Doba totality řečeno jazykem módy byla zeleno-šedá s důrazným akcentem rudé, na rozdíl od občas až příliš pestrobarevné současnosti. Šedé bylo skoro všechno - ulice, domy, lidi, ba i jídlo v závodních jídelnách, zelená byla většina uniformovaných složek - vojáci, esenbáci - a rudý akcent se zjevoval v podobě praporů, pionýrských šátků a řečí.
Po čem se nám stýskáPo slovenských pondělcích |
Zároveň by však většina Čechů a Češek dobu vrátit nechtěla. Což ostatně ukázal i nedávný průzkum časopisu Reader‘s Digest, podle kterého naše spoluobčany nejvíc vytáčí věta "Za komunistů bylo líp".
Tehdejší režim totiž křivil charakter a ty, kteří si ho nenechali křivit, buzeroval a zavíral. Jenže zároveň je doba totality pro nás všechny i dobou, kdy jsme byli podstatně mladší, případně opravdu mladí. Takže nostalgie třeba současných čtyřicátníků nemá nic společného s ideologií, ale s více či méně divokou pubertou a vzpomínkami na ni.
Vytáhněme z paměťových šuplíků kromě těch velkých témat, jako je svoboda a netolerance, tu děsivou spoustu malých, často nicotných zhůvěřilostí, které ale tehdejší dobu taky pomáhaly dělat strašnou. Schválně, jestli vaše vzpomínky jsou podobné těm našim:
Zákazy, rozkazy, příkazy
Tehdejší mocní měli pocit, že veškeré činnosti jejich oveček musí být řízeny shora. Což začínalo už v porodnicích, kde nebohé matky musely rodit tak, jak si přál personál - nejlíp i tehdy, kdy si to přál. Nehekat, socialistická žena musí něco vydržet!
Po čem se nám stýskáPo putovních knížkách Kvůli nedostatku dobrých knížek na pultech se stávaly štafetovým kolíkem podobně naladěných lidí, kteří si byli schopni o novém titulu povídat hodiny u špatného červeného vína. A vůbec nemuselo jít jen o zakázané autory. Po holkách s gumou Po prázdných ulicích |
Skládali jsme slavnostní slib jisker, ve třetí třídě jsme postoupili mezi pionýry už s vlastní uniformou a rudým šátkem uvázaným na jedničku.
Na druhém stupni je potřeba mládež připravit na případnou imperialistickou agresi, což báječně obsáhla občanská a branná výchova. Dodnes si pamatuji, že v případě jaderné zkázy si musím lehnout patami k výbuchu, a taky si vybavuji, jaké to je, plazit se navlečená v pláštěnce, nohy a ruce zagumičkované v igelitových pytlících, na hlavě plynovou masku, která nikomu neseděla, v území zamořeném narůžovělým plynem.
I v kulturní vzdělanosti však musel být řád, proto sáhodlouhé seznamy povinné četby velmi revolučního charakteru a rovněž povinná účast na promítání fascinujících filmů rumunské, bulharské a hlavně sovětské kinematografie.
Velmi oblíbený byl zákaz shromažďování, který rozehnal nejen akce "podvratných živlů", ale i nevinná setkání. Památná je historka mé kamarádky, jejíž babička si na svou svatbu nešťastně vybrala Staroměstskou radnici a datum 28. 10. 1989. Když se budoucí novomanželé, společný věk vysoce přesáhl stovku, spolu se svatebčany setkali na úplně prázdném náměstí, otázal se jich příslušník VB, za jakým účelem se zde shromažďují. Odpověď z úst zralé nevěsty "Za účelem sňatku" jej tehdy nepřesvědčila...
A fenomén rovněž vojenský - fronty. Na maso, na látku, na chleba, na boty, na zápis do pořadníků... Zatímco dneska hudráme, když pokladní v supermarketu odbavuje pár lidí před námi, tehdy jsme byli schopní prostát hodiny ve dne, v noci, v mraze i za deště. Taky jste na spoustu věcí museli získat to správné posvěcení shora. Doporučení ke studiu, schválení výjezdní doložky, souhlas interrupční komise.
Nemáme, nepřivezli
Tehdejší normou byl i nedostatek čehokoliv. Hygienické vložky jiné kvality než dřevní vata, byly luxusem. Znám nemálo žen, které si v 80. letech 20. století vyráběly právě vložky doma - stříháním buničiny a vkládáním obdélníčků z igelitu. Nechutné, leč nezbytné. Nebo báječný skládaný toaletní papír, jehož savost popírala fakt, že je vyroben z papíru. Zlaté noviny.
Po čem se nám stýskáPo dětech se džbánem Zákaz prodeje alkoholu dětem je bezesporu bohulibý čin, nicméně ten pocit, když vás táta poprvé pošle se džbánem pro nedělní pivo, je super. Ta odpovědnost - nepustit džbán, nenechat padnout pěnu…A ten vnitřní boj, jestli ochutnat, přestože dopředu víte, že od posledního pokusu určitě nezesládlo. Po časopisech Ohníček, Pionýr a Sedmička pionýrů |
Existoval rozsáhlý výměnný obchod, kdy se měnilo, měnilo, až se vyměnilo. Skvělé podmínky pro specialitu tehdejší doby - podpultový prodej. To, co jste chtěli koupit, totiž skoro nikdy nestálo na poloprázdných regálech, ale bylo dobře uskladněno buď pod prodejním pultem, či v případě větších kusů ve skladu.
