Takže paní Sarah měla klasický poporodní stav. Teda já jsem to tak brala, že je to normální. Na nějaké řešení depky nebyl čas. Musíme fungovat.

Když vy jste něco brala jako normální, tak vám nic nebylo a trpěla jste maximálně nějakým popordním blues. Což sice není příjemné, ale není to nic, co by se muselo řešit.

Poporodní deprese může trvat několik let a není to nic příjemného, člověk pak funguje jen díky psychiatrovi a medikamentům. Pokud ne, může to dopadnout dost špatně. Krom toho všeho je to dost velká zkouška vztahu, protože ne moc osvícení lidé to vnímají jako vy, dokonce jsou schopni takovou ženu označit za lhářku a že si vymýšlí a jen simuluje a nechce se starat o děti.

Ale pokud byste měla poporodní depresi, tak byste to věděla, protože byste prostě fungovat a starat se nemohla a určitě byste pak nevypustila blábol, že je to normální.

On je sakra rozdíl říct něco doktorovi a říct to samé kamarádům. Navíc v šestinedělí je ženská trochu mimo společenský dění a když trpí depresemi, nadále si ten stav udržuje. A upřímně, co se týká maminek a výchovy dětí, i cizí paní v autobuse mají naprosto jasný názor na to, co by maminka měla a neměla delat. Chápu, že je pro ženský těžký se svěřit s vlastní slabostí v období hormonální smršti, bolestí, únavy a zmatků z nového človíčka a jeho potřeb. Takže ano, máte pravdu, je to bláhovost, nicméně zcela pochopitelná.