Taky bydlim v Bostonu. At si o Americe lide mysli cokoliv, tady to tak proste chodi. Absolventi hned po skole casto delaji jeste rok dva nekde za velmi smesny plat a ziji dal ze studentskych pujcek. Proto se ale kazdy snazi vybrst si studijni , ktery je smysluplny a jednou ho uzivi ...

fuj i/emigrant

myslim, ze vzdelani imigranti se znalosti jazyka, kteří by hned po prijezdu nevyzadovali zaopatreni a peníze, ale naopak chteli pracovat, by u nas také nemeli problém.

Neskutečný pan borec. Mimochodem, zde (http://www.discoverbrigham.org/steppingstrong/) můžete hlasováním podpořit projekt pana Pomahače - jakýsi kontejner na (např. výbuchem) utržené končetiny, které díky tomu vydrží živé o několik hodin déle a šance na úspěšné přišití k tělu se tak zvyšuje. Mysím, že by to mohlo být i v článku.

O těchle lidech by se mělo psát. Ne o tom, kolik gelu měl jaký sportovec na hlavě nebo si kdo kde oblékl.

Souhlasím s Vámi. Já nějak nemohu pochopit, proč je zde věnováno tolik prostoru takovým nickám, jako je třeba narcista "český Ken"...

Mně je hrozně sympatickej  takovou pokoru v sobě jakou má... prostě bomba.

A přitom je to IMIGRANT!

Tady platí pověstné " nomen omen" na 100%, neboť tento člověk vrátil chuť do života a přispěl kvalitě života tolika lidem a po takových nezávidihodných životních kolizích, že si zaslouží hlubokou poklonu...

Neskutečný člověk a když si ještě přečtu, jak se na začátku nadřel, tak si ho vážím ještě víc. Škoda jenom, že ten článek je tak krátký.

Tak to je velká inspirace, opravdu.

Borec!!!

Tady si to přečtěte - závistivci, netáhla a nemakačenka - musí se prostě dřít a jít za svým snem. Každý může změnit svůj život. Kdo si jen zoufá a lituje se a závidí těm úspěšnějším, očividně někde dělá chybu - jednu a to zásadní. Přestože jsem si nejdříve říkal, plastický chirurg, tak pánovi  za jeho dřinu a vytrvalostí jít za svým snem dokud se ze snu nestane realita.

Život změnit v našich podmínkách lze, ale každý nezvládne stát 120 hodin na nohou týdně. To si člověk koleduje o roztroušenou sklerózu nebo podobný zdravotní dárek. Navíc člověk musí mít v hlavě. Znám i lidi, co jsou manuálně zruční, ale jazyk je problém. Než by našli práci v cizině, asi by prostě umřeli hlady.

A musí mít i příležitost. Moji rodiče ji neměli (emigrace není ctnost a těžko z nadšení uživíte v zahraničí rodinu) a v jejich věku to už prostě nejde. A taky ne každý dokáže odsunout rodinný život o dvacet let (a u ženského pohlaví je to i nerozumné) nebo se ho úplně vzdát.