Překvapuje mě, kolik diskutérů si myslí, že známkování dětipřipravuje na realitu pracovního života. Opravdu je tady někdo z násv práci každý měsíc hodnocen platově na stupnici třeba od 10 do 50 tisícpodle toho, jak splnil úkoly. Není to spíš tak, že jsme si vybrali práci, kteránás alespoň trochu baví a proto jsme v ní dobří? Pracujeme v týmu, nakterý dohlíží nějaký manažer, který často ani přesně neví, co a jak děláme,protože jeho úkolem je vytvářet podmínky pro to, abychom mohli odvádět kvalitnípráci. Dvakrát do roka se s ním možná sejdeme na nějakém osobnímhodnocení, řekneme si, co se nám povedlo a co ne a stanovíme se nějaké cíle apostup jak jich dosáhnout. Neměli by podobně postupovat i učitelé.

Tak to rozhodně není - 90 procent lidí nikdy nedělá ani práci co je baví, ani to na kterou vůbec vystudovali.

Většina lidí dělá prostě to co sežene a jenom proto aby se najedli a nespali pod mostem.

Málokdo z nás ví co je správně, ale není logika zdejších kritiků otočená? V Islámu je třeba vychovávat odmala fanatiky, protože by v jinak neuspěli? V Africe je třeba odmala vychovávat vojáky, aby zapadli do vyvražďování celých kmenů? A u nás je třeba vychovávat vítěze každodenních olympiád ve škole, v práci, v hospodě či na silnici?

Otázka spíše zní, jestli pro náš šťastný a spokojený život jsou měřítkem zástupy poražených nebo dokážeme být dobří bez toho, že je někdo špatný?

Známkování... Na Gymnáziu v Bučovicích jsem zažil několik osob prospívajících z vyznamenáním. Vůbec jim nevadilo, že v biologii, matematice nebo fyzice předkládali tzv. "předepsané písemky", protože si zjistili otázky od jiné třídy. Takže tlak okolí na to, aby byli dobrými studenty je naučil především dobře podvádět. Pak je taky naučil nestydět se za to - pár nás bylo, kteří jsme jim natvrdo dali najevo opovržení a morální nesouhlas. A nakonec ještě základy herectví - že jako celou hodinu nad písemkou usilovně přemýšlejí a potí se nad příklady... Takže jo, známkování je dobré, ale řekněme si upřímně k čemu :)))

V  školách všichni trpí. Základní komunikační trojúhelník "učitel-dítě-rodič" nefunguje. Není mezi nimi soulad na společném zájmu. Vzájemně se nechápou. Trpí učitelé, protože děti jsou nesoustředěné a často zlobí. Trpí děti, které často způsob výuky nebaví, protože jsou buď "moc chytré" anebo "moc nepřizpůsobivé" anebo "moc hloupé" nebo prostě jenom "nevychované". A trpí rodiče, protože jejich děti často nejsou spokojené a oni se musí rozhodovat, komu mají věřit - svým vlastním dětem a instinktům anebo zkušeným pedagogům? Takže - auto má píchlou duši a rezervu už jsme použili. Co uděláme - budeme se tvářit, že se nic neděje a pojedeme dál, dokud nesjedeme ze srázu anebo defekt začneme řešit? Beze vzteku, bez urážek a ponižování - věcně, jako slovní úlohu v matematice... Vzpomínáte, jakou často dalo práci vůbec jenom si představit, co se v té slovní úloze vlastně odehrává?

Naivni predstavy pani profesorky muzou tak existovat v jejim naivnim akademickem svete. V normalnim zivote to tak nepracuje. Pokud nevykazujes cinost, tak letis z mista. Nikdo nebude platit nekoho, kdo neprospiva company nebo zamestnavateli. Taky proc, ze? *** Kazdy z nas to dela dnes a denne. Nechodi do ochodu s mizernou obsluhou a vysokyma cenama, tak proc by mela skola byt vyjimkou?

Pane Rybičko, naprosto s Vámi souhlasím. Proč bych měl ze svých daní platit státní školství, které stojí za pendrek?! Trpí v něm učitelé, trpí v něm děti, trpí v něm i rodiče. Děkuju za inspiraci, nadále budu usilovat o to, aby moje daně šly výhradně na školy, které děti respektují a nabízejí jim dostatek prostoru pro jejich osobní rzvoj a vedou je ke schopnostem, které budou skutečně potřebovat čili odvahu, chuť pořád se učit něco nového a umění spolupracovat s ostatními. Přeci je nebudu posílat do školy s mizernou obsluhou a vysokýma cenama!

