Jinak bych si dovolil s článkem polemizovat. U her jde o to, že úroveň výzvy musí být taková aby se člověk musel trochu snažit, což je předpoklad pocitu úspěchu při překonání výzvy a udržení zájmu obecně. Nicméně výzvy nesmí být frustrující a příliš náročné. (alespoň ve spektru her pro běžné publikum, pomineme různé simulátory a progaming).

Naopak by se dalo argumentovat, že si člověk zvykne, že se vše dá zvládnout při troše snahy za pár dní a pak příjde překvapení když zjistíme že život umí být sakra těžký, strašidelný a frustrující když na to příjde.

"Umírnění hráči vykazovaly nejvyšší míru sociability a v dotazníku uváděly nejvyšší míru spokojenosti se svými životy." - ach ta shoda podmětu s přísudkem...

Já už jsem generace, která s videohrami vyrostla a celkem v tom nespatřuji nic špatného. Samozřejmě dítě nesmí žít jen videohrami, ale tohle se podle mě řešilo tak před 15-20 lety. Dneska už snad každý ví, že i když dítě hraje hry na PC, že to z něj vraždící monstrum neudělá:). A že je potřeba vyváženost, ale když je dítě nemocné, nebo je venku echt hnusně, tak ať si klidně zahraje.

Rozdíl proti nám je, že před 15-20 lety byl boj tu hru sehnat a rozchodit, případně ještě vylepšit počítač, aby ta hra vůbec jela