tak že vás nějaký všímavý občan práskne je jistá věc, na druhou stranu vám děti nechají !

Neni nad genialni radu.

Otehotnet tesne pred smrti partnera, to musi byt fakt sila. Starsi syn si tatu taky nejspis nebude pamatovat, rok je malo... Kdyby mela starsi deti (4,5,6...) byla by situace mozna jeste tezsi - jak vysvetlit detem, ze tata umrel? Kazdopadne pokud holka partnera hodne milovala, muze si rict, ze ty deti jsou jeho, ze je tu neco, co partnerovi zbylo, a starat se o ne... Mozna by pomohl novy vztah s nekym, kdo by si kluky oblibil, ale ne kazdy je toho takhle brzo po smrti partnera schopen...

Ahoj Zuzano, náš právní systém je v tomto naštěstí rozumný, pokud výchova matky, selže, obvykle svěří děti do péče otce, pokud zde není, jsou na řadě prarodiče (potom až tety atd.). Vy jste se o děti poctivě starala několik let, nevykazovala žádné sociální problémy apod., takže se svěřením do péče podle mě nebude problém.

Přečtěte si něco o "předběžném opatření". Dříve nebo později budete muset situaci stejně řešit, až budete dítě hlásit do školy, učitelka se bude ptát, kde je matka, atd.

Souhlasim, dani deti do pece prarodicum je pomerne obvykle reseni, kdyz rodice selzou ci nejsou a prarodice maji zajem a dost sil se o deti starat.

Tadeas je typicke jmeno pro problemove dite. Navrhuji prejmenovat dite a pul roku pockat, zda se problemy nevyresi.

To samé jsem četl o jménu Petr

No tak do Norska bych s nima nejezdil ...

A jinak, je otazka, kdyz takto vychovali dceru, jak vychovaji vnuka. "snažili jsme se jí splnit téměř každé její přání." vetsinou neni cesta vpred.

Urcite ji nevychovavali, aby pila a uzivala drogy. Za to muze jeji okruh pratel, ktere si vybrala. Zavyslost je tezka se odnaucit.

Lidi takové případy řeší pěstounskou péčí  nebo dokonce adopcí. Hlavně to udělat zavčas, dceru nešetřit.

do PP vnuky nemůžete, máte na ně vyživovací povinnost ze zákona, mužou je dostat do péče, osvojení vlastních vnuků podle mne také není možné

Chtělo by to více snahy při vymýšlení příběhů. Nevěřím, že existují padesátníci, kteří mají solidní, dobře placená zaměstnání, v běžných životních situacích se bez problémů orientují, mohou si dovolit velký vícegenerační byt, ale fóbie z toho, že stát touží děti vychovávat v ústavech a zlomyslně je rodinám odebírá, jim brání zajít za právníkem a o situaci se poradit a místo toho píšou zoufalé dopisy na OnaDnes...

Navíc, jak už tu někdo poznamenal, po smrti otce dětí, v dědickém řízení a při jednáních o sirotčím důchodu pro obě děti, by se rodina zcela jistě o rodičích otce dětí něco dozvěděla. Poznámka „neznáme jeho rodiče. Prý se s nimi nestýkal“, je absurdní.

Proč by se o rodičích otce měli něco dozvědět?

Vím o manželské dvojici, která si osvojila vlastního vnuka, z velmi podobných důvodu. A co vím, bylo to úředně bez větších problémů, v podstatě se jen legalizoval už dávno panující stav. Nikdo nemůže rozporovat, že pokud prarodiče péči zvládají, je to vcelku nejlepší řešení.

Proč by jim proboha sociálka chtěla vzít vnuky? Dvěma řádně žijícím prarodičům, kteří se o vnuky prokazatelně starají. Z toho norského příběhu jsou tady v redakci zblblí či co...ještě by to do vymyšleného příběhu chtělo zamontovat argument, proč se o vnuky nezajímají (nebo proč o nich není žádná zmínka) - rodiče či sourozenci zemřelého otce? Pokud by i fiktivní druhá strana projevila zájem o péči, tak asi by se mohli obávat, ale jinak opravdu dětem nehrozí, že je prarodičům vezmou. Také podobný příběh znám z mého nejbližšího okolí, velmi podrobně. Tam je také "nezdárná" dcera, drogy, otec dítěte sice naživu, ale kdovíkde, a prarodiče se starají o dvouletou vnučku, a svěření do pěstounské péče prý bylo až překvapivě rychlé, jen to stálo nějaké papírování a obíhání...ale jak dotyční pěstouni říkají, kdo by se rád neproběhl a nepostaral.

Doporučuji vám ctěná pozorněji číst a pak teprve reagovat. Oni kontakt na otcovi rodiče nemají, neboť otec se ke svým rodičům nehlásil...