zavrhla?
Chemii doteď miluju, můj bratr je chemik a neteř se věnuje mikrobiologii. V chemii člověk odhaluje přírodní zákony a celé to je logický proces, což v architektuře neexistuje. V té se snažíte udělat něco, co se líbí, a to je velice proměnlivá hodnota. Jenže jsem natruc jednomu učiteli z chemie nematurovala, takže jsem ji pak nemohla studovat na vysoké škole. Ale do dneška na Discovery Channel sleduju všechny programy, které se jí zabývají, čtu knihy o chemii a otravuju známé z tohoto oboru, aby mi řekli, co se v něm děje nového.

Hraje roli ve vašem pracovním nasazení i to, že jste nechtěla skončit jen jako architektova žena, před čímž vás varoval tatínek, když jste se rozhodla pro studium architektury?
Mám svéhlavou povahu a tohle mě samozřejmě vyprovokovalo. Kdybych nad sebou tenhle bič neměla, možná bych do toho nedala tolik energie. Protože například kreslení mi původně vůbec nešlo a přitom bylo hodně důležité, a proto jsem musela vynikat v něčem jiném. V matematice, deskriptivě a stavitelství, ačkoli mi všichni říkali, že zrovna tohle holky nemůžou dělat, protože nikdy neporozumí konstrukci. I proto se z toho stalo moje hlavní téma a do dneška toho o konstrukcích a statice vím víc než moji mužští kolegové, protože je to podobně jako chemie logická disciplína.

Proč vlastně pracujete nejraději se sklem a kovem? Materiály jsou jako lidi, buďto se vám líbí, anebo ne. Sklo je takovým mým miláčkem i proto, že mám ráda světlo. Sklo musí většinou něco držet, k čemuž se díky své tvárnosti hodí kov, který můžete všelijak ohýbat. A stačí ho málo. Nemám ráda, když je něčeho moc, a dřeva nebo i cihel by se muselo použít daleko víc. Sklo i kov můžete daleko lépe kontrolovat, dřevo si dělá, co chce.

Sklo v interiérech však připadá mnoha lidem chladné. Mají raději prostory zarovnané věcmi.
V interiéru je člověk sám se sebou. Je to podobné, jako když na sebe člověk nahází spoustu šatů a šperků, aby se nějak vylepšil a byl si jistější sám sebou. Nemůžu navrhovat něco, co se mi nezdá, ale chápu, že i někteří naši klienti toho potřebují mít kolem sebe víc, protože jim to dává pohodu. Ale pokud jde o veřejné interiéry, myslím si, že vždycky je lepší, když tam toho je méně. Pár hodin by v takovém prostoru člověk jen sám se sebou vydržet měl.

Jak vypadá váš byt?
Moc toho v něm není, jen to nejdůležitější. Nic nesbírám, takže nemám žádné obrazy, jen kytky, krásně se tam daří orchidejím, které pořád kvetou, mám tam i palmy, je tam hodně světla. Nepotřebuju moc věcí, mám skleněné stoly, aby nebyly moc vidět, a k nim takové plastikové průhledné židle. Jsem v tomhle extrém. Jedinou věcí, které se nemůžu a ani nechci zbavit, jsou knihy, pořád si kupuju další - vždycky si namluvím, že je hrozně potřebuju. Abych nezapomněla francouzsky, čtu francouzské romány, ale nejen je. Teď zrovna třeba čtu rovněž francouzskou knihu, v níž se jeden chytrý člověk zabývá tím, jak bude vypadat svět a společnost v roce 2050, to mě opravdu fascinuje. Předtím jsem četla nějakou knihu o nanotechnologiích. Miluju knihy s obrázky, které nakreslil někdo jiný, mám spoustu knih s fotografiemi z vesmíru, letadla, s fotografiemi přírody.

Přivádí vás do Česka kromě výuky studentů nějaký projekt?
Už se podle našeho návrhu staví univerzitní knihovna a kulturní centrum ve Zlíně. Byla jsem se tam zrovna minulý týden podívat. Jedna budova už je celá betonová, budou ji obkládat a dávat tam okna, s druhou čekají, až dorazí peníze, které by měli dostat od UNESCO.

