Na běžné prohlídce u svého doktora jsem se dozvěděla, že mě už domu nepustí, že bych stejně v noci jela do porodnice, tak ať si zavolám kam potřebuji a nastoupím v soukromém sanatoriu, které jsem si vybrala ke svému porodu.
| JAK JSEM RODILA. Popište nám své zkušenosti s porodem. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme knihou. Pište na adresu ona@idnes.cz |
Lékař mě ještě pustil oznámit to rodičům. Vím ,že jsem za nimi přišla a samozřejmě se mě ptali, jak jsem u lékaře dopadla a já se rozbrečela, že prý budu dneska rodit, ale že mi vůbec nic není.
Vrátila jsem se na kliniku, zavolala manželovi, aby přijel, protože chtěl být se mnou u porodu. Manžel se dostavil asi kolem 17.hodiny a já už asi od dvou odpoledne chodila po chodbě a stále nic, slyšela jsem spousty žen, jak při porodu křičí a pak jak pláče jejich miminko, ale já stále nic.
Asi v 19.00 hodin přišel jakýsi pan doktor a divil se, že stále nic, že se tomu mimču tedy musí nějak pomoct, píchl mi vodu a zase jsme jen čekali - stále nic, pak jsem dostala kapačku na urychlení porodních bolestí a otevření. To už jsem začínala konečně pociťovat, že se něco se mnou začíná dít, ale šlo to vydržet. Pak přišel jiný pan doktor prohlédnul mě a dal mi kapačku navíc.
Zanedlouho jsem pocítila ukrutné bolesti zad. Manžel se mi snažil pomáhal, ale v tu chvíli dělal přesný opak hrozně mě rozčiloval, jak se snažil být vtipný a mě to hrozně bolelo. A prý, co si já vůbec nepamatuji, jsem ho normálně vyhodila od porodu.
Kolem 23.hodin jsem nastoupila na porodní sál a těšila jsem se, že už konečně bude malý na světě a mě bude určitě lépe. Ale nešlo to. Trpěla jsem a ne a ne se pořádně otevřít. Jen si pan primář zanadával nad svým kolegou, který mi dal kapačku na víc, že se na takové brutální porody může vy.....t. a budu muset jít na císařský řez, že se malý začíná dusit a že by to nemuselo skončit dobře přirozenou cestou.
V mžiku ač bylo něco před půlnocí byla klinika plná dalšího personálu a začal boj o život mého miminka.
Rychle na sál, zažlutit, napíchnout žílu a jen mi anestezioložka řekla počítejte a my máme čtyři minuty na vyndání miminka. V 0,35 byl na světě syn Jakub.
Ráno mi bylo i přes prodělaný císařský řez dobře, hned jsem začala se hýbat a dopadlo to tak, že jsem šla domů normálně po pěti dnech se stehy v břiše.
Podruhé to šlo rychle
Na druhý porod jsem se tudíž lépe psychicky připravovala. Rodila jsem jinde a byl to ukázkový porod a mrzí mě, že tentokrát to manžel vzdal rovnou a vůbec se mnou nešel, možná by i naše manželství mělo větší šanci na přežití.
V šest hodin ráno přišel pan doktor píchnul mi zase vodu a čekalo se, dostala jsem úplně, ale úplně, jiné bolesti, které se daly relativně v pohodě zvládnout. Sestřičky mi stále říkaly, že jsem stále usměvavá, povídám si s nima a nefňukám, já jim zase říkala, že je to úplně jiné než poprvé. Hopsala jsem na balonu, občas se zkroutila, abych tu bolest lépe snesla. Ještě zamnou pustili kamarádku, se kterou jsem chvíli ležela na rizikovém oddělení. To bylo asi v 11.45 hodin. Pamatuji se, že jsem jí říkala, ať se nezlobí, že budu kolem ní chodit a dýchat a asi po 15 minutách jsme se rozloučily, já odešla za porodní asistentkou, že mi je nějak divně ona na mě koukla a řekla, že do 10 minut je mimčo venku.
Nechtělo se mi jí věřit, že by to bylo až tak rychlé, ale už tam byl pan doktor, který měl v té době na oddělení pověst hrozně necitlivého a hrubého lékaře, ale já na něj nemůžu říct křivého slova. Řekl jen zatlačte, hlavně nekřičte to je stejně k ničemu není jenom ubíráte kyslík dítěti a opravdu do deseti minut mi položil na prsa mého druhého syna - nádherný pocit!
Klidně bych šla i do třetího dítěte, ale finanční situace mi to neumožňuje.
Tak to jsou moje zkušenosti s porodem. Byly dva a každý úplně jiný, ale nemůžu si stěžovat ani na jeden. Oba měly něco do sebe a své kouzlo zrození nového človíčka.
