Ona
Kateřina Winterová

Kateřina Winterová | foto: Lucie Robinson

Doháním rozjetý divadelní vlak, říká o návratu z mateřské Kateřina Winterová

  • 0
Místo herectví šla po škole raději prodávat. Brzy však zjistila, že to není práce pro ni. Podobně změnila Kateřina Winterová názor i na seriály. Teď se po mateřské vrací do Národního divadla, kde má hlavní roli ve hře Co se stalo, když Nora opustila manžela.

Opustila byste svého manžela?
Momentálně rozhodně ne, nemám důvod.

Co by se muselo stát, abyste to udělala?
I kdybych nějaké důvody nebo i chutě k odchodu měla, jakmile jsou v rodině děti, musíte se ohlížet především na ně. Musel by nastat opravdu velký problém, abych odešla od partnera a dětem odepřela otce. Přiznám se, že o těchto věcech nepřemýšlím.

Ani ve chvíli,když čtete a slyšíte o rozpadajících se manželstvích?
Pro mě by tím důvodem bylo například domácí násilí nebo nějaká jiná žena, která by zásadním způsobem vstoupila do našeho vztahu.

Dovedete pochopit ty ženy, které zůstávají s mužem násilníkem?
Myslím, že je dokonce i vyzkoumané, že na takovém vztahu vzniká závislost. Určitě je to dané také slabší povahou ženy, velkou mírou submisivity, nízkým sebevědomím. Tohle všechno přispívá k tomu, že žena nechce věci řešit. A často na to nemá sílu, protože ji vynakládá jen na přežití.

Změnilo vás v pohledu na řešení partnerských krizí mateřství?
Samozřejmě. Jakmile se narodí děti, všechno je komplikovanější, těžší. Když je nemáte, jednáte jen sama za sebe, zodpovědnost máte jen vůči sobě. Děti rozhodně změnily můj postoj k soužití.

Život s násilníkem je podle vás určitým druhem závislosti. Jste vy sama na něčem závislá?
Momentálně mám určitě závislost na hořké čokoládě. Mám jednu oblíbenou, kterou si kupuju neustále. Dávám si ji večer, jeden, někdy i dva plátky. Potřebuju doplnit energii.

Celou byste ji nesnědla?
To určitě ne, má sedmdesát procent kakaa, to se nedá, navíc je v ní kafe.

Takže byste po ní ani neusnula.
Tak to se mi nemůže stát, večer jsem tak unavená, že usínám okamžitě.

Kateřina Winterová.

Co vás tak zmáhá?
Svůj život bych teď přirovnala k celodennímu běhu na dlouhé a rychlé trati, přitom jsem pořád ve střehu. Neustálé rozdávání pozornosti je vysilující. Chvíle, kdy jsem sama,můžu si sednout,nic nedělat, ty jsou hrozně vzácné a krátké. Vím, že bych měla cvičit, pravidelně jíst, ale nejsem z těch supermatek,které všechny tyhle věci zvládají. Takže energii dobíjím prací, i když mě ve své podstatě unavuje také. Ale je to jiný druh únavy. V delším horizontu cítím, že to pro mě bude nabíječ.

Po jak dlouhé době jste se vrátila do divadla?
Po dvou letech.

Byl to šok?
Nejobtížnější je stát se dobrou produkční, všechny věci naplánovat a k tomu všemu ještě naskočit do rozjetého vlaku. Vstoupila jsem do divadla, kde se ostatní nezastavili, jedou pořád.

VIZITKA

Kateřina Winterová se narodila 12. února 1976 v Benešově a vyrůstala v Mělníku.
* Vystudovala hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře, kterou ukončila v roce 1996. Už při škole hrála v Divadle pod Palmovkou, pak v Klicperově divadle v Hradci Králové a hostovala v Národním divadle. Od roku 1998 je v jeho stálém angažmá.
* Hrála například ve filmech Nahota na prodej, Šeptej, Můj otec a ostatní muži, Krásný čas.
* V roce 1997 začala zpívat se skupinou Ecstasy of Saint Theresa. Spolupracuje i s DJ Witchem.
* V roce 2002 získala Anděla v kategorii Zpěvačka roku.
* S partnerem mají dvě malé děti.

