U hyperaktivního dítěte to začne tím, že jako miminko třeba málo spí. Po nástupu do školky se u něj vyhraňují typické rysy: nesoustředěnost, nepochopení situací, které vedou k nedorozuměním, impulzivitě. Přitom jsou to děti nesmírně chytré, akorát úplně jinak chápou, co se od nich chce.
Problém nastává hlavně v době, kdy by mělo nastoupit do školky. Františkovi je šest a v žádné ho nechtějí. Když s ním maminka přijde na pískoviště a on chce od někoho bagr, tak klukovi s bagrem klidně jednu vrazí. Není zlý, jen nechápe, co se sluší. Jeho maminka dostala doporučení, aby ho do první třídy zapsala, až když dovrší osm. Důvod? Není připraven vstoupit do kolektivu, neumí se v něm pohybovat. Šanci naučit se to však nedostal.
Co s těma dětma je?
"Všude, kam přijdou, bývají za černé ovce. Jsou divocí, špatně rozumějí sociálním situacím, do kterých se dostávají, mají komunikační problémy. To je někdy špatně vnímáno jako agresivita nebo vzdorovitost. Teprve až ve skupině se naučí reagovat a uvědomit si, že každý projev emoce, může mít více příčin. Že když se někdo směje, může se smát, protože má radost, nebo se může i vysmívat - a jak poznám ten rozdíl," vysvětluje ředitelka Národního institutu pro děti a rodinu Terezie Pemová.
Když tyto děti vyloučíme z kolektivu, připravíme je o možnost "poznat rozdíl". Budou izolované. S hyperaktivitou jsou spojeny i poruchy spánku. Některé děti spí jenom čtyři hodiny denně. Bezmoc a vyčerpanost jejich rodičů si málokdo dokáže představit.
Faktorů, proč dítě postihne hyperaktivita, je několik: dědičnost, těžký porod, kdy se dítě například přidusí, nebo může jít o děti nedonošené či takové, jejichž matky kouřily v těhotenství. Tohle všechno narušuje křehkou funkci mozkových struktur, které jsou zodpovědné za pozornost, a ta pak zraje nerovnoměrně. V průběhu vývoje se projevy mění, což je dané tím, že každá část mozku zraje jinak rychle. V ideálním případě, když se s dětmi pracuje, během puberty mozek dozraje a poruchy vymizí.
Potřebují kolektiv a řád
Hyperaktivní děti potřebují pevný řád. Zejména rituály jim pomáhají vyznat se v životě a dávají jim pocit bezpečí. Národní institut pro děti a rodinu se na výzkum a terapii hyperaktivity zaměřuje několik let. Letos poprvé se v nabídce objevily dramaterapeutické skupiny: šest malých hyperaktivců se tu učí hrou, co se po nich chce, učí se říct, čemu nerozumí, nebo se přiznat k tomu, že jim něco nejde. Učí se, že každá skupina má svá pravidla a ta se musí respektovat.
Přednáška by u takhle malých dětí nezabrala, hra funguje. Problémy, se kterými se děti každodenně setkávají, se objevují v pohádkách a hrách. Takový příběh může být třeba o drakovi: všichni lidé z vesnice se ho bojí, protože je zlý. On je ale přitom hodný, jen neví, jak si s lidmi má hrát, protože to nikdy nedělal. Drak funguje jako metafora k dítěti, které neví, jak si říct o pozornost, proto tluče děti a ty ho nemají rády.
Když jsem navštívila poprvé tenhle "dramaťák", nadobro jsem se vyléčila z pocitu, že mám doma hyperaktivní dítě. Tyhle byly jiné. Přesto je dramaterapeuti Ilona Labuťová a Štěpán Smolík dokázali zklidnit.
Každé setkání začíná stejně: uvítací písničkou. Při té všechny děti ukazují, jestli se mají SLUNÍČKOVĚ nebo MRÁČKOVĚ. Je strašně důležité, že se jich na to někdo zeptá a respektuje, že mají zrovna blbou náladu. Třeba i tím, že je hned nebude nutit něco dělat a nechá je klidně lítat.
Tentokrát se potkaly už počtvrté a mnohé tušily, že bude následovat divadlo, což je v téhle skupině druhý pilíř dramaterapeutického rituálu. Kašpárkovi před oponou barvitě vyprávěly o svých pocitech. Některé vběhly i za oponu a jedno na chvilku kašpárka i ukradlo. Ponořeny do vyprávění o zlém bubákovi, žralokovi a pokladu byly všechny, i když každé v jiný moment.
Nejsou to špatné mámy!
Zatímco s dětmi pracují dva dramaterapeuti a čtyři dobrovolníci, většinou studenti psychologických a pedagogických oborů, paralelně v jiné místnosti probíhá sezení maminek. I ony potřebují pomoc, okolím jsou často vnímány jako špatné matky. Od svých matek jsou často pod palbou kritiky za to, že své děti nezvládají. Taková babička nepřijde pohlídat vnouče ani náhodou. To, že za to rodiče ani dítě nemohou, jim nikdo nevysvětlí.
"Navzájem si sdělí své zkušenosti a já se jim na závěr snažím vysvětlit, jakým způsobem porucha ovlivňuje chování, prožívání a reakce dětí a jak si s nimi co nejlépe poradit," dodává Terezie Pemová.
