„A tohle, Valentino, je naše nová kamarádka Eliška.“
Ten den uplynulo právě osm měsíců od chvíle, kdy se propletly osudy dvou žen, které by se normálně nejspíš nikdy nepotkaly. A byly by mnohem raději, kdyby se nikdy potkat nemusely.
Loni 13. září zachránil manžel Ivy Velíškové Michal dvacetileté Elišce život, když se ji pokusil ubránit před mužem, který ji ohrožoval pistolí v centru Prahy na Karlově náměstí. Vrah obrátil zbraň proti němu a dvěma výstřely jej usmrtil.
Iva Velíšková musela nějaký čas počkat, než
| David Lubina, který loni v září zastřelil v centru Prahy střihače televize Nova Michala Velíška, byl tento týden odsouzen na 23 let vězení. Byla to ZBYTEČNÁ SMRT. Ve skutečnosti za sebou Lubina zanechal nikoli jeden, ale hned několik zničených nebo aspoň poznamenaných životů. |
„Dnes beru Elišku jako součást mé okleštěné rodiny. Představuju si, že Michalův život tak trochu pokračuje v ní,“ říká Iva Velíšková. Když se před pár dny znovu setkaly u soudního procesu s vrahem Davidem Lubinou, dala jí pusu na tvář.
Pošlu vám parte
Iva Velíšková, za svobodna Řezáčová, redaktorka Novy. Svého muže potkala před mnoha lety v televizi.
Své prožitky mi teď vypráví cestou na chalupu do jižních Čech, kam jede autem za Valentinou.
Eliška S., tehdy studentka vysoké školy. Michala Velíška potkala loni 13. září v parku, pár minut poté, co si k ní přisedl muž v kukle, zabořil jí pistoli do páteře a zavelel: „Zvedni se a pojď se mnou.“
Popularita jí je dnes nepříjemná a nejradši by se před celým světem někam schovala. Musí žít s představou, že kvůli ní zemřel člověk. I proto chce zůstat pouze Eliškou S.
Obě se poprvé uviděly na Karlově náměstí, ve chvíli, kdy Michal Velíšek bojoval s průstřelem břicha v rukou lékařů o život.
„Nevnímala jsem ji, protože mě v tu chvíli extra nezajímala. Jen si matně pamatuju, že měla bílé tričko a seděla na lavičce s hlavou v dlaních,“ vzpomíná Iva Velíšková. Vzala si tehdy pouze telefonický kontakt.
Když se o pár hodin později v nemocnici dozvěděla, že se právě stala vdovou a její dcera napůl sirotkem, vyťukala do mobilu strohou SMS: Muj manzel Michal, otec devitimesicni holcicky, zemrel.
„Ta textovka byla hodně drsná,“ vybavuje si Eliška. „Ale snažila jsem se to pochopit. To, co se stalo mně, bylo hrozné, ale já neztratila manžela a otce svého dítěte.“Den nato si napsala o adresu. „Chci vám s maminkou poslat dopis,“ vysvětlila Ivě Velíškové. Po chvíli přišla odpověď: „Já vám na oplátku pošlu parte.“
Iva Velíšková tehdy nebyla naštvaná jen na ni, ale na celý svět. „A na všechny, kteří mě uklidňovali, že to bude s Michalem dobrý, že má jen prostřelenou ruku. Byla jsem připravená na všechno, jen ne na to, že už ho neuvidím.“
Mé soukromé postřižiny
Obě prošly soukromým očistcem a péčí psychiatrů.
Ivě Velíškové to trvalo přesně půl roku. Bezmoc, odmítání života, jehož smysl přestávala chápat. „Neměla jsem sílu pokračovat.“
Pak, jako by toho nebylo málo, se objevila nemoc, operace -a myšlenky na to, co by bylo, kdyby Valentina přišla ještě o mámu. „Určitě se na mně podepsal ten stres po smrti Michala.“ Musíte být v klidu a v pohodě, nabádali ji lékaři. Rozuměla, ale kroutila hlavou: Copak to jde, poručit si: Teď budu šťastná!
A pak nastal zlom.
„Pamatuju si přesně ten moment, všechno bylo najednou pryč. Ne že by mi Michal přestal chybět, ale probudila jsem se se zvláštní vnitřní silou.“ Toho rána učinila první rozhodnutí: Chci se nechat ostříhat!
„Byly to takové moje soukromé postřižiny. Michal miloval moje dlouhé vlasy. Vždycky, když jsem si je chtěla nechat ostříhat, prosil: Jen o pět centimetrů!“
Původně se zaobírala myšlenkou, že vezme hlavu úplně dohola, už už brala do ruky Michalův strojek. „Včas jsem si uvědomila, že se chci jen osvobodit od minulosti, a ne si ublížit. Kadeřnice mi na hlavě čtyři centimetry nechala,“ zasměje se.