Mají to ve skloubení kariéry a rodičovství ženy těžší než muži?
Samozřejmě mě logicky napadá, že ženy toho mají dvakrát víc než muži. Chodí do práce a ještě je na nich domácnost. Neříkám, že vždy, ale většinou se o děti při práci stará máma, protože táta je méně doma. Muži vědí, že mají zodpovědnost za rodinu a musí opravdu zatnout všechny síly, aby ji uživili, ale už nemají v genech to, že se vrátí a věnují se rodině.

Co bylo tím hlavním důvodem návratu do práce?
Nabídka z divadla. Měla jsem dlouhou dobu na rozmyšlenou, tím pádem i čas připravit se na koloběh.

Váhala jste?
Ten návrh byl tak skvělý, že jsem neváhala, okamžitě jsem věděla, že do toho chci jít,ale musela jsem to udělat tak, aby to všechny strany odnesly co nejméně.

Byla jste s dětmi doma spokojená?
Mě to s dětmi baví, ale chci se také realizovat ještě někde jinde. Nebylo to tak, že už bych doma nemohla vydržet a potřebovala jsem utéct do práce, přišlo to ve chvíli, kdy jsem si říkala, že by bylo něco takového příjemné. Myslím, že moje práce může být u nás doma pro všechny přínosem.

Co na to říkal partner?
Byl rád. Také chce, abych byla spokojená a pracovala, když mě to baví. Nepotřebuje mít ženu, která doma vaří polévky a je z toho nešťastná. Nejsem typická hospodyňka. Mám v sobě touhu se realizovat a přinášet dětem i něco jiného než jen utrápenou a zmoženou matku, která na ně křičí, protože sama není vnitřně uspokojená. Řešili jsme tedy, jak všechno zajistit prakticky.

S malými dětmi se vám to v době přeplněných školek a jeslí podařilo jak?
Starší dítě je ve školce, pro mladší máme chůvu, protože prarodiče žijí daleko a chodí do práce.

Sehnat spolehlivou chůvu je ještě těžší než jesle. Jak jste ji našli?
Nejhorší bylo udělat první krok – svěřit dítě někomu cizímu. Chůvu jsme sehnali napoprvé na doporučení od známých. Měli jsme opravdu velké štěstí.

Dovedete se v práci odstřihnout od toho, co se děje doma?
Na určitou dobu to umím, ale po dvou třech hodinách mi to v hlavě blikne. Teď jste mi zrovna připomněla, že jsem něco neřekla tatínkovi, který doma právě hlídá.

On si určitě nějak poradí.
Já to samozřejmě vím. Jsou to takové ty ženské strachy, přitom úplně zbytečné. Pro mě je stále ještě překvapení, že i beze mě to nějakým způsobem doma funguje. Když hlídají tatínkové, není u toho stres, který obvykle vyvolává matka, že něco není přesně podle toho, jak si to nastavila. Tatínek je pak samozřejmě zbožňované zboží, protože nemá tak pevně dané hranice.

Kateřina Winterová.

Cítíte to jako nespravedlnost vůči matkám?
Vůbec ne. Děti tatínka vidí méně, tím je to dané. Mě také mají rády, dávají mi to najevo, ale trochu jinak. Jsem ráda, že i přesto, že tátu vidí mnohem méně, tak ho milují a dokážou mu dát najevo city. Nedávno jsem se ptala syna, jak se v rodině jmenujeme křestními jmény. Věděl moje i babičky, tatínka nazval Miláčkem. To je přece pěkné, ne? Sice jsem se pozastavila nad tím, proč to tak je, ale líbilo se mi to. Na tatínka opravdu nežárlím.

A odkud se vzal ten Miláček? Říkáte tak partnerovi?
Určitě to děti vyposlechly od nás, ale i já sama je tak často nazývám.

Jaká jste žena – ta,které má malý, ale prověřený okruh nejbližších, nebo velké množství přátel a kamarádů?
Mám kolem sebe pár osob, kterým se svěřuju, ale není jich moc.

