Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Eliška Kaplicky: Nejdřív jsem mu dala košem

  17:04aktualizováno  15. listopadu 16:08
Je jí devětadvacet, má dětský hlas – podobný jako Vanessa Paradis – a před čtyřmi týdny si tajně vzala nejslavnějšího českého architekta Jana Kaplického.

Eliška Kaplicky | foto: Michal Sváček


Elišky Kaplické se ptejte od 17 hodin ZDE

Nemluví o něm jinak než jako o Johanovi a ve svém prvním velkém rozhovoru popisuje, jak se se svým mužem před sedmi lety seznámila.

Proč říkáte vašemu manželovi Johan?
Takhle mu říká hrozně málo lidí a jsou to spíš ti, kdo ho znali před rokem 1968. Nikdy bych mu neřekla Honzo, to k němu vůbec nejde. To už spíš Jeníčku, když je moc hodný.

A jak to, že vy jste Fuchsová, když máte rodiče Boučkovy?
Protože architekt Petr Fuchs je můj biologický otec a producent Jaroslav Bouček je můj nevlastní otec, který se o mě od dětství staral a ke všemu mě vedl – třeba k FAMU nebo filmové produkci. Odmala jsem vysedávala v kostymérně a hrála křoví v jeho filmech.

Říkáte mu táto?
Ne, říkám mu Buku, jako celá rodina.

A s biologickým otcem jste se stýkala?
Ten si mě vždycky ukradl na nějakou dovolenou, což bylo úžasné. Díky němu jsem už za totáče procestovala kus světa a vzal mě třeba přes léto na Tenerife. Umíte si představit, jak mě pak spolužáci ze třídy měli rádi, když se mě soudružka učitelka zeptala, kde jsem byla na prázdninách. Oni na Lipně a já na Kanárech.

Takže vy jste si stejně jako vaše máma vzala architekta.
Než poznala máma Boučka, měla za muže samé architekty. Nejdřív Jaroslava Šafera, pak Vlada Miluniče a nakonec Petra Fuchse. S každým jedno dítě, takže moje sestra je Ester Miluničová a je architektka. To víte, máma byla vyhlášená krasavice a lamačka srdcí.

Když sečtu všechny členy, tak pocházíte z dost rozvětvené rodiny.
My byli vždycky obrovský klan a já už si tehdy uvědomovala, jak výjimečné je mít velkou a silnou rodinu. Díky tomu je pro mě rodina hodně důležitá.

A teď jste se ji rozhodla založit s takřka sedmdesátiletým mužem.
Svým způsobem jsem mu něco takového chtěla poskytnout.

Jak žádá o ruku Kaplický? Dvakrát.

Pamatujete si, kdy jste ho viděla poprvé?
Úplně přesně. Bylo to před sedmi lety na jeho přednášce ve Veletržním paláci. Sál byl narvaný mladými lidmi a já poprvé vzala do ruky kameru a točila. Bylo to strhující. Mluvil mi z duše a lidi z něj nespouštěli oči. Hned potom jsem za ním šla a poprosila ho, jestli by souhlasil s tím, že o něm chci natočit dokument. Bylo to, jako když hledáte v životě symboly, kterým chcete věřit, víte, že jich je hrozně málo, ale najednou před vámi stojí. To byl pro mě on.

V té době vám bylo jedenadvacet.
A ještě jsem byla na škole. Točili jsme tři roky a za tu dobu s Johanem prošli několik jeho těžkých životních období. Poznala jsem ho s jeho synem Josefem i v době, kdy si procházel smutným rozvodem s bývalou manželkou. Hodně nás to sblížilo a zároveň prověřilo.

Museli jste si tehdy tak jako všechny návštěvy v jeho kanceláři zouvat boty?
Povinně. Byl to pokaždé trochu trapas. Lidi ze štábu měli děravé ponožky a působili jsme tam mezi těmi vydesignovanými lidmi trochu divně.

Jak jste ho tehdy vnímala?
Cítila jsem, že je Čech a cítí se být Čech, dokonce o tom vydal v Česku knihy, ale že trpí tím, že tady vlastně nic nemá. Stýká se sice ještě s pár kamarády, které tady měl i před rokem 1968, jako je třeba Pavel Bobek nebo Václav Cigler, ale těch lidí je pramálo. Bylo na něm znát, že mu tady chybí rodina.

