Po svatbě jsme chtěli s manželem samozřejmě založit rodinu. Všechno jsme si pěkně naplánovali, jak to u většiny mladých lidí bývá. Koupili jsme si na hypotéku byt, vzali se a po svatební cestě jsme se začali snažit o miminko.
Bylo mi třicet, a tak už byl nejvyšší čas. Po třech měsících našeho snažení jsme otěhotněla. S manželem jsme byli strašně šťastní a těšili se na prvního potomka. Plánovali jsme, jak mu zařídíme pokojíček, a nahlas jsme "přemýšleli", jak asi bude vypadat a po kom bude víc.
Musela jsem na potrat. První
V osmém týdnu těhotenství ale přišla nemilá zpráva. Když jsem byla u gynekoložky na kontrole, oznámila mi, že plod je bez srdeční akce. Po zákroku jsme s manželem měli několik měsíců počkat, a pak se začít snažit znovu. Prý se to občas stává a nic to neznamená.
Byli jsme z toho oba úplně vyřízení, ale když otěhotnění šlo poprvé celkem rychle, říkali jsme si, že to určitě dobře dopadne. Snažili jsme se hodit naši první špatnou zkušenost za hlavu. I gynekoložka mě uklidňovala, že si z toho nemáme nic dělat a zkoušet to znovu.
Když jsem opět otěhotněla, raději jsem se neradovala a dokonce jsem se snažila našeho budoucího mrňouska úplně ignorovat. Lékařka mě radši nechala v neschopnosti a doporučila mi odpočívat. Na udržení jsem dostala Utrogestan.
Potrat číslo dvě
Ve dvanáctém týdnu těhotenství už jsem si začala říkat, že to tentokrát bude dobré. A začala jsem se znovu na miminko těšit. Neměla jsem to dělat. Když jsem šla na kontrolu, následoval opět šok. Miminku zase netlouklo srdíčko. Opět jsem podstoupila kyretáž, vyčištění děložní dutiny.
To byla taková rána, že jsem několik nocí probrečela. Byla jsem úplně vyřízená. Nikam jsem nechtěla chodit a už vůbec jsem nechtěla vidět žádnou těhotnou nebo malé děti. Vím, je to strašné, ale nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem se hrozně.
Gynekoložka ale říkala, že to opět nic neznamená, že některé ženy prodělají tři i více potratů. Poslala mě na různá vyšetření, následovaly krevní testy, genetika, virové infekce a další. Nic konkrétního se ale nezjistilo.
Porod mrtvého miminka
Doktorka mi říkala, ať se dál snažíme, že to do třetice určitě vyjde. A taky jo, za pár měsíců jsem opět byla těhotná. Znovu mi nasadili Utrogestan a naprostý klid. Vše vypadalo dobře, osmý týden jsem překonala a dokonce i kritický dvanáctý týden. Už jsem pomalu začínala věřit, že to dopadne dobře.
V šestnáctém týdnu jsem byla na krevních testech a kontrolním ultrazvuku a vše bylo v pořádku. V 21. týdnu těhotenství jsem šla do nemocnice na velký ultrazvuk, kam šel se mnou i manžel, abychom si toho našeho mrňouska prohlédli.
Když mě ale začal lékař kontrolovat ultrazvukem, divně se tvářil. I sestřička znejistila. Dívali se po sobě, a pak lékař řekl tu strašnou větu: "Maminko, něco se nám tam nelíbí, nevidím srdeční akci." V tu chvíli jsem myslela, že to nepřežiju. To přece není možné!
To nejhorší mě ale teprve čekalo. Musela jsem své mrtvé dítě porodit. Po tom hrozném utrpení jsem se dozvěděla, že to měl být chlapeček. Důvodem, proč zemřel, byla patrně srdeční vada.
Teď je to jen pár měsíců po mém strašném zážitku a já stále doufám, že jednou miminko přijde. Zároveň ale nevím, zda jsem schopná ještě tu devítiměsíční nejistotu vydržet...
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
