Jedno dítě - žádné dítě! Co je na tom podle vás pravdy?
To je stoprocentní pravda. Kdo má jedno dítě a přitom si myslí, že je mimořádně zapřažený a má moře práce, tak neví, co je život. S druhým dítětem to teprve začne být náročné.
Vy máte osmiletého Vojtu a dvouletou Kačku. A moderujete. Musíte hodně plánovat?
Hodně, organizace musí být dokonalá. A to si asi zažil každý, kdo nemá doma jedináčka. Pořád řeším, jak všechno co nejlépe zkoordinovat. Je samozřejmé, že potřeby dětí se liší v závislosti na jejich věku. Denně to zažíváme třeba při psaní úkolů. S malou Kačkou v závěsu je i ten nejlehčí úkol dost náročný. Pro mě, ale hlavně pro Vojtu, který se musí i v tom zmatku, který Káča vyvolá, soustředit. Jakmile se mu začnu věnovat, cítí se ta malá šelma zřejmě odstrčená, a začne na sebe upozorňovat. Ale už jsem slyšela, že u dalších dětí, tedy myslím u těch třetích čtvrtých pátých… už ten rozdíl v zapřaženosti není tak veliký… Tak nevím, jestli mě nemá mrzet, že máme jen dvě.
Váš muž má z prvního manželství ještě třináctiletou dceru Terezu, takže občas máte děti tři. Žárlí na sebe někdy?
Překvapivě ne. Vojta je v tomto směru šťastná povaha, je přející a s ničím nedělá cavyky. Vůči Kateřině vystupuje jako velký bratr, který chápe "problémy mrňat", a nenechá se od ní vytočit. A na Terezu nedá dopustit. Skoro to tak vypadá, že ona je jeho velký vzor. Když je u nás Terka, je Vojta ochoten se přizpůsobovat hrám, které ona vymyslí, pod jejím vlivem dokonce uklízí, a dobrovolně. Neustále o ní mluví jako o "ségře". A Tereza to všechno ochotně snáší.
S Vojtou jste byla docela dlouho sama. Bylo to náročnější, vychovávat ho bez druhého rodiče?
S odstupem několika let mám naopak silný dojem, že to byla doba téměř idylická. Skoro něco jako klídek, pohoda… Vojta byl sice vždycky dítě náročné, ale byli jsme jenom dva v maličkém bytě… Ale možná je paměť milosrdná. V porovnání s Katkou byl Vojta divoch, ona je klidnější. Vojta je přímočarý, Káča je větší pozorovatelka, která na to jde oklikou. Jsou to úplně jiné povahy a dost dobře se doplňují.
Kačka je na pomáhání ještě malá, ale co Vojta, už jste mu přidělila nějaké domácí povinnosti?
On se moc úkolovat nenechá, nejradši dělá věci spontánně, asi jako všechny děti. Občas překvapí, až šokuje. Nedávno umyl nádobí. Sám od sebe. Povedlo se mu rozbít jen dvě sklenice a tři talíře. To považuji za dobré skóre. A samozřejmě, že oplachováním jaru v čisté vodě se nezdržoval. Třídíme odpad a Vojtova povinnost je vynášení plastových lahví do příslušného kontejneru na kraji vesnice. A také by si měl uklízet svůj pokoj.
Hledala jste výchovné rady v odborných knihách, nebo se raději řídíte intuicí?
Intuice vede. Možná s Vojtou jsem se ještě potřebovala občas ujistit, a tak jsem hledala i v knihách, ale většinou jsem si jen potvrdila, že mě intuice nezklamala.
Ani s Vojtou, ani s Kateřinou jste nevyčerpala celou rodičovskou dovolenou.
Vojtovi byl rok a s Kateřinou to bylo dokonce ještě o pár měsíců dříve. Můj muž je, co se týče péče o děti, úžasný - koupe, krmí, přebaluje, uspává. Jediné, co mu k dokonalosti chybělo, bylo kojení. Ale naštěstí Káča nedělala rozdíl mezi mnou a lahví, takže když jsem nebyla doma, zastal i krmení on. Navíc i manžel má práci, která se dá do určité míry přizpůsobit potřebám rodiny, není vázaný na pevnou pracovní dobu. Takže jsme na samém začátku dokázali skloubit jeho i moje pracovní povinnosti bez toho, že bychom okamžitě potřebovali hlídání. Když jsem se vrátila do práce, byl s dětmi ty první měsíce jen on.