Strach z výčitek
Po několika měsících dospěla Iva Velíšková k přesvědčení, že teď už unese setkání s Eliškou.
„Chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem potkat ženu, jíž Michal daroval život. Protože s ním jsem se rozloučila jen letmou pusou a slovy: Buďte na sebe opatrní! Buďte na sebe opatrní...“
Eliška nespěchala. „Nechala jsem čistě na ní, kdy se bude chtít sejít. Ani jedna z nás nebyla na setkání dlouho připravená. Došlo k němu až ve chvíli, kdy už jsme to nejhorší měly obě za sebou.“
I jí se mezitím život změnil o sto osmdesát stupňů. „Nic už není, jako bylo,“ říká, ale dál už do svého soukromí nikoho nepouští. „Přišla jsem o bezstarostnost, o spoustu iluzí. Ne, nejsem smutnější než dřív,“ odmítá soucit. „Mám přítele, opravdové kamarády, kteří mi zůstali, a ročního psa.“
Eliška zůstala sama v rodném domě, a aby jej finančně utáhla, přerušila studium. I její matku celá událost zasáhla. „Tak jako vy se ptáte, proč se zrovna váš muž nacházel na onom místě, tak i já se ptám, proč to byla zrovna má dcera...“ napsala Ivě Velíškové.
Několikrát musela Iva Velíšková schůzku s Eliškou odložit kvůli operaci. Zpočátku se setkání bála, pak se na něj začala spíš těšit. Upekla bábovku a sValentinou šly koupit hrnek se slonem. „Pro štěstí. Aby ji už nic špatného nepotkalo.“ I Eliška měla z návštěvy obavy. Tvář Ivy Velíškové si matně vybavovala z doby, kdy ji znala jako reportérku televize Nova, ale nevěděla o ní zhola nic. „Bála jsem se, že si lidsky nesedneme, že padnou výčitky.“
Už po pár vteřinách se ukázalo, že strach byl zbytečný. Mluvily spolu asi hodinu, a jak říká Eliška: „Nedá se říci, že bychom byly přítelkyně, ale nějaké pouto tam vzniklo. Když jsem poprvé uviděla Valentinu, dojalo mě to. Poznala jsem oči Michala Velíška.“
„Dveře má u mě kdykoli otevřené,“ ujišťuje Iva Velíšková. „Stala se součástí mého života a pokračováním Michalova, byť to zní trochu nadneseně. Není to kamarádka, je to úplně jiná kategorie vztahu. Pro mě je spíš někým jako... jako Valentininou druhou sestrou. Ostatně, ty dvě mají narozeniny přesně den po sobě. Mezi nimi je dvacet let. A budu ráda, když se budou vídat víc.“
Dívej se mi do očí
Obě se znovu setkaly tento týden u soudu. Avšak tam je ze všeho nejvíc zajímal David Lubina.
„Mnohem víc dnes nad věcmi přemýšlím,“ rekapituluje Eliška. „Teď třeba nad smyslem trestu. Lubina bude třiadvacet let ve vězení, ale nikoho neodškodní, to my ho budeme živit. Já, Iva Velíšková a jednou i Valentina budeme platit daně na to, aby měl teplo, jídlo, aby mohl do posilovny, kterou já si jinak musím zaplatit. To přece není spravedlivé. Ne, nejsem pro trest smrti, ale pro to, aby vězni museli pracovat,“ uvažuje. Ivu Velíškovou nejvíce zajímal jeho hlas. „Dlouho předtím jsem jsem si ten hlas představovala -a nezklamal. Kňouravý, ublížený hlas člověka-zbabělce.“ Do hlasu Ivy Velíškové se vrací zloba. „Kdyby se mi už jen ta představa nehnusila, zajímalo by mne, jaký má asi stisk ruky.“
Přesto tvrdí, že k Davidu Lubinovi necítí absolutně nic a ani na něj nemyslí. „Tím nehodlám ztrácet čas.“
Eliška má v sobě hned směsici pocitů. „Nenávist, ale i lítost. Ne nad ním, ale nad tím, do kolika životů zasáhl. Když jsem ho uviděla prvně v televizi, zarazil mne jeho chladný pohled.“
Jejich oči se však dodnes nikdy nesetkaly. „U soudu pokaždé uhnul pohledem.“
To Iva Velíšková si hru očí nenechala ujít. „Někdy jsem já vycítila jeho pohled, ale častěji jsem ho vyprovokovala sama. Do očí jsme se vzájemně dívali velice často. A vždycky to byl on, kdo uhnul. Někdy to bral jako výzvu a zkoušel vydržet, ale nakonec to stejně vzdal. Já bych neuhnula.“
Elišce dodnes zatrne, když na ulici potká někoho, kdo je Lubinovi podobný.
