To jste si tu češtinu před Akumulátorem extra pilovala a už vám to zůstalo?
Ne. Doufám, že nejsem tak hloupá, abych zapomněla řeč, kterou jsem jako první promluvila. Vždyť by to byla hanba, kdybych se nemohla bavit s vlastními rodiči v rodném jazyce. Vím, že se nejedná o lehkou řeč a vyžaduje neustálý trénink. Na konverzaci jsem omezena tady ve Státech většinou telefonickými rozhovory s rodiči a osobními kontakty s řadou zdejších přátel: Ivanem Passerem, Janem Třískou nebo Martinem Maryškou.
Emigrovali jste, když vám bylo sedm let. Pamatujete si na něco?
Jeli jsme autem. Připadalo mi to jako velké dobrodružství se štěstím, protože hranice už byly zavřené, ale táta ještě našel nějakou nehlídanou cestu do Rakouska, kterou bylo možné projet.
V Británii jste byla známou divadelní a seriálovou herečkou, ale u nás vás většina Čechů asi bude znát jenom z toho Akumulátoru. Jak jste se k té roli dostala?
Byla to taky velká náhoda. Přesně si nevzpomínám, ale myslím, že Honza Svěrák někde našel moji fotku, když hledal představitelku Anny. Nejdříve chtěl jen zjistit, jestli ještě dokážu mluvit česky. Zavolal mi během prázdnin na chatu v Anglii a já předstírala, že už jsem jazyk zapomněla, protože jsem si myslela, že se jedná o nějaký žert. Navíc ani Petr Forman, se kterým jsem se už dávno kamarádila, o tom tehdy nic nevěděl, a tak to bylo milé překvapení, když jsme se setkali při natáčení. Jsem ráda, že Honza uznal, že přeci jen rodnou řeč ještě trochu zvládám.
Když jste s Petrem Formanem kamarádi, nechtěla byste si s ním a jeho bratrem zahrát v jejich divadle?
Jestli mluvíte o tom divadle na lodi, tak určitě, a pak bych si taky mohla třeba zaplavat! Byla by to pro mě nádherná kombinace.
Pět let po filmu Akumulátor jste se objevila ve snímku otce Formana Muž na Měsíci. To proto, že se znáte s jeho syny?
Ne, proto ne, ale on a můj otec jsou velice blízcí kamarádi. Mimochodem, kaskadérskou roli zápasnice jsem dostala u něho v kuchyni, když pracoval a bydlel v Hollywoodu. Bylo horko, a proto jsme si tam dávali s jeho ženou Martinou zmrzlinu, ještě předtím, než porodila dvojčata. Bavili jsme se o tom, co právě dělám, když se mě Miloš z ničeho nic zeptal: „Chceš se poprat s Jimem Carreym?“ No samozřejmě, že jsem kývla.
S filmem jste koketovala ještě v Československu. Jak se malá holčička dostane před kameru, na konkurz?
Jako pětiletá jsem hrála ve snímku Ženu ani květinou neuhodíš. Táta tehdy dělal k řadě filmů titulky i design, a tak když tvůrci hledali pro roli pětiletou holčičku, někdo se zmínil, že Brychta má jednu, a bylo to. Vůbec jsem se nikam necpala, a najednou jsem stála před kamerou. Dalo by se říct, že se to přihodilo skutečně jen velkou náhodou.
A už tehdy jste si usmyslela, že prostě budete herečkou?
Ne, to ne. Přála jsem si být ornitoložkou, ale ještě předtím jeptiškou. Vzpomínám si dokonce i na jméno mého vzoru. Babička v Košátkách mě brala každou neděli na návštěvu kláštera a tam byla sestra Zagreda. Zamilovala jsem se do ní z takového podivného dětského pohledu, protože mě ohromovala tím, že měla všechny přední zuby stříbrné. Byly to vlastně jenom korunky na špatných zubech, ale mně se to železo v puse strašně líbilo. Potom, když jsem vyrůstala v Londýně, jsem dostala od rodičů dalekohled a moc jsem se díky tomu věnovala ptáčkům. Prohlížela jsem si je z okna mého pokojíčku. Byla jsem jimi fascinovaná a vedla jsem si dokonce i záznamy s jejich latinskými názvy. Dnes se tomu směji a přemýšlím, že to pocházelo z toho, že jsem k tomu vždy byla do někoho zamilovaná.
Například?
Do Davida Attenborougha. Je to svým způsobem dobrodruh, který vytvářel naučné programy o přírodě nejenom pro děti, ale i pro dospělé. Je bratrem lorda Richarda Attenborougha, slavného herce, scenáristy a režiséra. Moc mi imponoval tím, že dokázal vášnivě mluvit o životě zvířat.
