Většina států s výjimkou Nizozemska, Belgie a Švýcarska zná tuto praxi jen v pasivní podobě. V neděli to bude pět let, co eutanazii legalizovalo Nizozemsko jako první země na světě.
Akt milosrdného usmrcení je tam ovšem svázán přísnými pravidly. Pacient musí trpět prokazatelně nevyléčitelnou a nesnesitelnou nemocí a ještě za vědomí o usmrcení požádat. Každý případ se pak musí hlásit zvláštní komisi.
První byli Australané
Holanďané se tak přímo postavili praxi akceptované v dalších zemích, kde se připouští takzvaná pasivní eutanazie, při které se smrtelně nemocnému přestane poskytovat péče. Ale příslušné zákony většinou chybí a systém funguje tak, že justice "přimhouří oko".
I v Belgii, která uzákonila eutanazii krátce po Nizozemsku, šlo o legalizaci dosavadní praxe za striktně definovaných podmínek. A stejně tak ve Švýcarsku je eutanazie legální v případě pacientů trpících nevyléčitelnou chorobou, kteří musejí být duševně schopni vyjádřit přání ukončit život.
Vlastně vůbec prvním státem, který kdy eutanazii schválil, bylo v roce 1996 Severní teritorium v Austrálii. Po několika případech asistovaných sebevražd ale australská vláda s ohledem na ústavu tuto praxi zakázala.
Asistence při sebevraždě
Mnohé další evropské státy zůstávají zdrženlivé. Ve Švédsku není například pomoc při eutanazii trestným činem, ale přestupkem, který musí být nahlášen úřadům.
V Británii je aktivní eutanazie zakázána a trestá se jako asistence při sebevraždě. Ovšem tamní lékaři přiznávají, že se často uchylují k pasivní formě. Země zažila i několik soudních rozsudků, které přiznaly právo na smrt. Loni v květnu britská Sněmovna lordů zablokovala návrh zákona o lékařské pomoci při sebevraždě nevyléčitelně nemocných. Hlasování totiž předcházely odmítavé reakce veřejnosti.
Oficiální žádost o uplatnění práva na milosrdnou smrt se letos objevila poprvé i v Polsku, kde eutanazie také stojí mimo zákon. Francouzský parlament předloni schválil zákon, který za určitých podmínek umožňuje nechat zemřít člověka, jehož stav je beznadějný. Eutanazie, tedy aktivní přispění k úmrtí takového člověka, je však nadále zakázána.
Propagátoři eutanazie
Téma eutanazie v USA, kde je tolerovaná ve státě Oregon, zviditelnil předloňský případ Terri Schiavové, která strávila 15 let připoutaná na lůžko s nevratně poškozeným mozkem. Do sedmileté soudní bitvy mezi manželem a rodiči Schiavové o to, zda ženu dále udržovat při životě, se zapojil i prezident George Bush. Soud nakonec rozhodl o odpojení Schiavové od přístrojů.
V Německu zákon o eutanazii neexistuje, ale pasivní je slučitelná se zákonem v tom smyslu, že žádný lékař nesmí být nucen zachraňovat za každou cenu vyhasínající lidský život. Podobně český zákoník označuje "eutanazii a asistované suicidium" za nepřípustné, nicméně "vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu".
Smrt z milosti má i své velké propagátory. Jedním z nich je bývalý americký patolog Jack Kevorkian, přezdívaný "doktor Smrt", který asistoval u 130 sebevražd a v roce 1999 (tehdy mu bylo 70 let) byl odsouzen za zabití na 25 let odnětí svobody s tím, že může být předčasně propuštěn po odpykání deseti let.
Ve stoické etice se eutanazií nazývá právo dobrovolného odchodu ze života, když nemoc, stáří nebo jiné okolnosti jej učinily nehodným žití. A prvním historicky známým případem této praxe byl faraon Ramesse V. Nakažen pravými neštovicemi, zemřel v rukou lékaře, který se tak patrně snažil ukončit jeho utrpení.
