Dolores Czudková
|
Pod pojmem podnikatel si lidé představí někoho, kdo hromadí miliony na kontě. Co dělá sociálně prospěšná podnikatelka?
Naším cílem není vydělávat miliony, ale dávat práci lidem se zdravotním znevýhodněním. Jsem spokojená, když jako nezisková organizace přežijeme s vyrovnaným rozpočtem na nule a nemusíme propouštět. Jsem šťastná, že jsme v době, kdy ostatní propouštěli, získali zakázky a mohli přijmout dalších třicet lidí.
Pomáhá vám získávat zakázky i to, že jste pohledná žena?
To, že jsem žena, mi při jednání ani moc nepomáhá. Spíš si někteří myslí, že to nezvládnu.
Pro lidi s handicapem, kteří strávili roky na úřadu práce, musí být práce u vás velkým povzbuzením.
To je to, co mě naplňuje, a proto tu práci dělám. My těmto lidem dáváme něco víc než zaměstnání. Vracíme je znovu do života a do společnosti. Těší mě, že někteří navázali nové vztahy, budují nová přátelství a mění své životy k lepšímu.
Jak vypadá váš pracovní den?
Ráno v půl sedmé se obvykle scházím s mým zástupcem a řešíme problémy týkající se výroby. Jestli máme dost zakázek, kolik lidí přišlo ten den do práce. Jedním z největších problémů u našich pracovníků je totiž nemocnost. Ze sto padesáti pracovníků je měsíčně tak třicet na nemocenské. Mají různá postižení, a tak musíme počítat s tím, že se práci učí déle a nemohou pracovat celých osm hodin. Denně mám běžné porady, běhám po úřadech a sháním nové zakázky. Jednou končím odpoledne, jindy večer. Nedá se to vše popsat. Žádný den nevypadá úplně stejně, a to mě na tom baví.
Jste workoholik?
Těší mě, když za sebou vidím výsledky. Jsem obětavá, ale rodina je u mě na prvním místě.
Jenže když přijdete domů večer, rodina si vás už moc neužije. Co na to říká manžel?
Za manžela jsem vděčná. Sám taky podniká a hodně mi fandí a pomáhá. Děti už jsou samostatné. Dceři je jednadvacet a synovi šestnáct, takže rodinný a pracovní život se mi daří velmi dobře sladit.
Zbývá vám volný čas na nějaké záliby nebo koníčky?
Čas na záliby je důležitý. Ráda tančím, baví mě jízda autem, často vyrazíme s rodinou a přáteli na výlet. Jsem společenský člověk, takže mezi blízkými se cítím nejlíp.
Co móda? Stačíte sledovat, co je právě in?
Líbí se mi různé módní trendy, ale naštěstí mám doma zrcadlo. Proto nosím především to, v čem se dobře cítím.
Žijete na Těšínsku a přitom máte španělské jméno. Jak jste k němu přišla?
Přál si ho tatínek. Jeho idolem byla španělská revolucionářka Dolores Ibárruri (španělská revolucionářka a politička dělnického hnutí - pozn. redakce). Odmalička jsem měla se jménem problémy. Každý hned vyzvídal, kdo mi ho dal. Jedinou výhodu jsem měla v hodinách češtiny, když nás paní učitelka nechala skloňovat jména. Je pořád stejné, proto jsem vždycky měla jedničku. Jinak Dolores znamená bolest, takže bych ho nikomu nedávala.
Očima autorky: Rozhovor málem nebylV moderní, příjemně vytopené hale lidé montovali zahradní nářadí a balili vitaminy do krabic. Na takový provoz tam byl klid. V kanceláři na jejím stole stála skleněná soška. Připomínala andělská křídla a byl na ní nápis Sociálně prospěšný podnikatel. Pak jsme se usadily do pohodlných křesílek a u kávy si povídaly, jako bychom byly dvě známé, které se léta neviděly. Jenže pár dnů na to se zdálo, že žádný rozhovor nebude. "Chci ten rozhovor zrušit. Vyšlo pár článků v novinách a dostávám samé nechutné anonymy," ozvalo se z telefonu. Nakonec se nechala přesvědčit. Rozhovor vyšel, i když pozměněný. |
Jak jste se k práci v sociální sféře vlastně dostala?