A co ten oblouk zpátky k herectví?
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ta potřeba hrát. Možná je to proto, protože jsem vždy měla ráda staré filmy. Přehrávala jsem si z nich některé role sama pro sebe a něco mě k nim instinktivně táhlo. Když mi bylo šestnáct, dělala jsem zkoušku pro mladé talenty do anglického Národního divadla a uspěla jsem. Stála jsem díky tomu na londýnském pódiu už jako teenager. Dokonce jsem tehdy zpívala i nějakou písničku.
Tak jste se rozhodla tento obor i studovat?
Chodila jsem na Londýnskou akademii múzických a dramatických umění, známou jako LAMDA. Byly to fantastické doby osobních bolestí, kdy se vás tam snaží roztrhat na kousky a potom poskládat zpět dohromady. Je to drastický systém, ale najednou se vám díky němu otevřou oči, co to znamená dělat herectví. Nedívat se na sebe zvenku, ale přímo zevnitř.
V Británii jste měla jako herečka celkem zavedené jméno, ale vy jste se před třinácti lety odstěhovala do Hollywoodu. Proč? To vám byla Evropa malá?
Toužila jsem po změně. Byla to chvíle, kdy jsem za sebou měla řadu televizních seriálů a myslela jsem si, že by bylo dobré se dostat do nějakých hollywoodských filmů. Pomohla mi k tomu role princezny Diany pro celonárodní americkou stanici NBC. Chtěla jsem poznat, jak to tady vypadá, a rozšířit si vlastní představy o tom, co umím a co mohu dokázat. Miluji výzvy.
V USA jste známá hlavně díky seriálům a jako dabérka počítačových her, takhle jste si představovala svůj americký sen?
Nepřišla jsem sem, abych hledala hollywoodskou kariéru, ale abych získala další herecké zkušenosti, a samozřejmě nové prostředí to nabízí. Ráda zkouším věci v nových médiích, ale nevyhýbám se ani komorním divadlům. Díky tomu si zároveň uvědomuji, že kariéra herce mnohdy nedává šance si vybírat. Beru proto vše jako velké dobrodružství a objevování. Herectví tohle vlastně vyžaduje.
Je namlouvání počítačových her v něčem jiné než klasické herectví?
Při dabování PC her je nejhorší, že během jedné hry jsem třeba šestkrát zabitá, a to nejrůznějšími způsoby. Jednou mě přejede auto, potom jsem rozřezaná pilou, zastřelená a každé tohle umírání musí jinak vyznít. Myslím, že se mi to docela daří především díky roli Ming-Xiao v kultovní hře Vampire: The Masquarade - Bloodlines. Byla jsem nedávno navštívit dceru na koleji v San Francisku a všichni její spolužáci tam za mnou přišli, aby se mi obdivovali, a chtěli poradit nějakou krátkou cestu k mému zničení. Příliš jsem jim nepomohla, protože se sama videohrám nijak zvlášť nevěnuji.
Když už mluvíte o rodině, čím je vlastně váš manžel?
Je producentem a seznámili jsme se během natáčení v Africe. Tehdy jsme spolu ani nechodili, ale přesto mi místní vědma věštila, že se stane mým manželem. Dnes spolu máme devatenáctiletou dceru Lauren, která studuje na Akademii umění v San Francisku.
Vypadáte jako křehký typ, ale libujete si v dost extrémním sportu. Už dvakrát jste zvládla doplavat na břeh z ostrova, kde je proslulá věznice Alcatraz. A o té se tvrdilo, že z ní nikdo neuteče, mimo jiné i proto, že by nepřežil v mrazivé vodě Pacifiku, a kvůli spodním proudům. Co vás přivedlo do Alcatrazu?
Plavání je moje náboženství, meditace. Proto jsem to dokázala v obyčejných plavkách, zatímco se chlapi třásli v neoprenových oblecích pro surfaře. Je to neobvyklá zkušenost. Mrznete a rychle vás to stahuje úplně jinam, než si přejete doplavat, podle síly spodních proudů je plavecká dráha dlouhá něco mezi dvěma až třemi kilometry. V polovině jsem se pokaždé viděla, že už musím vypustit duši, ale podívala jsem se kolem. Na jedné straně je most Golden Gate, na druhé most Bay a přede mnou nádherná silueta San Franciska. Pochopila jsem, že to musím dokázat. Téhle výroční akce se každoročně účastní něco kolem čtyř set lidí a skoro stovka nedoplave.
