Přijde mi, že hlavní problém není ani tak v tom důsledku- tedy křičení na děti- ale v příčině. Paní je přetažená, na všechno sama, mít chlapa kamioňáka je skoro stejné, jako být na děti sama (snad krom finanční stránky věci). Protože, v drtivé většině případů, ten když přijede, tak se nevrhne na hlídání dětí a výchovu, chce se hlavně vyspat, najíst a odpočinout si. A paní musí kolem dětí ještě prát manželovi a starat se o něj (aspoň obecně, samozřejmě může být muž světlá výjimka). Nedivím se, že je přetažená, nevyspaná a občas jí ujedou nervy, ruku na srdce, v její situaci bych na tom byla stejně. Docela by mě zajímalo, čí nápad to byl, pořídit si 3 děti, když věděli, že na ně bude v podstatě sama. Pokud chlapa, tak je to pěkný sobec. Řešení bych viděla spíš v tom, že by muž, byť za cenu snížení finančního standartu v rodině, upustil od kamioňákování a našel si práci tak, aby byl více doma. Pak by se mohli o povinnosti lépe podělit, a nevystresovaná, odpočatá maminka je pro rodinou pohodu důležitější než pár tisícovek měsíčně....

Jenže ten pán nejezdí s kamionem pro zábavu, vydělává penízky. To by bylo lepší, aby omezila chození do práce ona, aspoň na čas. Paní prostě není stavěná, aby stihla spoustu práce. Má snad automatickou pračku, možná i myčku nádobí. Můj muž spoustu let odjížděl na celý týden, z domu vůbec nebyl zvyklý dělat domácí práce. Když si žena umí zorganizovat čas, tak udělá spoustu práce doma i na zahradě. Předpokládám, že paní ani po večerech nešije oblečení na děti. Podle mne je chyba v její neschopnosti nebo lpění na zbytečnostech, vždyť děti za chvíli povyrostou a budou pomáhat s úklidem apod. Kdyby byla důsledná, tak už má děcka navyklá a ušetří si zbytečné řvaní.

Když na ně neřve pořád, tak snad se tak moc neděje. Hračky neřešit, nedostanou hned tak nové a hotovo, při vypravování do školky mít časovou rezervu, trvat na dodržování časového harmonogramu a vyhnout se nějakému kvaltovacímu stresu. Kdysi jsem to zažila. Rezervu jsem neměla jen pro případ, že se nejmladší pokaká a já budu muset převlíkat. Musela jsem stihnout městský autobus s dětmi, pak zas ze školky stihnout další přejezd do práce. Křikem bych nespravila vůbec nic, prostě to muselo odsejpat a bez diskuzí. V práci jsem musela označit štípačku v 7.00, v obchodě snad paní nenastupuje tak brzy.

Spíš by to chtělo trochu se uklidnit, co třeba takhle milenec, to pomáhá

Tady je rada drahá. Neomluvit se může způsobit stejné potíže jako se omlouvat přespříliš. Ve hře je důvěra dítěte, pokud znejistí, není to dobře. Je malé, má zjednodušené chápání, ještě potřebuje maminku prakticky neomylnou. Na omluvy a nějaké rozbory chování má ještě čas, až pobere více rozumu. Vaše dobrá vůle by se mohla snadno zvrtnout v opak. Tady pozor a vážit na lékárnických vahách.

Omluvit se dítěti, pokud vůči němu uděláte něco, co jste nechtěla, by mělo být normální. to není znakem slabosti, ale naopak sebedůvěry, protože je vám jasné, že to vaši rodičovskou roli a autoritu neohrozí. Kde jinde se mají děti naučit, že v některých situacích je prostě potřeba se omluvit a vše odkoukávají od rodičů.

Chápu, že toho má paní plný brejle, 3 děti v tomhle věku a kluci, to musí být mazec. Já bych doporučila vykašlat se an spoustu prkotin a řešit jen ty opravdu nejdůležitější věci a hranice, on totiž zpětně si člověk i kolikrát uvědomí, že ve výchově zbytečně řešil nedůležité věci a moc to hrotil. Že někdy něco nechtěně rozbijí, zničí, vylejí, jsou to jen věci....Z dětí vyrostou fajn lidi, pokud jsou fajn rodiče a vymezí jim nepříliš přísné hranice. Pokud se to přehání na obě strany, tak to je blbě.

Zkuste se "neomlouvat", ale říci, že "vás to mrzí". Zní to mnohem lépe a je to pro dítě mnohem pochopitelnější. Nedávejte pak obecné sliby typu "už se to nestane" a tak podobně, vždy mluvte konkrétně: "udělám xyz, abych už abc nemusela dělat."

Nojo takové výbuchy znám. A to mám deti jen dve. Nejhorší je když jim to člověk řekne několikrát v klidu,pak několikrát důrazně a pak prostě vybouchnu a zařvu. Co me mrzí je ze oni vážně poslechnou až kdyz zařvu,ráda by jsem si ušetřila hlasivky. A na nějaké diskuze kolikrát není čas,když potřebujete aby se dite klasika po ránu rychle najedlo,obleklo nebo vůbec vstalo..... a občas taky přihodim omluvu. Když vím ze to bylo zbytecne.prostě matky jsou větší nervaci když jsou víc s detmi. Tatínky tolik nezlobi,ty si užívají pokud jsou s nimi malo

Když křičím neoprávněně, z nervů, hormonů, únavy, nebo některému z dětí křivdím, omluvím se. Pokud je to oprávněné, a je to součástí vymezení hranic, rozhodně se neomlouvám. Děti jsou propuštěny do svých komnat a když se uklidní, často se mají za co omlouvat ony. A musí vědět za co se omlouvají. V tomhle panuje rovnost... Jediný rozdíl v hierarchii je ten, že mé děti na mě nesmí nikdy křičet. Jsem rodič. O něco vyšší šarže...

Šarže? Vy a Vaši potomci jste v armádě?

...zdá se mi normální, když něco přepísknu omluvit se...jak dítěti, tak dospělému...to samé používám a učím používat děti slůvka děkuji, prosím, tak taky promiň...co je na tom špatného...mamina z článku je sama na tři malé rarášky, tak není se co divit, že jí sem-tam bouchnou saze...možná by to chtělo více do rodiny alespoň pro pár příštích let zkusit víc zaangažovat tatínka-kamioňáka...:-)

Šalomoun - kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého; ale kdož ho miluje, za času jej tresce.

Omlouvání se, myslím si, to bych asi nedělala. Když už, tak si k nim sednout, a vysvětlit jim třeba - víš proč jsem se rozzlobila? a snažit se jim to tak nějak vysvětlit.. Já jsem taky občas "ujela" a zvýšila pořádně hlas, ale nediskutovala jsem o tom. Děcka si musí odmala zvykat, že jsou určité limity toho, co jim "projde". Že jsou meze, které se musí naučit respektovat... a že když je překročí.. tak musí s nějakou reakcí počítat..

Ne, omluva pokud se mýlím, nebo reaguji nepřiměřeně, je na místě. Jinak máte pravdu.