V bytě v prvním poschodí bývalé školy žije spolu s manželkou Olgou a synem Olegem. Za sousedy v přízemí má švagrovou Táňu, její dceru Marii a tchyni Marii Převratskaju.
Právě její předci kdysi zvolili opačný směr. "Moji prarodiče odešli do Kazachstánu v roce 1921. Už se asi nedozvím, kde tady vlastně žili. U nás jsme vždycky říkali že v Čechohradu," vypráví dvaašedesátiletá žena. V Kazachstánu strávila celý život. Když se jí ale naskytla šance získat trvalý pobyt v Čechách, neváhala. Vrátit se už každopádně nechce.
"Přijeli jsme prakticky s jedním kufrem. V kazašském Aktjubinsku jsme prodali dům, ale peníze nám stačily sotva na cestu. Začínali jsme tady vlastně od nuly, naštěstí jsme se tady setkali s pěkným přijetím," vypráví Olga.
Největší bariérou na začátku pobytu pro ně byla neznalost jazyka. "Všichni nám pomáhali, brzy nebyl problém se dorozumět," zdůrazňuje vděčně. Do Čech se dostali díky úsilí nadace Člověk v tísni, která se o návrat kazašských Čechů do staré vlasti stará od počátku devadesátých let.
Příbuzné a známé zanechali čtyři tisíce kilometrů daleko, ale nelitují. "Andrej nechal všechny nejbližší v Kazachstánu, ale zpátky nechceme nikdo," pokračuje Olga. Po půl roce se všichni kromě babičky vypravili na dovolenou do své dnes už bývalé vlasti. "Vím o tom, že zdejší lidi hledají lepší živobytí v západní Evropě, ale my jsme tady našli svůj ráj. Češi si život v Kazašsku vůbec nedovedou představit," říká Táňa.
Zvyky z domova udržují kazašské rodiny ve Štítném zejména v kuchyni. "Stále jsou u nás pelmeně, boršč nebo bežbarmak. Někteří sousedi už začali vařit podle nás," vypráví Maria Převratskaja.
Slavnostnější bude i vánoční stůl, ale dárky pod stromečkem budou vypadat podobně jako v českých rodinách. "Přijedou naši známí z Jihlavy, Vánoce budeme slavit společně - šest nebo sedm lidí. Určitě budou veselejší než v minulosti v Kazachstánu," dodává Olga.