Tu jste zase měla vy. A pořádnou.
A on do té naší krásně zapadl. Dává mi totální důvěru a oporu a já jemu zase zázemí, klid a inspiraci. Taky pozitivní náboj v tvorbě, aby se jen nemordoval věcmi, které se týkají jen technických parametrů a politických tahanic. Protože on je pořád hlavně umělec.

Jak jste spolu začali chodit?
Já mu po natáčení poslala album nádherných černobílých fotek, ve kterém byly momenty z našeho natáčení v Londýně i v Praze. V té době jsem měla svůj život doma, pracovala ve filmové distribuční firmě a začala vyvážet české filmy do zahraničí, takže jsem byla dost vytížená. Do toho se Jan začal stále častěji ozývat. Nejdřív přijel na premiéru filmu, kde se seznámil s rodiči a potkal se s mým otcem Fuchsem a sestrou Ester. Od té doby jsme se začali scházet i jinak než od osmi do čtyř na place a náš vztah se stával čím dál víc osobní.

Kdy jste si uvědomila, že s ním chcete zůstat napořád?
V době, kdy jsem v životě byla nejvíc dole.

Co se stalo?
Na festivalu v Cannes jsem si vymkla koleno a octla se ze dne na den připoutaná na tři měsíce k posteli. Nemohla jsem se hýbat a vůbec nic dělat. Pro mě jako aktivního člověka to bylo strašlivé utrpení. A Jan se v té době o mě hrozně hezky postaral. Kromě toho taky pořád mluvil o budoucnosti a ukládal mi další a další malé cíle, čímž mi taky dal naději a donutil přestat se zabývat přítomností.

Nebála jste se vztahu s ním?
Jedné věci. My k sobě od začátku měli obrovský respekt a já věděla, že se za něj vždycky budu bít jako lvice a on za mě. Ale neuměla jsem si představit ten normální život. Víte, co myslím? Ty ranní snídaně a koupelny a záchody, to, na čem to pro mě do té doby s každým krachlo, protože třeba mlaskal nebo nezavíral dveře. Tyhle malé nenávisti přijdou u každého, ale u Jana jsem nechtěla, aby k tomu došlo. Jenže my to zkusili a ono to fungovalo. Nic mi na něm nevadilo.

Přestože byl zvyklý žít sám a nemusel se přizpůsobovat?
Možná právě proto. Mně se na něm ta jeho soběstačnost strašně líbí. Dokáže se starat o svého syna a ještě k tomu být vždycky elegantní a upravený, mít dokonale vyžehlenou košili. Někdy mu tu schopnost závidím.

Jak vás požádal o ruku? Jak vlastně žádá o ruku takový Kaplický?
Musím se přiznat, že mě žádal dvakrát. Poprvé to bylo v Nice, a to jsem na to ještě nebyla připravená. Dodnes tvrdí, že jsem mu tehdy dala košem. Vyšlo mu to až za rok v Turecku. Tam jsme se vlastně hned vzali.

Jak to? Vždyť jste se brali teprve nedávno a v Praze?
My tam spolu byli v létě na dovolené a dojeli na jedno takové nádherné místo. Byli tam dva lidé, kteří se nás ptali, jaký k sobě máme vztah. Když jsme jim řekli, že krásný a vážný, tak zase nedokázali pochopit, proč nejsme manželé. Uspořádali nám tam na místě svatbu. Seřadili pár lidí kolem nás, mluvili něco nesrozumitelného, nádhernými červenými provázky nám svázali prsty a bylo to. Od té chvíle nám bylo jasné, že jsme nerozdělitelní.

Jak ho přijala vaše rodina?
Jsou z něj úplně nadšení. Johan si s každým z nich vytvořil krásný a speciální vztah, což jim vyhovuje, protože jsou to silné individuality. Nikdy mi o něm nic špatného neřekli a není to tím, že by nechtěli. O komkoliv předtím mi naplno řekli všechno negativní, co si o něm mysleli.

Bílá mi neslušela, proto svatba v černém

Zvažovala jste někdy ten čtyřicetiletý věkový rozdíl?Výjimečně. Johan má totiž tolik energie, že mi nikdy nepřijde, že je o tolik starší. A mentálně to už vůbec není žádný rozdíl.