A Ivě Velíškové se sevře žaludek, když slyší podobné jméno. Když jí kamarád napsal, že se mu narodil syn David. Nebo když nedávno narazila na restauraci jménem Hlubina.
Shodou okolností míjíme po cestě restauraci U Michala.
„Tolikrát jsme si plánovali, že sem jednou musíme zajít,“ odtuší Iva Velíšková.
Lavička na Karláku
Karlovu náměstí se obě ženy dlouho vyhýbaly.
„Čím je to déle, tím méně na to všechno myslím,“ říká dnes Eliška. Každodenní a všudypřítomný strach sice postupně zmizel, ale i tak do parku už sama nechodí, jedině s přítelem nebo kamarády. „Kolikrát jedu okolo Karláku tramvají nebo autem. Vždycky si přitom vzpomenu na Ivu a hlavně na malou Valentinu.“
Iva Velíšková chodí na Karlovo náměstí poměrně často. Přímo na místo, kde se vše stalo - a mnohdy raději než na hřbitov. „Snažím se to do sebe všechno nasát, protože to je jako terapie nejlepší. A říkám Valentině: Tady jsi byla na poslední procházce s tátou. Valentina řekne: Tatínku, pápá. A pak si sedneme i na tu lavičku.“
Iva Velíšková si na ní Valentinu dokonce vyfotila. Není to sebetrýzeň? „Ne. To je za mnou. Maximálně si řeknu: Do p..., proč se to muselo stát! Ale už nemám záchvaty pláče.“
Naposledy se před lidmi rozplakala teď u soudu. „To jsem se neudržela. Kdyby měl aspoň Michal šanci bojovat. Ale on musí narazit na takového zbabělce. Proč střílel dvakrát? Vždyť už po první ráně se Michal svíjel na zemi bolestí... Ne. První rána je nástřelná, druhá je najisto,“ cituje dvě věty z výpovědi Davida Lubiny, které si bude dlouho pamatovat kdekdo.
Neplánuju, neřeším
„Všechno je jinak,“ odpovídá Iva Velíšková na otázku, co všechno se v jejím životě od loňského roku změnilo.
„Jmenuju se stejně, ale jsem jiný člověk. Sebralo mi to jeden život, ale dalo vnitřní sílu žít ještě jeden další.“
V něm je tvrdá a nekompromisní. „A to i k Valentině. Nejsem zlá, ale platí, že všechno se řekne jednou a poslouchat se bude na slovo. Nepřipustím, aby z ní vyrostl člověk, který by někdy v životě musel uhýbat pohledem.“
Je silná, ale její někdejší opatrnost přerostla v lhostejnost.
Přestala plánovat, nic neřeší zbytečně brzo. „Plánovali jsme s Michalem kdeco - a jak to dopadlo.“ S přáteli tráví spoustu času, ale už jim tolik nenaslouchá. Respektive - nenaslouchá problémům, které za to podle ní nestojí. „Když mi zavolala kamarádka a naříkala si, že jim přijdou dělat okna a ona bude mít doma binec, nenechala jsem ji domluvit: Jste doma tři? Táta, máma, dítě? Tak zavři pusu a řekni si laskavě: Hurá! Budeme mít nová okna!“
„Na červenou, paninko!“ zabrzdí Iva Velíšková těsně před přechodem, kde mladá matka s kočárkem křižuje ulici. „Lidi si neváží života.“
Její manžel si ho vážit uměl. Jako sedmnáctiletý kluk onemocněl leukemií. Tehdy ho ještě lékaři dokázali zachránit.
Na konci světa
Svatá Anna u Tábora je krásné místo, připomínající konec světa. Iva Velíšková zaparkuje auto. „Tady to měl Michal nejradši.“ Přesně před devíti lety a třemi dny ji sem přivezl poprvé.
Malá Valentina běží mámě naproti. Její oči se nápadně podobají tátovým. Ví, že tátovi ublížil „ošklivej pán“, ale na celou pravdu si ještě pár let počká, než do ní doroste. Z Prahy si vzala dvě fotky: na jedné je s tátou v bazénu, na druhé s košem plným hub. „Tatínek dívá, jestli nezlobím,“ vysvětluje. Pak vezme do ruky noviny a komentuje: „Zuna, fešák. Putin a Paroub. Topolánek.“
Z mraků se spustí prudký liják. „Sakra, tři dny bylo krásně a já je strávím s Lubinou,“ neudrží se Iva Velíšková. Ale pak si připomene to, co mi vštěpovala celou cestu.
„Kdyby byl život jen o tomhle deštíku...“
