S bubakama to nejlip umela Zuzana!(kniha Otec prasatek)

Já mám fobii z manželky, jenom pomyslím....co s tím

Já zase z manžela , na to nic nefunguje.

Tak hadi a pavouci mne nechavaji naprosto v klidu. Co treba fobie, ze nezvladnu vsecny povinnosti pro velkou unavu?

Jasne, ze se deti boji tmy, certa a bubaku...jednou rocne se vetsina latentnich sadistu a obycejnych zamindrakovanych magoru prevlece za certy, aby "zlobive" deti "napravili", rodice hykaji nadsenim, je to preci legrace a hlavne tradice. Deti slibuji, jak budou hodne a pak staci to jen prizivit zminkou o certovi. Nektere masky dneska jsou tak realisticke, ze by si z nich cvrnknul i dospelak.

Jo, já taky toto považuji za určitý druh "sadismu"; myslím zálibu dospělých v strašení dětí (nejen o svátku Mikuláše), ale třeba i v jejich zesměšňování (je to plece tat loztomiloucté, jak jsou ty dětičty v takových situacích bezladňoučté...). Haha, děsná psina, my dospělí se 5 minut pobavíme, a děti, chudinky, z toho mají kolikrát traumatický zážitek, který zpracovávají týdny, měsíce i roky.

člověk se dnes bojí, že přijde o práci, že onemocní a nezplatí nájem/hypotéku. pozoruji to široce kolem, řada lidí kole mě (já taky) na to papá prášky. Protože se navíc ještě bojí, že práci nenajdou děti a manželky. Psychologové jsou banda zlatokopů, kteří nevědí, co by si za sezení řekli a psychiatři ve většině případů po třech minutách rozhovoru naprásknou antidepresiva, zcela od boku. Inu nevím kudy vede cesta

upřímně ládovat se práškama je podle mne to nejhorší možné řešení, člověk si akorát zasírá organismus nepřirozeným svinstvem, které se mu bůh ví kde ukládá.

Jenže kdekdo si raději dobrovolně otráví tělo chemií než by zaplatit za terapii...

už když jsem klikal na článek, věděl jsem, že žádná odpověď na otázku v titulku nepřijde - a bohužel jsem se nepletl

Tak zase jsem se nic nedozvěděla ... mám panickou fobii na hady ..... a nikdy mi žádný neublížil a ani jsem se s ním v dětství nesetkala.

K tomu mám jen jedno - HAP terapie. Nevěřila jsem, ale jedno sezení a už druhý den se mi při pomyšlení na pavouka nezvedal žaludek. Po měsící jsem ho byla schopná i zlikvidovat (bez pomoci chemie a dlouhé násady na koště) a po pár měsících už i malého vezmu do ruky. Bude to ještě dlouhý proces, žila jsem s fobií 30 let, ale řekla bych, že jsem na dobré cestě.

A co je prosím ta realita a ta fantazie? A co je špatného na tom se bát? Zatloukli jsme strach tak do země, že už nevíme, jaké to je skutečně se bát - na rozdíl od malých dětí. Jenže ejhle - v pokřivené formě se znovu objevil.

A co je dobrého na tom se bát bezdůvodně? O tom je článek...