Etikoterapie se nezaměřuje na na odstraňování příznaků nemocí, ale na odhalování vnitřních příčin nemoci.
Ostatně již Sokrartes tvrdil: nemoc těla, která by byla oddělena od duše neexistuje. A Platón, nejznámější Sokratův žák, si stěžoval: největší chybou při léčení nemocí je, že jsou lékaři těla a lékaři duše, když přece obojí nelze od sebe oddělit.
Za zakladatele etikoterapie je považován MUDr. Ctibor Bezděk (1872-1956) z Podivína na Moravě. Ten etikoterapií nazval svoji léčebnou metodu vycházející ze souvislosti mezi mravním stavem člověka a jeho fyzickým zdravím.
Nemoc přichází jako varovný signál, který nám oznamuje, že chybujeme a v našem životě není něco v pořádku. Nemoc není nic jiného než výraz či projev nějakého problému.
To si můžeme odvodit i z používaných obrazů, které sami často používáme - leze mi to krkem, leží mi v žaludku, mě snad trefí, bolí mě z toho u srdce, zezelenal závistí nebo ten mi hnul žlučí.
A právě etikoterapeut se snaží tento problém s pacientem najít a odstranit, a tím sám zmizí i příznak - tedy nemoc. Dojde ke skutečnému uzdravení ducha, a tím vymizení hmotných příznaků nemoci v těle.
Podle nejznámějšího etikoterapeuta současnosti, MUDr. Vladimíra Vogeltanze, může pomoci právě etikoterapie u běžných, opakujících se a postupně se zhoršujících chorob žlučníku, žaludku, trávení, bolesti páteře, hlavy, poruchy spánku a jiných, kde současná medicína selhává.
MUDr. Vogeltanz působil jako zástupce primáře nosního, ušního a krčního oddělení nemocnice ve Strakonicích. Po patnácti letech strávených na operačních sálech a v ambulancích nemocnic ukončil lékařskou praxi a vystoupil z České lékařské komory, aby se mohl naplno věnovat etikoterapii - skutečnému uzdravování nemocných.
V současné době provozuje soukromě etikoterapii, pořádá semináře a přednáší v celé republice. Jako každý člověk v historii lidstva, který přišel s novou revoluční myšlenkou se i on setkal s nepochopením a odmítnutím myšlenek etikoterapie od představitelů oficiální medicíny.
Etikoterapie nestojí proti oficiální medicíně, která je velice efektivní v ohrožení života a při různých odborných vyšetření, prosazuje však celkový pohled na člověka - na jeho tělo, duši i ducha. Tím oficiální medicínu doplňuje o odstranění nehmotných příčin nemocí.
Jelikož dochází ke zvyšování počtu chronicky nemocných lidí, navzdory všem pokrokům na poli vědecké medicíny, bude i ona mít stále větší počet příznivců. Je to však jedna z nejtěžších metod alternativní medicíny, protože nenabízí nemocnému prášky, ba dokonce ani bylinky nebo homeopatické kuličky, ale jde nekompromisně do hloubky, do nitra člověka.
Je určena pro ty, kteří už nechtějí být jen pasivním (většinou doživotním) konzumentem lékařské péče a polykačem prášků, ale kteří mají odvahu vykročit na náročnou cestu objevování sebe sama a svých chybných postojů a konání, na které nemoc upozorňuje a tak se vyléčit i z (dle oficiální medicíny) "nevyléčitelných nemocí".
Proto není etikoterapie určena všem, ale pouze těm, kteří cítí zodpovědnost za své zdraví a chtějí se konečně uzdravit a pochopili, že to musí udělat sami.