Jsou to ženy?
Určitě, i když v dětství jsem měla velkého kamaráda. Dokážu si vytvořit i přátelství s mužem, ale u žen cítím hlubší porozumění. Když řeknu větu, žena ji pochopí přesně tak, jak ji myslím, nemusím nic vysvětlovat. Muži mají jiný styl uvažování.

Věříte na přátelství mezi mužem a ženou?
Myslím si, že to možné je. Samozřejmě v dětství je to mnohem snazší než v dospělosti, pudy přece jen hrají svoji roli. (smích) Ale také můžou přijít situace, kdy se hodí, že přátelství mezi mužem a ženou sklouzne jinam.

Kdy?
Třeba když se vám rozpadne původní vztah nebo jste na dně jinak. V tu chvíli máte někoho vedle sebe.

S Janem Muchowem ze skupiny Ecstasy of Saint Theresa jste okolo dvacítky trávila hodně času, dokonce jste u něj bydlela. Přesto jste zůstali jen kolegy. Jak jste to dokázali?
Ten vztah byl podobný sourozeneckému. Takový vám jinam nepřeskočí, i když žijete pod jednou střechou, jste spolu v práci, zjistíte, že máte stejný styl humoru, máte rádi stejnou hudbu. S Honzou jsme k sobě měli hodně blízko, ale necítili jsme potřebu posunout to do vztahu.

Ani jste o tom spolu nemluvili?
Nepotřebovali jsme si něco vysvětlovat.

Vídáte se stejně intenzivně i dnes?
Ne. Zvláštní je, že jsme se mimo práci nevídali ani tehdy. Nebyli jsme kamarádi, kteří spolu jezdí na dovolenou, scházejí se mimo práci. Samozřejmě, že když jeden z nás měl nějaký problém, mohli jsme se na sebe obrátit, ale viděli jsme se hlavně ve studiu, na koncertech. Pak jsme vyšli ze dveří a každý jsme měli svůj život. Když jsme se zase sešli, byli jsme schopni se spojit. Bylo to, jako když spojíte zásuvku se zástrčkou a pak ji zase odpojíte.

Co jste dneska víc – herečka, nebo zpěvačka?
Jak kdy, myslím, že oboje. V divadle rádi využívají toho, že jsem zpěvačka, a já si zase ráda zahraju při zpívání. Prolíná se to, jde to ruku v ruce. Dříve se mi stávalo, že si lidé mysleli, že jsem zpěvačka, a nevěděli, že hraju. Překvapovalo mě to. Říkala jsem si: "Vždyť jsem herečka z Národního divadla!" Pak jsem si uvědomila, že v divadle mě nikdy neuvidí tolik lidí jako v televizi.

Kateřina Winterová.

Vždycky jste chtěla hrát?
Chtěla jsem hlavně zpívat, což se mi splnilo. V dětství jsem chodila do dramatického kroužku, bavilo mě to, ale měla jsem to jako zábavu. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla pokračovat dál. Ve třinácti jsem nevěděla, co dál. Paní učitelka z kroužku přišla s tím, že bych mohla zkusit přijímačky na konzervatoř. Řekla jsem si, proč ne, bylo by skvělé jít do Prahy, nemuset se moc učit, bavit se. Zkusila jsem to, a ono to vyšlo.

Po škole jste však šla prodávat do obchodu s oblečením. Co se stalo?
Měla jsem pocit, že když budu chodit do nějaké práce, tak budu pro společnost platnější. Je to hrozně naivní, ale potřebovala jsem si tím projít.

Za jak dlouho jste vystřízlivěla?
Během měsíce jsem pochopila, že to byl omyl a že nejsem typ, který může zrovna tímto způsobem něco společnosti přinášet. Byla to škola života, za kterou jsem ráda. Prošla jsem si ji v momentě,kdy se nedělo nic zásadního. Kdybych si měla prožít něco takového teď, byl by to problém.