Liší se práce pro rodný Zlín od jiné?
Dojímá mě, jak vás osud všelijak zamíchá. Je opravdu zvláštní být v městě, ve kterém jsem se narodila a které stále má odlišnou atmosféru než jiná města. Ale je hrozně těžké dělat projekty za státní peníze, člověk je hodně limitovaný v tom, co si může dovolit. Přitom chceme, aby ty budovy nebyly jen obdélník nebo čtverec, ale měly na sobě různé křivky, aby se lépe sžily s prostředím. V Brně máme projekt na bytovou zástavbu, v Praze další dům, chystáme se na soutěž na nový most pro Ostravu. Jinak v Londýně děláme projekt na sedmipatrovou kancelářskou budovu - je to součást přestavby budovy z roku 1725, dále vytváříme galerii šperků, jeden obchod na Bond Street a v Dubaji se podílíme na shopping centru. Práce máme zaplať pánbůh hodně.

Jste na sebe hrdá?
Když mi bylo šest, napsala mi paní učitelka v první třídě do zápisníku citát TGM "Největším darem člověčenstva jsou věčné touhy, věčný žal a nedostižné ideály. Není již ideálem splněný ideál." Probrečela jsem tehdy celé odpoledne, poněvadž jiné holčičky od ní dostaly kytičky a já jsem tehdy té větě vůbec nerozuměla. Ale je to pravda, když člověk něčeho dosáhne, už ho to nezajímá. Dosáhla jsem některých věcí, o které jsem usilovala. Ale vy vlastně víte, že děláte jen to, co umíte nejlépe, a když to někdo ocení, je to veliká klika. Většinou si toho nikdo nevšimne. Maminka mi říkala, že je povinností člověka se snažit a nesmí přitom zapomenout na to, že být člověkem je důležitější než být profesionálním sběračem medailí. Je hezké, když člověk něco dostane, ale důležitější je, aby si ho ostatní pamatovali jako dobrého člověka.


EVA JIŘIČNÁ (68)

Miluje sklo, kov, případně kámen. Narodila se roku 1939 ve Zlíně, od roku 1968 žije v Londýně. Vlastní ateliér EJA (Eva Jiricna Architects) založila v roce 1984. Proslavila se návrhy obchodů, barů a restaurací. Ke klientům ateliéru patří obchodní domy Selfridges i Pražský hrad, v jehož areálu postavila oranžerii, a hotely Josef a Maximilian v centru Prahy. Letos předsedala porotě v soutěži na novou Národní knihovnu. Eva Jiřičná za svou práci dostala Řád Britského impéria. Do Čech jezdí každých 14 dní i proto, že tady učí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP).


Autoři:




Nejčtenější

Nicole Kidmanová (Beverly Hills, 6. února 2017)
Nechci tajit svůj věk, jsem na něj pyšná, říká padesátnice Kidmanová

Herečka Nicole Kidmanová letos oslavila padesátku. Za svůj věk se nestydí a na rozdíl od jiných hereček na rovinu říká, kolik je jí doopravdy let. Je prý...  celý článek

Crop topy jsou hitem léta.
Tři tipy jak nosit crop top. Trendy letního kousku se nemusíte bát

Odhalená kůže k létu prostě patří. A to i v případě, že postrádáte míry modelky. Zkrácená délka topu tak může být příjemným zpestřením vašeho outfitu. Zkusit...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

V Primarku se můžete od hlavy až k patě obléci jako Harry Potter.
Vzhůru do Bradavic. Řetězec nabízí kolekci inspirovanou Harry Potterem

Fanoušci malého čaroděje slaví. Svého hrdinu mohou konečně mít doma prostřednictvím nové kolekce oblečení, papírenských a bytových doplňků, kterou nabízí...  celý článek

ilustrační snímek
Jak vybírat porodnici? Rozhoduje nabídka péče, zázemí i pocity rodičky

Pražské maminky to musí řešit relativně brzy a zapsat se do porodnice již v prvním trimestru, s výběrem porodnice si ovšem láme hlavu většina nastávajících...  celý článek

Další z rubriky

Serena Williamsová (22. července 2017)
Rozhodně jsem feministka, říká tenistka Serena Williamsová

Těhotná Serena Williamsová (35) stále neprozradila pohlaví svého miminka, které se narodí už za pár týdnů. Její sestra Venus (37) sice prohlásila, že to bude...  celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech. Jak ale sama Paris Jacksonová (19) říká,...  celý článek

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej
Nejen sluncem políbená. Bronzer zeštíhlí a vymodeluje obličej

Bronzer není jen pro ty, kterým se sluneční paprsky úspěšně vyhýbají. Kromě expresního opálení vám tohle jedinečné líčidlo pomůže zeštíhlit a vymodelovat tvář. ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.