Dana Emingerová

Dana Emingerová | foto: MF DNES

Dobrodružství s býky

  • 3
Mít němou tvář v městském bytě jsem vždycky považovala za znásilnění přírody a ortodoxní pejskaři mi připadali se svými rozmazlenými Ňufíky a Žofinkami politováníhodně směšní. Leč člověk míní, život mění.

Máme v rodině takový zvyk. Pořád si něco vymýšlíme, abychom i fádní chvíle okořenili příchutí dobrodružství a napětí. Proto krávy u nás na chalupě nejsou krávy, ale bizoni, v ohradě se nepasou koně, ale mustangové a děti v týpí na louce u potoka nejsou skauti, ale opravdoví indiáni. V noci chodíme na výpravy do lesa, kde kolem nás běhají vlkodlaci, v opuštěné boudě za vsí bydlí bezhlavej pes a cesta lukami se hemží anakondami.

Také naše děti jsou kouzelné. Když zaštěkají, auto zabliká a samo se otevře. Kdo dojí oběd nebo večeři, talíř mu vyčaruje žvýkačku. Na půdě nám bydlí dvě strašidla, Fik a Fuk, která nás přenášejí, když se nám nechce spát, všude tam, kde se nám líbilo. Třeba za velrybami do Kanady nebo za bobry do Švédska případně za Ježíškem do Izraele nebo za houpačkami do Prátru či za nejrychlejším policajtským motorovým člunem, který nám parkuje v Makarské. A než maminka zjistí, že se děti celou noc toulaly světem, přenese je Fik a Fuk nad ránem zase zpátky do postýlek.

Pro rodiče však má tento romantický dobrodružný svět dětí mnohá úskalí. Například když se dítě rozhodne ukázat svým kamarádům, jak se štěká na auto, ve chvíli, když zrovna vaříte. Práce musí stranou a běžíte rychle za sloup na terasu cvakat dálkovým ovládáním. Nebo si představte, že necháte děti na posedu blikat na bludičky, které se mají objevit na druhé straně louky, a při tom cestou zahučíte po pás do bažiny.

"Tatínku, proč tak smrdíš?" ptají se pak ratolesti. Táta musí s pravdou ven, že ho bludičky oblouznily a málem připravily o kalhoty. Jenže pak přijde paní sousedka a dětem tvrdí, že bludičky nejsou a kouzelné děti, co štěkají na auta, také ne. A děti se rozpláčí a najednou nevědí, komu mají věřit. To ani Mikuláš nebo Ježíšek není opravdický?

"Záleží na tom, čemu chceš věřit," říká tatínek. "Když věřit budeš, budou opravdický."
A děti věří, a když už ani jejich kamarádi okolo nevěří, naše děti věří, protože věřit chtějí. Protože mají rádi dobrodružství i to, že jalovice před chalupou jsou divocí bizoni.

Jenže se nám do toho pořád motají ti Pokémoni a Digimoni. Ať je krajina při výletě seberomantičtější, kluci bojují s Pikačupem a Rajčupem, jak říká maminka, a… "tyhle násilnosti, tatínku, nebudeme v dětech podporovat. Vymysli něco!!"

"Víte co, děti, uděláme si dobrodružství," řekne tatínek pro radost mamince u ohrady bizonů. "Ten nejodvážnější z vás podleze ohradu, oběhne támhletu břízu a rychle zpátky, než vás rozdivočelé stádo roznese na kopytech."

Nejstarší bez problémů splní úkol. Druhý vybíhá, třetí se chystá. Ve chvíli, kdy druhý doběhne ke stromu a zamává v červeném triku na bizony něco v tom smyslu: "Bizoni, tady jsem! A vůbec se vás nebojím!", z jalovic se vyklubou býci. A zatímco předposlední dobrodruh vybíhá na trať, rodina s hrůzou zjišťuje, že vůdce stáda hrabe kopytem, funí a pádí ke stromu. Zkoprnělí rodiče ječí hrůzou, když dvě děti prosviští skokem plavmo pod ohradou do bezpečí. Býk se zastaví u břízy a spokojeně zafuní. Pak se otočí a odkráčí ke svému stádu.

A co myslíte, že udělá ten nejmladší? Drmolí: "Čáry, máry pod kočáry, ať jsou z vás zas hodné krávy." A chystá se vyběhnout na trať...

Autorka Dana Emingerová je spisovatelka a publicistka známá ze "starého" Mladého světa. Letos se stala ředitelkou komunikace ČSA. Je autorkou knih Táhne mi na dvě stě a Dva životy Viktora Fischla a chystá humornou knížku z firemního prostředí.