Mame spolecny ucet s dvemi platebnimi kartami a nemuzu si to vynachvalit. Driv, kdyz jsme meli ucty dva, tak jsme to stejne scitali, vybral treba ten, co zrovna sel kolem bankomatu a ucty se platily taky jak to prislo. Tak jsme si rekli, ze je blbost platit poplatky dvoum bankam, kdyz stejne mame vse spolecne a vetsi vydaje resime spolu. To by me fakt "bavilo" se vecer po praci jeste handrkovat o penize. Nebo ze bych si mu/on me musel(a) rikat o penize jako zebra pubertak u rodicu. Ani jeden si nepotrpime na drahe luxusni veci, takze cajk.

U mých rodičů byl typický patriarchální model - táta vydělával více, držel kasu, vše platil a maminka dostávala peníze na provoz domácnosti. Nouze nikdy nebyla, ale táta byl pěknej držgrešle, takže to s ním maminka jednoduché neměla 

U manželky to bylo naopak - kasu držela matka i přesto, že vydělávala zlomek toho co tchán.

No a my to máme úplně jinak - máme každý svůj účet, ale ani jeden ho před tím druhým netají ani neskrývá. Vydělávám výrazně více, takže platím všechny pravidelné výdaje - inkaso, hypo, investice, nákupy, kroužky, obědy dětem z mého účtu a manželky účet používáme jako "spořící", ze kterého se hradí případné výdaje na které na mém "provozním" účtu  nezbyde. Nákupy hradíme většinou kreditkou, která je vedená na mě a manželka má svou dodatkovou, a následně to hradím v bezúročném období.

Nikdy by mě nenapadlo, že je nutné mít svůj účet jen proto, abych mohl mít nějaké "svoje" výdaje. Když si chci něco koupit, tak si to koupím a pokud si moje žena následně myslí, že je to pitomost a vyhozené peníze, tak mi to také řekne. A naopak. A pokud mám dopředu pochybnosti o jakémkoliv nákupu nebo utrácení tak to se ženou řešíme společně.

Nikdy by mě nenapadlo dělit příjmy a výdaje v manželství na svoje a společné. S tím partnerem sdílím a chci sdílet několik desítek let svého života, takže se dá předpokládat, že o sobě víme absolutně vše a takové dělení mi hlava absolutně nebere ...

My mame spolecny ucet na obe jmena, manzel je takovy financni spravce, nebot se stara aby bylo vsechno zaplaceno jak ma za coz jsem mu vdecna, na bezny zivot mame vypoctenou tydenni sazbu, kterou vzdy v pondeli vybereme a kdyz nam do nedele neco zustane, tak se to odlozi do prasatka na nenutne vydaje pro radost. Penezku mame jednu, nebot stejne chodime do obchodu bud spolu nebo jen jeden a takhle mame i lepsi prehled. System je to super, protoze je pak jednodussi videt jako rodina, jak na tom jsme a tim se vyhnout nejakym dluhum. Jsem toho nazoru, ze pokud se 2 lide rozhodnout spolu sdilet cely zivot, tak nejaky sdileny ucet je jen detail ktery to podtrhne.

Zatím s přítelem bydlím rok a půl a za pár měsíců chceme jít do vlastního. Jelikož vydělává třikrát tolik, co já mám sirotčí důchod, dohodli jsme se, že bude platit nájem, já inkaso a budeme dávat dohromady peníze na jídlo a podobné výdaje. A do budoucna, kdo ví, jak to půjde. =)

Máme společný účet od chvíle, kdy máme společnou domácnost. Žádné peníze bokem na soukromé výdaje. To mi má vadit, že si manžel koupí džíny? Že jde do kina a já ne? Ani jeden z nás nemá přehnané nároky a na všem se prostě domluvíme. Dopředu si řekneme, kdy se platí gumy na auto, kdy pojistky, kdy koupím pleny. Neřešíme, kdo má víc. Jednou je  manžel bez práce, pak já na mateřské. Jako že on by chodil na zelenou na stojáka a já někde cucala nóbl šampáňo, když já jsem zrovna na koni???!!! Jsme přeci rodina. To je jediné seskupení, kde může a funguje komunismus 

Sice máte pravdu... ale dostat dárek k narozeninám a přečíst si na výpise z účtu, kolik stál, by mi bylo divné. Už od první třídy jse dávala dětem malé  kapesné, se kterým si směli hospodařit po svém - a dospělý člověk by ani tolik svého soukromí mít neměl? Já bych ten komunismus do takového extrému nehnala.

Učet máme společný. Od počátku, co jsme byli spolu jsme dávali peníze dohromady. Kamarádka žila spolu s přítelem a přestože vydělávala mnohem míň, chtěl po ní přesně polovinu nájmu. Ale nákupy nějak zapomínal řešit. Tohle jsem nikdy nechápala

Jeden účet společný na který chodí výplaty/příjmy/zisky obou. Z něho 50:50 na osobní nákupy předem domluvená STEJNÁ částka pro oba. Zbytek část na společné spoření a poplatky, jídlo a provozní výdaje. ženě hradit pochopitelně ještě ze společného kadeřníka, fitness a další činnosti, aby se udržovala v přitažlivost a stejně tak muži.

Jeden společnej účet mi přijde divnej. My to nějak nepočítáme- Fixní náklady se dělí a pak každej kupuje ty nákupy tak nějak na půl podle toho jak a co může. Npočítáme si to na kačku ... A taky by mi přišlo divný kupovat dárky a poroznostize společnýho účtu je divný.

Vzhledem k tomu, ze jsem single asi mi moc neprislusi se k tomuto tematu vyjadrovat, presto mam kamaradku, ktera chodi do prace a mzda ji chodi na ucet jejiho pritele, kdyz potrebuje penize pokazde si o ne musi rict, resp. ten jeji to koupi. Kamen urazu (z meho pohledu) je fakt, ze vetsinou ma smulu. Nedavno si chtela koupit novy telefon, nebot ten stary presluhuje. Mela ci ma smulu, jemu se pouhych 3.200 Kc zda moc a to i presto, ze jejich spolecny prijem cini cca. 30 tisic cisteho, ale kdyz on si chce koupit hodinky za 2 tisice tak to problem neni. Rikal jsem ji at se na nej vykasle, ona vsak nechce... Nechce zustat sama a ma ho rada. Presto si myslim, ze to u nich moc idealni neni...

at se vykašle na společný účet, proboha!

Byla jsem z domova zvyklá na tradiční patriarchální model - matka byla v domácnosti, otec jí dával peníze na provoz a větší investice musela řešit s ním. Co si vydělala příležitostným prodejem svých výtvorů, to bylo jen její. Ale nepamatuji se, že by se kdy hádali o finance. 

Když mi po svatbě manžel zřídil přístup ke kontu, předal mi kartu a účty se slovy: "ty to budeš umět lépe", byl to pro mne šok. Ale ono to funguje v podstatě podobně - o běžný provoz se starám já a větší nákupy probíráme společně 

Člověk se naučí. Já zase byla z domova zvyklá, že mí rodiče mají společný účet, ze kterého se poplatí nutné výdaje a zbytek je "na útratu"... 

Dnes partner nechal celé finance na mně, každý měsíc poplatím složenky, domluvíme se, kolik si kdo z nás nechá v kapse na příležitostné výdaje a víc se nehlídá... a po těch letech nám vychází, že model mých ani jeho(vedli to stejně) rodičů následovat nebudeme.

no ten ilustrační snímek to je něco