Jsem původně zdravotní sestra, a když jsem po mateřské hledala práci, přišly povodně. Ve Slezské diakonii právě zdravotní sestru hledali a já si řekla, proč to nezkusit v sociální oblasti. Byla to škola života a získala jsem spoustu zkušeností. Ve Slezské diakonii jsem pracovala na různých manažerských funkcích jedenáct let.
Takže chráněná dílna fungovala už ve Slezské diakonii?
Ano, začali jsme s drcením PET lahví, což fungovalo rok, ale pak byly náklady vyšší než to, co jsme vydělali. Proto jsme začali hledat něco jiného.
Jak je vidět, tak jste našli.
Měli jsme šťastnou ruku. Našli jsme silného partnera z regionu, firmu Steeltec, a začali jsme spolupracovat s jejím jednatelem Rostislavem Zabystrzanem. Naši lidé začali pro ně kompletovat různé součástky. Jenže pak se změnila legislativa, a tak jsme se v roce 2004 osamostatnili. Založili jsme občanské sdružení Ergon - Chráněná dílna. Ten rok jsme měli tolik zakázek, že nám ani nestačily prostory, které jsme si od Slezské diakonie pronajímali.
Tehdy jste začali uvažovat o stavbě nové haly v třinecké průmyslové zóně?
Ano, na stavbu nové montážní a expediční haly se nám podařilo získat dotace z Evropské unie. Už za dva roky začal provoz a místo dvaadvaceti lidí jsme mohli zaměstnat třiačtyřicet. Dnes můžeme firmám nabízet montážně kompletační práce, praní a opravy prádla a úklidové práce.
Lidé s jakým postižením si u vás najdou práci?
S různým, ale podmínkou je, že musí mít dobré oči a zdravé ruce.
To vypadá, že jednu dobu jste zároveň pracovala pro Slezskou diakonii i řídila výrobu v Ergonu? Jak jste to zvládala?
Bylo to těžké a pak se začaly kupit problémy, které vyžadovaly okamžitá rozhodnutí, a já byla postavena před dilema: buď Diakonie s jistotou, nebo Ergon s rizikem. Vzala jsem to jako výzvu a šla do toho.
Úspěch znamená i spoustu závistivců...
Takoví se najdou vždycky. Můj supervizor mi říkal: buď se s tím dokážeš vyrovnat, nebo odejdi. Já sama jsem kamarádská a nezávidím. Naopak přeji úspěch druhým a prožívám s nimi radost, když ho dosáhnou.
Kolik nejbližších spolupracovníků v Ergonu máte?
Celkem nás je pět. Kromě mě a mého zástupce ještě ekonomka, mzdová účetní a sekretářka. A pak je tady samozřejmě téměř sto padesát lidí ve výrobě a tým mistrů.
Scházíte se i mimo práci?
Máme skvělý kolektiv. Na "Vilijovku" (vánoční večírek – pozn. redakce ) přišlo devadesát lidí a všichni se skvěle bavili. Jen sehnat tak velké prostory a navíc bezbariérové je někdy problém.
Věříte v boha?
Ano. Když se ohlédnu zpátky, věřím, že našim odvážným krokům Pán Bůh požehnal. Nejasnosti jsme řešili často za pochodu, někdy jsme i improvizovali. Neexistuje žádný manuál nebo příručka, jak založit bez problémů sociální podnik. Museli jsme se učit z vlastních chyb.
Jste spokojená?
Mám skvělého manžela, děti, práci i kamarádku. Od života jsem dostala víc, než jsem čekala, a jsem za to bohu vděčná.