To se tam sejde parta nadšenců, řeknou si teď a skočí do ledového Pacifiku, děj se vůle Boží?
Samozřejmě zde platí bezpečnostní předpisy. Jedním z nich je, že za vámi v člunech jedou pořadatelé a snaží se zjistit, jestli na tom nejste jako boxer po knokautu. Mluví na vás, aby zjistili, jestli nejste podchlazení. Když se jim výsledek nelíbí, vytáhnou vás z vody. Naštěstí se mi to nestalo, protože bych se jich v podobném případě ptala, proč mě zdržují. Podle historie se povedlo utéct z Alcatrazu jen třem vězňům, a protože tahle podpora jim chyběla, tak se pravděpodobně utopili. Navíc plaveme v době, kdy není silný proud spodních vod na maximu, ve dne, nejsme podvyživení a dostatečně dlouho trénujeme.
Když už mluvíte o podvýživě, vy sama jíte zdravě? A které kuchyni dáváte přednost?
Je to takový mezinárodní mix. Vyrůstala jsem díky rodičům na české klasice, včetně držkové polévky a prejtů. Nevím, jestli bych si na tom dnes pochutnala, spíše bych dala přednost italské a francouzské kuchyni, ale řízkům a svíčkové bych se nevyhýbala. Sama miluji vaření a pečení. Snažím se i tady v Los Angeles udržovat tradici vánočního cukroví. Většinu domácích prací si dělám sama. Občas toho je až nad hlavu. Američani mi proto přezdívají dívka z gulagu. Já to tak neberu, spíše v tom vidím jiný druh umění. Například se nic podle mne nevyrovná žehlení. Můžete u toho meditovat a zároveň tvoříte výtvarné dílo z pomačkaných obleků.
Renée Zellweger údajně pojídala několik hamburgerů denně, aby se z ní stala kvůli roli Bridget Jonesové boubelka. Šla byste do něčeho podobného?
Záleželo by na roli, jestli by byla tak dobrá, že bych jí věřila. Pokud ano, nezbývalo by mi po filmování než opět plavat z Alcatrazu, ale tentokrát tam a zpátky, abych se vrátila zpět do předcházející kondice.
To jste dost obětavá herečka, jste taky ten typ, co má doma problémy „vylézt“ z role?
Líbilo se mi, když na podobnou otázku odpovídal Anthony Hopkins po natáčení Hannibala Lectera: „Snažil jsem se zapamatovat si slova, abych co nejlépe zahrál roli a mohl jít co nejdříve domů. Vše jsem vždy po posledním záběru ponechal v ateliéru.“ Tomu rozumím. Pokud bych měla hrát postavu s odbornou profesí, tak chápu, že ji musíte studovat a zkoušet, ale jak se naučíte zabíjet a pojídat lidi?
Napadlo vás někdy zkusit něco jiného než herectví?
Určitě. Obdivuji tvůrčí způsob, kterým se vytváří film. Chtěla bych se taky pokusit o něco podobného. Seznámila jsem se tady s komunitou, k níž patří gangy, a ráda bych o tom natočila dokument. Našla jsem rodinu, která v tomhle prostředí žije a která mě přijala mezi sebe. Snad by to pomohlo zviditelnit a vyřešit místní kriminální problémy z mého třináctiletého pohledu zevnitř.
Sledujete jako herečka novinky v televizi a v kině?
Televizi nesleduji a v kinech nesnáším, když vedle mě lidé chřoupají popcorn, děti brečí a kopají do sedadel. Raději se podívám na film v domácím kinu na obří obrazovce s digitálním surround zvukem. Nic mě neruší a můžu si připít k příjemnému zážitku i skleničkou vína.
Bydlíte v Hollywoodu, kde je extrémně důležité dobře vypadat. Potrpíte si na modely od velkých návrhářských jmen?
Mám doma šaty z módních domů Chanel nebo Dolce Gabbana, ale není to proto, že by mě zajímaly samotné značky, spíš kvůli vzhledu jejich modelů. Mám ráda elegantní, ženskou a ležérní módu. Dávám přednost pohodlí a tomu, v čem se cítím dobře. Šaty, které neomezují pohyb, jsou mi nejmilejší, ale jsem taky žena extrémů. Nosím třeba luxusní boty od Manola Blahnika nebo Prady, ale i obyčejné galoše z velkoobchodu, do kterých můžu vklouznout a dojet za roh na nákup.
Nezlobte se, ale jak dlouho vám trvá, než se vypravíte na společenský večer?
Je o mně známo, že mi to často trvá hrozně dlouho, nevím proč a ani k tomu mnohdy není žádný důvod.