Bez paní na hlídání jste se nakonec neobešla. Jak se vůbec u nás hledá dobrá chůva?
Jsem klikař. Obě paní na hlídání se blížily ideálu, který jsem si ke svým dětem představovala. Chtěla jsem, aby to byla paní v letech. Tedy aby se věkem blížila spíš k tomu babičkovskému než k mému. První chůva, ta Vojtova, byla dětská zdravotní sestra, která měla zkušenost s hlídáním dětí v zahraničí, ale už tam nechtěla žít. Ta druhá, současná, je zase bývalá učitelka v mateřské školce. Když jsme se přestěhovali do Nepřevázky a já hledala nejbližší školku pro Vojtu, našla jsem v tamní ředitelce chůvu pro Kačku. Tedy spíš další babičku, abych byla přesná.
I děti ji tak berou?
Přesně tak, říkají jí "babí". Má to ještě jednu výhodu, protože jim za hlídání platím, vždycky zřejmě obě cítily ještě větší zodpovědnost. A taky jsme se nikdy nedostaly do žádného konfliktu třeba kvůli výchově. Moje máma Vojtu moc miluje, ale když měl svoje divoké období a přijel k ní na pár dní, tak se taky stalo, že mi volala, ať si pro něj přijedu. Že neví, co s ním.
Hodně zaměstnaných matek tvrdí, že je okolí kritizuje za časný návrat do práce. Vás taky?
Asi ano, ale nikdy to nebyly otevřené konfrontace. A i kdyby, šlo by to mimo mě. Jedovaté poznámky si k tělu nepřipouštím. Každý má svůj názor a svůj recept na šťastný život. Pro mě bylo nejdůležitější, že moje děti jsou spokojené, že to těch pár hodin bez mámy ve zdraví a s úsměvem přežijou.
Takže jste se do práce vracela kvůli sobě?
Hlavně. Kdybych byla doma celé čtyři roky, určitě bych se zbláznila. A pravděpodobně i moje děti. Dokážu si představit, že bych měla víc dětí za sebou, ale být doma čtyři roky, to si představit nedovedu. Už když jsem byla doma rok, měla jsem pocit, že Vojtovi nic nového nepředávám, že jsme se dostali do stereotypu. Chyběly mi podněty a stávala jsem se pečovatelkou, která krmí, přebaluje, hraje stále stejné hry, chodí na to samé pískoviště a už se nechce donekonečna bavit o druzích plen a přesnídávek. Potřebovala jsem společnost dospělých lidí, jejichž téma k hovoru se neodvíjí jen od jejich ratolestí. Zní to možná divně, ale potřebovala jsem si od toho trochu odpočinout. Chápu, že se ale mnohem hůř vrací do zaměstnání žena, která ví, že tam musí ráno v osm hodin přijít a v pět odejít. Já mám práci variabilní a mohu svůj čas bohatě věnovat i dětem. Vím, co bude za měsíc nebo za dva, jestli sloužím letošní Vánoce nebo ne. To je výhoda.
Nikdy jste v práci nežádala výhody z titulu "mám malé děti"?
Já se snažím, aby to, že mám děti a že jsou relativně malé, do mojí práce nezasahovalo. Spoustu věcí si můžu přizpůsobit, aniž bych ovlivňovala ostatní. Například dvě služby do měsíce, které mám k událostem ještě na ČT 24, jsem si spojila právě s tím dnem, kdy mám i hlavní večerní zprávy. Je to takový můj dvojboj. Není to běžné, ale vedení s tím problém nemělo. A pro mě to znamená dva dny k dobru.
Zvlášť komplikované to asi bylo, když jste trénovala a pak účinkovala ve StarDance. Jak jste se vůbec synovi líbila?
Vojta se těšil, pořád se mě vyptával, jak to bude vypadat a kdy se bude moct přijet podívat. A nakonec ho z celého StarDance nejvíc zaujala fenka Tomáše Dvořáka, která byla účastnicí společných zkoušek. Samotná soutěž byla na Vojtu málo akční a na jediném přenosu, který absolvoval, se v záři reflektorů svlékl do půl těla, protože mu bylo horko. Takže ho manžel musel v přímém přenosu trochu umravnit.