Abyste se dostali pod ten správný pult, mohli jste chybějící kontakty nahradit úplatky. Ty tehdy byly rovněž všudypřítomné - obálku prodavačce, aby vám schovala boty, pytlík kafe sestřičce za to, že vás pan doktor přijal, jemu už samozřejmě opět obálku.
Takoví jsme byli světáci
Vinou nedostatečných informací o tom, jaké trendy ve světě panují, jsme žili v prostředí ,jakoby‘. Takže jsme poslouchali popmusic jakoby světovou, kdy naši interpreti většinou bez uvedení původních autorů jen pro nás přezpívali hity západního světa. Dodnes mě občas v rádiu překvapí, co všechno vlastně nebyl originál. Vladimír Dvořák nám v Televarieté předváděl skeč o potrhlé chůzi, u nějž jsme hýkali smíchem, aniž bychom tušili, že jej dávno předtím proslavila britská skupina Monty Python.
Oblečení západního střihu se vozilo z Maďarska, které od nás leží na jihovýchod. Tamní soudruzi totiž byli mnohem shovívavější. Pravé plísňové džíny byly takřka nedosažitelné, tudíž se sáhlo po savu a bělilo se, bělilo, až se dosáhlo kýžené odpornosti.
Koňak se rozuměl gruzínský či arménský, víno bylo bílé a červené. Na odrůdu se ani ve vinárně nikdo neptal. Když jste chtěli v Praze opravdu hodně zapůsobit, stačilo posadit se do Slavia, objednat si dvojku a zapálit si ,ameriku‘. Po těch byla ostatně velká sháňka - ono totiž kouřit cigarety Družba vyžadovalo, abyste měli nejen zcela mrtvé chuťové pohárky a pravděpodobně i průdušinky, ale i ostražitost profesionálního hasiče.
Ztraceno v překladu
Každá doba má svá klišé a fráze, ale socialismus jich byl opravdu plný. Univerzálním oslovením byla soudružka a soudruh, ve školách pak soužka. Před uváděním filmu západní provenience televizní hlasatelky vždy poukazovaly na nelítostné nastavování zrcadel kapitalistické společnosti.
Po čem se nám stýskáPo tyčince Artemis Přestože regály s cukrovinkami jsou v dnešních supermarketech větší než kdysi celá sámoška, některé chutě mi prostě scházejí. Za všechny vybírám dvoubarevnou tyčinku v čokoládě, s modrým obalem. Vzdáleně se jí dnes podobá Margot, ale originál je originál. Po nedostupnosti Stačilo vyjít z bytu a šmytec. Rodiče ani šéf vás nemohli popohánět, měnit vám plány, obtěžovat. Nebyly mobily. Byla náhodná setkání, dalo se vyhýbat nechtěným lidem a chodilo se včas, protože se nebylo jak omluvit. Pamatuji si živě euforii ze svého prvního mobilu (1998), ale ještě raději vzpomínám na dobu, kdy jsem ho neměla. Třeba na lísteček: Jela jsem k Martině na chatu, přijedu v pondělí nebo v úterý. Po ruční výrobě |
V kinech se před hlavním programem promítal úvodník natolik výživný, že slabší povahy usnuly již během něj. Děti se učily zpaměti velké penzum ideologicky nezávadných básní - dodnes se mi začátkem listopadu při pohledu do diáře vybavuje verš "Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři...".
Děti se vůbec musely okovávat, dokud to šlo. Takže trestem za dobré studijní výsledky byla účast v celostátních soutěžích, z nichž vynikal Partyzánský samopal. Tam se pionýři předháněli, kdo lépe trefí granátem cíl a zná zpaměti v bodech Košický vládní program.
Klíčové pro zářivou budoucnost bylo včas pochopit, že na veřejnosti se mluví jinak, než je možno doma. Takže se už malé děti cvičily ve lhaní a mlžení, což pak v životě jako když našly. Samozřejmě, že všichni věděli o populárních lidech, kteří emigrovali nebo jim soudruzi zakázali činnost. Ale přestože se za trest nesmělo jejich jméno, tvář ani hlas nikde objevit, stejně si je všichni pamatovali.
Víte, při které vzpomínce lehce zamrazí mně, přestože mi v době revoluce bylo šestnáct? Když jsme v osmé třídě vyplňovali přihlášky na střední školy, museli jsme zároveň vyplnit i přihlášku na učiliště. To kdybychom pro vysněný ústav nebyli dost dobří.
Já jakožto žižkovská premiantka jsem si furiantsky za alternativní budoucnost zvolila obor řezník. Přece bylo jasné, že se samými jedničkami jdu jedině na gympl! Soudružka učitelka mi však přihlášku tajně vrátila se slovy, že moje přijetí vzhledem k neangažovanosti rodičů není vůbec jisté. V hlavě se mi rozsvítil obraz mě samé, jak v bílé zakrvácené zástěře a kostkovaných kalhotách porážím býka. Samozřejmě jsem vyměkla - řeznici jsem roztrhala a napsala něco sofistikovanějšího. Naštěstí toho nebylo třeba...
A po čem se nám ještě stýská?Po vtipných vtipech, po Studiu Kamarád a seriálu Kamarádi, po celaskonu v malých oranžových tabletkách, po jízdě v trabantu bez pásů a s hlavou nacpanou dopředu, po Václaváku sice ospalém, ale bezpečném a po natahování budíku (nemluvě o bonbonech Atlasky a Klokanky). |