(předem říkám, že to co napíšu nemusí ani kouskem platit o tomto případě a osobně si myslím, že to tak nebylo - tato paní asi stojí nohama na zemi)
Nebo realisti. Ono musí být strašná psychická zátěž se starat o takto postižené dítě a pokud to k tomu ještě začne být problematické mezi rodiči, tak je to ještě. mnohem mnohem horší. Ano spousta mužů jsou sobci (a slaboši), ale spousta žen se zase až nesmyslně upne na dítě (na postižené o to víc) a partnera de facto zavrhne a ještě se pohoršuje, že on není taky tak oddaný svému dítěti a vyčítá mu cokoli čím by se mohl potěšit a ulehčilo mu to od každodenních starostí? Co pak má muž dělat? Do smrti se s odporem vracet domů a vědět, že to může být jen a jen horší. Prostě pokud by partneři byli při sobě, tak se to dá nějak překonat, ale jinak je to fakt na sebevraždu.
On si jeden známý něčím podobným prošel. Měli jedno postižené dítě a jeho manželka se na dítě totálně upnula. On byl v porovnání většiny mužů vzorný otec a staral se jako mohl. Ale manželce to nebylo dost, protože si sem tam (cca 1x za 14 dní) vyrazil s kamarády (na kolo, fotbálek apod.) a ona to brala, jako že zanedbává jejich dítě, že se někde baví, zatím co všechno je jen na ní. Když jí řekl, že ať si taky občas někam vyjde, nebo seženou ošetřovatelku (s financemi problém nebyl), že by mohli občas jít někam spolu, tak mu řekla, že by s dcerou nikoho cizího nenechala, jen aby se mohla bavit, že by stejně jen myslela na ni. Vydržel to 8 let a rozvedl se. Chtěl odejít od manželky, ne od dcery, o tu se chtěl starat i potom, ale exmanželka se ještě více zatvrdila a ani mu to neumožnila. Mohl přijít jen na "návštěvu" a tam poslouchat nářky, jak to mají těžké a že on se na dceru vykašlal, to že by ji třeba vzal na výlet (i několikadenní) bylo nemyslitelné. .... tak asi tak, těžko hodnotit, když neznáte celé pozadí ... a i mé hodnocení může být hodně zkreslené, protože většinu informací mám jen z jedné strany