Nikdy jste neřešila, že u některých životních situací možná nebude? Že třeba nemusí vidět děti svých dětí?
O tom jsme nikdy nemluvili, ale já sama už jsem z tak komplikované rodiny, že vím, že nikdy nic není důležitějšího než to, abyste doopravdy milovala. Když budeme mít dítě, tak se z něj budeme radovat s každým dalším dnem. Je pravda, že čas s ním je hrozně drahý. I tím, že spolu nežijeme neustále, je doba, kdy jsme spolu, strašně koncentrovaná. Jsme oba hrozně silní, když jsme spolu. O to víc pak strádáme, když jsme každý zvlášť.

A kdy spolu budete žít?
Už spolu bydlíme v Praze a po rekonstrukci bytu v Londýně se těším, že i tam budeme moct být dohromady.

Proč jste se vlastně brali v pondělí?
Protože Johanovi rodiče se brali v ten samý den, jen před 77 lety. Nosíme jejich prstýnky, na kterých je datum 15. 10. 1930.

A proč jste se vdávala v černém?
Ty šaty navrhoval Jan s návrhářkami z české značky Leeda. Já si před tím zkusila bílé, ale vůbec jsem se v nich necítila dobře. Černé byly elegantní a odvážné, k tomu jsem měla zlaté rukavice a zlaté boty.

Kaplický se dal dohromady s malou módní firmou, jako je Leeda, kterou tady zná jen pár módních nadšenců a stylistek?
Ano, dokonce příští rok uspořádají společnou módní přehlídku, pro kterou Johan navrhne kolekci večerního oblečení. To tady moc chybí. Mám zkušenost z festivalu v Cannes, že na to, abyste mohla přijít po červeném koberci, musíte vy a vaše oblečení splňovat spoustu podmínek. Mnohokrát jsem zažila, že moje české nebo polské kolegy vyhodili, protože měli nevhodné oblečení.

Stihnu dítě i práci

Hodláte ještě pracovat, nebo teď budete chtít založit rodinu?
Rozhodně budu pracovat. Já celý život dělám věci najednou a nepředpokládám, že to bude jinak s dítětem. Chystám se do Los Angeles prezentovat film Václav, který režíroval Jiří Vejdělek a produkoval můj táta Bouček. Je to strhující příběh natočený na základě skutečných událostí o amnestiích, které dával Václav Havel. Budu ho zároveň ukazovat ještě na dalších festivalech – na Sundance, v Berlíně a v Rotterdamu.

Točíte taky film o Národní knihovně.
Je časosběrný a režisérkou je Olga Špátová. Natáčíme docela intimní rozhovory s lidmi, kterých se tahle kauza týká, ať už to jsou politici, odborníci nebo umělci. Popisují emoce, které mají právě teď, a bude zajímavé sledovat, jak se budou jejich postoje vyvíjet. Ukáže to v pravém světle lidi v Česku; i to, jak reagují, když se setkají s něčím nadprůměrným.

Nebojíte se námitek, že v dokumentu nemůžete být objektivní, když autorem návrhu knihovny je váš manžel?
To ale nebude reportáž. Každý dokument musí mít názor a tím názorem zpracovávat výpovědi zúčastněných lidí. Navíc já nejsem režisérka, ale producentka. Ta politická situace kolem knihovny bude nepatrná, dokument bude hlavně zaměřený na popis češství, na to, že je to první národní stavba po revoluci, na mladé lidi, kteří začali revoltu. Podle mě to, že lidi nejsou pasivní a že se kauze věnují i média, znamená, že se zase začínáme zajímat o dění kolem sebe a potřebujeme se k němu vyjadřovat. A to je dobrá zpráva.

Proč je podle vás ta stavba tak kontroverzní?
Protože je to nadprůměrný projekt a nadprůměrné věci i lidi se vždycky setkávají s nepochopením. Proto je potřeba, aby měli ochránce.

Autoři:




Nejčtenější

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Houbové rizoto
Rostou? Tak honem do lesa! Tyhle recepty užijete nejen na chalupě

Uklidňující procházka lesem mnohdy vyústí ve sběračskou výpravu – zejména, když máte svoje tajná místečka a vezmete si s sebou košík. Co ale s houbovou úrodou?...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pubertální dcera se chová, jako by se jí netýkala menstruace

Moje dcera se chová, jako by neměla žádnou menstruaci a vůbec se jí to netýkalo. Když se snažím zavést na to hovor, otočí hlavu a ignoruje mě. Čtenářka Ina...  celý článek

Další z rubriky

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit
Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit

Vaše kůže připomíná eidam, pocení na ostrém slunci vás nebaví nebo na něj nemáte čas? Zapomeňte na babské rady. Olivový olej a sádlo jsou fajn, když chcete ve č... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.