Na skutečnost, že za herečkou nezůstává nic hmatatelného, jste si už tedy zvykla?
Uvědomila jsem si, že to není pravda. Když něco natočíte, film zůstane v archivu. Ve vzpomínkách lidí herci také zůstávají. Nevidím to už tak černě. Jako žena mám výhodu. Muži mají větší potřebu zanechat po sobě stopy, jsou ambicióznější. Obdivuju je, protože takové vlastnosti nemám. Budu ráda, když tady po mně něco zůstane, ale nezhroutím se, když se tak nestane.

Existují dva typy hereček. Jedny chodí na konkurzy a berou je jako nutné zlo, druhé se jich odmítají zúčastnit. Vy jste v té druhé skupině. Co vám na nich tak vadí?
Některých jsem se zúčastnila a mám z nich dobré i špatné zkušenosti. Byla jsem na konkurzu, odkud jsem vyšla vítězně, ale také jsem zažila potupné okamžiky, kdy jsem věděla, že o mě tam rozhodně nejde a je už rozhodnuto. Tohle zažívat nechci. Je to určitý druh ponížení.

Neumíte se nad tím povznést?
Jsem herečka a měla bych s tím počítat, ale také jsem člověk, který podobné jednání nemá zapotřebí. Nemyslím, že vrcholoví herci musí tyhle věci absolvovat. Oni na konkurzy taky nechodí, ale musíte se někam dostat, něco překročit. Je příjemnější, když vám režisér rovnou zavolá.

Jako třeba vám pro roli do seriálu Pojišťovna štěstí. Proč jste ji vzala, když jste v nich až dosud odmítala hrát?
Zjistila jsem, že jsem zavrhla něco, s čím jsem neměla žádnou zkušenost. Došlo mi, že seriál pro mě bude školou, která se mi bude v profesním životě hodit. Je to stejné jako s obdobím před a po dětech. Nejdřív se jim bráníte, pak zjistíte, že je skvělé je mít. Jsem starší, dnes už vidím věci víc v souvislostech. Když mi bylo dvacet, byla jsem rebelka, která spoustou věcí pohrdala. Nikdy ne samoúčelně, ale měla jsem pocit, že se musím vůči něčemu vyhranit, vymezit.

Vůči čemu třeba?
Vůči pop–kultuře, do které jsem teď vlastně vstoupila. To jsou životní paradoxy, které jsou ale normální. V pubertě máte pocit, že je všechno špatně, pak to dlouho doznívá a najednou přicházíte na to, že pracovat musíte, že musíte obstát ve společnosti. A jestli že chcete něco dokázat, tak musíte přinášet určité oběti, nemůžete ukazovat jen na ostatní.

Hrály ve vašem rozhodování roli i peníze?
Proč člověk pracuje?Určitě kvůli nějakému vnitřnímu uspokojení, stejně tak proto, aby mohl nějakým způsobem žít. Peníze ze seriálu byly příjemné, to nezastírám, ale nebyly na prvním místě.

Kateřina Winterová.

Díváte se sama na seriály?
Někdy, spíš mám televizi jako kulisu.

Dvanáct let jste v Národním divadle. Umíte si představit, že byste pracovala jinde?
V divadle jsem sice zaměstnaná, ale stejně jako jiní herci si vedle této práce dělám svoje projekty. Teď jsem natáčela, hlavně však zpívám. Umím si představit, že bych hledala jinou práci, ale mrzelo by mě to, protože jsem si zvykla na určité zázemí, na společnost kolegů.

Personální agentury žijící z provizí by na vás asi moc nezbohatly.
Docela dlouho mi trvá sžít se s lidmi okolo sebe. Všechny respektuju, ale než si vytvořím nějaké vazby, zajistím si pozici v kolektivu, není to hned. Za těch dvanáct let nastaly okamžiky, kdy jsem si říkala, že odejdu. Pocit, že za dalšími dveřmi je to lepší, má asi každý. Ve chvíli, když už jsem cítila velkou únavu ze stereotypu, tak jsem měla děti. Za poslední roky jsem se "občerstvila" a teď jsem se do divadla ráda vrátila.