Chápu tento ambiciosní návrh. Jen bych měla po mnohaleté praxi na všech typech škol a výchově dvou dvojnásobných vysokoškoláků několik otázek.

1) Zná někdo nějaké zaměstnání, kde se beztrestně můžete flákat a nesnažit se plnit své povinnosti co nejlépe?

2) Ano, jestliže rodiče s odborníky zjistí, že dítě potřebuje jakoukoliv specializovanou péči, mají možnost situaci řešit (domácí výuka, individuální výukový plán, umístění do specializovaných škol...).

3) Kde se má dítě naučit snaze o sebezlepšování, snaze dosáhnout jakéhokoliv cíle

(byť i řádného vyučení čímkoliv) ?

4) Chápu, že pro menší část labilnějších jedinců je systém absence známkování  nesmírně prospěšný.

5) Zná někdo snad ve světě školský systém, kde by tento systém volně přecházel ze základního vzdělávání do středního a VŠ?

6) A nezhroutí se náhodou toto přílišnou laskavostí ze všech stran hýčkané dítko při vstupu do "normálního" zaměstnání ?

7) Pamatuji období, kdy každé skoro třetí dítě bylo dis ( dislektik, disgrafik, diskalkulik...) a mám dojem, že dnes už "čas oponou trhnul" a kdekdo je autista ve škále od opravdu politováníhodných případů až po lajdáky a obyčené "vzteklouny" a těch závažných diagnóz je daleko více. Znamená to snad, že co Čech, to psychiatrický případ?

Jano, chápu. Ale mám také jednu otázku - kdo je zodpovědný za vzdělání dítěte? Většina lidí často odpoví, že učitel, škola nebo rodič. To je ovšem hovadina. Za své vzdělání je dítě odpovědno především samo sobě. Fakt, že děcka "zlobí" dokazuje předvším to, že nejsme schopni jim vysvětlit, že je to v jejich zájmu a taky to, že to děláme blbě. Při Vašich zkušenostech určitě potvrdíte, že nejdůležitější jsou vzájemné vztahy v trojúhelníku učitel-rodič-dítě. Tito tři mají mezi sebou mít rozdělenu tíhu odpovědnosti. není myslitelné, aby učitel byl na nervy z nevycválaných dětí. Není myslitelné, aby děti byli na nervy z přetížených pedagogů. není myslitelné, aby rodiče si museli vybírat, jestli mají důvěřovat více autoritě nebo vlastním dětem. Chci tím říci - důvěřujme dětem a nezbavujme je jejich vlastní zodpovědnosti. Pokud  mají děcka mezi sebou jakýkoliv běžný problém, dokáží ho mezi sebou vyřešit. A když už si neví rady, přijdou za námi - pokud nám důvěřují... To bude asi ono. Ostatně, tato diskuse je víceméně bezpředmětná, protože tempo vzniku soukromých základních škol se zvyšuje tak rychle, že během pár let, začnou mít státní školy dost velký problém s naplněním kaacit. A ministerstvo (které je podle všeho naprosto zbytné a školy a učitele spíš poškozuje neustálou destabilizací a nesmyslnými úpravami) bude muset vehementně obhajivat, co že dělá se všemi těmi penězi, když žáků ubývá... Mám na mysli, že čas ukáže.

Začal bych zrušením fotbalu. Stejně to je samá korupce.

Známkování vede k tomu, že se zjistí do jaké míry žáci učivo zvládají. Pokud se nebude známkovat, potom se může stát že se děti nic nenaučí.

Znamka neni vzdy za zvladnuti ale za odpapouskovani.

To je rada: odstraňte všechny i ty nejmenší překážky a obtíže ze života dětí, aby pak ten šok tvrdého života byl ještě víc devastující.

Ale bez soutěžení se skoro nikdo neobejde - to máte i v práci,soutěží se o to, kdo prodal vic produktů,( napr.banky,mobilní operátoři atd.), kdo vyrobil víc výrobků za směnu( pracovník v ukole), kdo prodal vic ledniček, televizí - ti všichni jsou hodnoceni a odmenovani dle zásluh.Tedy - někde jsou a někde ne

Otázka, jestli zrovna známkování vede k soutěživosti... Čtyřkařům je to obvykle jedno a jedničkáři to obvykle řešit nepotřebují. Zbytek nějak přežívá. Takže sice máte pravdu, ale pokud by měly být známky určeny k tomuto, míjí se o s tím o dvě míle.