Podle čeho jste vybírala Vojtovi školu?
Měla jsem na výběr buď některou ze škol v Boleslavi nebo v nedaleké Dobrovici. Nakonec jsme vybrali Dobrovici. Jezdí tam nejvíc dětí od nás z Nepřevázky. A taky je fakt, že je tam míň dětí, všichni se víceméně znají, není to nic anonymního. To mi vyhovuje.
A jste s ní spokojená?
Nad poměry. Naše paní učitelka nás o všem včas informuje. Má ve třídě jen 19 dětí, a tím pádem velmi dobrý přehled. Zná je dobře a taky snadno odhalí, když se něco přihodí. Je to malá škola, kde se všichni znají - děti i rodiče. Z toho plyne řada nevýhod pro děti a řada výhod pro nás, rodiče. Pokud se něco stane, nejsem ta poslední, která se to dozví.
Co domácí úkoly? Stalo se vám, že jste na nějaký nestačila?
Jsem totální antitalent na ruční práce. Patnáct let pletu svetr a stále jsem v polovině zad. Přes výčitky mé maminky nezašívám děravé ponožky a s klidem je vyhazuji. Nedávno přišel Vojta se zadáním "procvičit zadní steh". Jak procvičit s dítětem něco, co sama neznám? Naštěstí existuje internet, a tak si k němu manžel sedl a skutečně v něm našel, jak takový zadní steh vypadá. Byl tu ale druhý problém. V celém domě jsem nenašla vhodné ústřižky ani bavlnky, nebylo na čem si zadní steh procvičit. Takže Vojta odcházel do školy s upozorněním: zadní steh jsme neprocvičili, protože to doma nikdo neumíme a nemáme ani příslušné vybavení.
Vybrali jste už pro syna nějaké kroužky?
Mám pocit, že učení má zatím ve škole docela dost, a tak chodí jen na sportovní hry. Ale na vesnici je to jinak než v Praze. Zatímco tam musíte i návštěvu hřiště pojmout jako výpravu, tady Vojta sedne na kolo a jede. Nemusím se bát, že ho někdo srazí. Když dlouho nejde, tak se stačí zeptat přes plot souseda, jestli o něm neví. A když ten neví, tak to pošle přes plot dál. A já mám obvykle rychle přehled, u kterého kamaráda se zasekl.
To by mohl vyřešit i mobil… Nebo jste odpůrce "elektronické chůvy"?
Zrovna včera si Vojta naštvaně stěžoval, že mobil už nemá jen on a Natála. Osmiletému dítěti jsem se snažila vysvětlit, že ho opravdu k ničemu nepotřebuje. Nevím, jak dlouho vydržím odolávat.
Říká se, že městské děti tráví více času doma u počítače a televize a už jen na venkově jsou děti pořád venku. Dá se to takhle zjednodušit?
Je pravda, že když ve městě prší, tak nemusíte být doma. Existuje bohatá nabídka, kam můžete vyrazit. U nás není ani kino, ani cukrárna a když prší, tak by ani psa ven nevyhnal, natož děti. Takže samozřejmě počítač i televize jsou i u nás doma poměrně frekventované téma. Na druhou stranu, když je hezky, je na vesnici "x" druhů zábavy. Tím nemyslím jen kolečkové brusle, kola, koloběžky. Funguje tam sousedský život. Neexistuje městská anonymita. Děti vědí, že támhle mají koně, tady psa, s kterým si můžou hrát, támhle se narodila koťata nebo že u trati rostou hrušky máslovky. Už teď ale počítáme s tím, že až děti odrostou, tak jim tohle všechno nebude stačit. Budou chtít chodit na zábavy, diskotéky, do kina a z nás se stanou, když ne doživotní, tak alespoň dlouholetí taxikáři.
|
VIZITKA:
|
JOLANA VOLDÁNOVÁ (38) 
1999: pár dní před porodem svého syna získala poprvé cenu TýTý
2002: svatba s Petrem Císařovským, otcem jejího druhého dítěte
2006: s manželem Petrem Císařovským
