Před 25ti lety jsem čekala třetí dítě-syna. Protože už jsem byla starší a měla vysoké AFP, musela jsem na genetiku. Šli jsme tam s tehdejším manželem. Po vysvětlení, že může být dítě postižené - už jsem byla v 5 měsíci - jsem byla hodně rozhozená. Po odebrání plod.vody  /výsledek až za měsíc!/ jsem se ptala lékařky,co dál, když bude dítě postižené. Odpověděla mi - když ho nebudete chtít, vyvoláme předčasný porod a dítě nepřežije. Je to na vás. Po odchodu jsem se ptala manžela, co si myslí. Odpověděl mi - je to tvoje věc, jak se rozhodneš ... A tím začal pomalý rozpad našeho vztahu.... Syn je naštěstí v pořádku, má jen poruchu autist.spektra - nechápe čas. Není to pro něj žádná veličina. Ale zvládá život dobře...

Dovolím si citovat z rozhovoru s primářem nově vzniklého dětského oddělení chronické resuscitační intenzivní péče v Hořovicích:

"Současná společenská morálka ovlivněná trendy show businessu ukazuje ideál mladého, krásného, zdravého a úspěšného člověka a jakákoliv odchylka se nepřipouští. Extrém v podobě postižení a nevyléčitelné nemoci je třeba odstranit ze zorného pole, nejlépe za vysokou zeď zdravotního ústavu, a my se můžeme dál tvářit, že neexistuje. Mnohokrát jsme byli svědky situace, že pohled na naše zdravotně postižené a často nevyléčitelně nemocné dětské pacienty nesnesli ani někteří naši zdravotničtí kolegové. Lidé, kteří se s podobnou situací nikdy dříve nesetkali – třeba nezdravotníci, jsou vystaveni takovému stresu, že v některých případech i kolabují a po opuštění našeho oddělení vedou řeči o tom, že staří Sparťané „TO“ uměli řešit líp."

Pohoršovat se nad tím, že si nějaká matka vůbec dovolí nechat přežít dítě, které neodpovídá aktuálním výkonovým tabulkám, mi přijde takové...fašistické. Dokážu pochopit, že někdo takovou situaci neustojí a dítě zredukuje na problém, který prostě ze svého života odstraní. Ale pokud je někdo schopen v takovém dítěti vidět člověka, který má svůj potenciál, mělo by to spíše být předmětem obdivu, než kritiky. Ale dá se pochopit, že když někdo svým životem obžalovává naši povrchnost a sobeckost, uděláme všechno pro to, abychom ho dehonestovali a tím efektivně umlčeli svědomí, které by se třeba mohlo ozvat, že?

Každý má právo rozhodnout se jak sám uzná nejlépe za vhodné. Pokud se rozhodnu mít postižené dítě, v pořádku, pokud se rozhodnu, že jdu kvůli tomu na potrat, taky v pořádku.

Moc pěkný rozhovor. Maminka je velmi střízlivá ve svých názorech, očekáváních. Nedělá si plané iluze, jako většina rodičů malých dětí s DS.

Moc ji fandím a je skvělé, že Damiánek má tak velkou rodinu a oba milující rodiče. Ať jim to takhle vydrží napořád. 

Hodně rodin se s takovou tvrdou zkouškou nevyrovná a rozpadne se.

No tak si paní postěžovala na doktory a zdravotnický personál.

Můj 6letý syn daroval svému bratrovi kostní dřeň. Moc se bál, ale přál si mu pomoci a teď je na sebe strašně pyšný. Neuvěřitelně jej to psychicky posunulo, stal se z něj hrdina a naučil se, že je dobré někomu pomoci. Snaží se teď vyhledat jakoukoliv příležitost, kdy by mohl být užitečný, což dříve nedělal. Je z něj lepší člověk. Rozhodně to nebyla "přítěž" , jak v příspěvcích níže zaznělo o vztahu zdravých sourozenců k tomu nemocnému. A i řada lidí s Down sy je schopna výkonu práce v dospělosti. Rodině držím palce, jsou skvělí!

i ta zvířata defektní mláďata odmítají....

Naštěstí existují jisté rozdíly mezi námi a zvířaty. Zvířata kupříkladu nemají sociální systém, takže když už jsou stará a neschopná se sama živit, pojdou.

Pokud se vám zvířecí chování tak líbí, jistě budete ve stáří nadšením bez sebe, když se o vás vaše děti nepostarají a jako nesoběstačného defektního jedince vás nechají pojít. Bude to takové přírodní, není-liž pravda?

Je mi jasny,ze me tu rozslapete,ale diskuze je od toho,aby clovek napsal svuj nazor.Vedomne porodit mentalne poskozene dite je nezodpovednost,zejmena vuci jeho sourozencum,starsi deti jsou automaticky"odsunuty" na vedlejsi kolej,kdyz se narodi zdravy sourozenec,natoz,kdyz je postizeny.Nehlede k dilematu,ze az rodice nebudou moct fungovat,tak se bude starat nekdo ze sourozencu,coz je masakr a nebo skonci v ustavu,s tim bych se jako mama nesrovnala.

V dnešní době je opravdu s podivem, že rodiče nezváží přerušení těhotenství při podezření na Downův syndrom. Ohánět se vírou a "boží zkouškou" je krátkozraké a hloupé. Sourozenci postiženého jsou opravdu na druhé koleji a očekává se od nich vysoká míra soběstačnosti a zároveň empatie... Proč, když mají 2 zdravé děti trvali na narození postiženého dítěte?

Pristupy lekaru jsou nekdy neuveritelne, mozna je to profesionalni deformaci, odlidstenim profesniho zivota... Treba doktor, co mi potvrdil tehotenstvi na ultrazvuku, suse prohlasil "Budete si TO chtit nechat?" "TO" pujde v zari do skoly. Jednalo se o zdrave embrio, planovane dite s manzelem, bylo mi 25... V porodnici to ale bylo fajn, ke mne i k dcerce se chovali moc hezky, tam bylo videt, ze sestricky prace s miminky bavi. Nevim, jak by reagovali na postizene dite, ale rekla bych, ze rozhodne s vetsi citlivosti, nez pani popisuje v clanku. Jinak rodine preju hodne stesti a verim, ze uprostred laskyplnych vztahu Daminanek udela velke pokroky.

spousta lidi si TO (to embryo) nechat nechce. Doktorova prace je delat doktorinu, a ne se s vami rozplyvat nad mimiskem.