Jo, znam, a velmi dobre. Uz s tim bojuju pres 15 let. Taky jsem si ze zacatku myslela, ze je to srdce, taky mi nasadili holstera a nic, EKG taky nic neukazalo...ted uz to jde, ale k tomu psychiatrovi jsem zasla taky a jsem rada, ze jsem sla. Rozpitvavat to nebudu, ale pomohlo mi to, sice musim brat leky, ale diky bohu, tyhle navaly paniky uz nemam tak casto a muzu treba zase ridit auto, coz jsem pred tim musela ozelet, prave kvuli temto stavum. Obcas se to sice objevi, ale alespon uz vim, co to je a co proti tomu delat. Tyhle stavy ale fakt nikomu nepreji. A pokud jsou to stavy opakujici se a zhorsujici se, tak takova ta samolecba je na nic. To, ze si budete vsugerovavat, ze to nic neni anebo myslet na nejake neutralni veci vam treba na chvili pomuze, ale v zasade to nic nevyresi.

Zase takový strach mít asi nebude, když nemá strach kouřit.. viděl jsem umírat otce na rakovinu plic, byl kuřák... úplně mi to stačilo....Jinak si myslím, že je to hormonální i psychické....

Jo znám to a perfektně, bohužel. Vše se srovnalo když jsem dokázal při přichozím ataku se tomu zasmát a říct sám sobě "to nic není, zase magoříš". Dvakrát, třikrát a už je klid, zjistil jsem, že mi to způsobovala extrémní konzumace alkoholu - ne když jsem pil, ale dva dny poté co jsem přestal. Taky pomáhá myslet na emotivně neutrální téma jako například na výpočty. A autorko, u srdcaře jsem byl taky a taky mi nic nenašli. Začalo to v supermarketu mezi regálama, pocení, třesení nohou, pocit na omdlení. Odešel jsem, rozchodil a rozdejchal to a byl klid. Ale myslet jsem na to musel - proč se to děje. Na to jsem nakonec přišel. Mimo nadměrné konzumace alkoholu a množství tučného jídla to byla extrémně blbá životospráva (takové to - mám hlad ale to počká, teď to dodělám) - to teď prostě NEEXISTUJE, protože jak se pokusím tak - znáte to. Pomaličku tlak.... a už mažu jíst. Je podstatné odvést od toho stavu pozornost. Další důvod u mně byl rodinného charakteru který tu z pochopitelných důvodů nemohu probírat, ale řešení toho problému mi pomohlo zásadně.

Přeju vám mnoho zdaru v boji s touto blbou nemocí, spuštěčem si myslím je prožití extrémního šoku nebo hrozné zkušenosti, protože předtím jsem to neměl - a vše co to vyvolává se té události nějak týkalo.

Ja se jenom zeptam...jste si jisty, ze to byly panic attack a ne hypoglycemicky sok? Jen podle toho, jak popisujete svou predeslou zivotospravu. Jinak, pokud se jednalo o panick attack, tak vam drzim palce, at se vam to neopakuje. Ja to znam az moc dobre. A mate pravdu, chce to klid, co nejmene stresu a urovnat si zivotospravu, at to zni omsele nebo ne, je to tak...

Jak je člověk ve 22 panic, mívá občas pocit, že je život nesnesitelný a že umírá, ale dá se to napravit.

Mínus, ale pobavil jste mě

super, nevíte, za jak dlouho lexoš zabírá? připadá mi, že panická ataka musí být dávno pryč.

mimochodem, víte, že na lexaurinu velmi snadno vzniká závislost?

Tak u panicke ataky to muze pusobit jako placebo...

A tu zavislost muzu potvrdit - trvalo mi mesic nez jsem mohla normalne usnout po vysazeni...

Mila samolecitelka, panicka porucha je bezna nemoc, a opravdu se leci na psychiatrii. Obavam sa vsak, ze polykat lexaurin asi nebude spravne reseni, snad dojdete k psychiatrovi a ten vam to vysvetli. Drzim palce!

Diagnozu znám, výborně na ni zabírají antidepresiva, které předepíše psychiatr a klid. Je potřeba je brát dlouhodobě, někdy celý život. Při pravidelném braní léků se člověk  zklidní a dá se žít celkem normálně, díky Bohu.  Na rozdíl od lexaurinu nejsou návyková a v dnešní době mají minimum vedlejších účinků. Mluvím ze zkušenosti své i dalších lidí s podobným problémem.

Pani Rezacova,

nemohu, nez souhlasit. Jak jsem psala vyse...vubec neni na skodu k tomu psychiatrovi zajit. Ja uz na tech lecich asi budu muset byt do konce zivota, ale nevadi mi to. Mate pravdu s tim lexaurinem. Mne zde lekar predepsal Trileptol (a nemuzu si vynachvalit, zadne vedlejsi ucinky a neni navykovy) a Clonopin, coz je antidepresivum. Dozvedela jsem se, ze hodne lidi s touto poruchou take trpi bipolar disorder (muj pripad). Rozhodne vam davam za pravdu s tim klidem. KLID, KLID a KLID a NEROZCILOVAT SE zbytecne. A kazde rozcilovani a stress je zbytecne. Preji hodne zdravi a pohody.

Panickou poruchou jsem trpěla 6 let. Moje úzkosti byly tak silné, že jsem vůbec nevycházela z domu. Bylo to nejhorší období mého života. Ale nechtěla jsem se smířit s tím, že budu žít navždy v kleci. Začala jsem hledat...a KBT byl můj odrazový můstek. Často s sebou nosíme zátěž z dětství v podobě přesvědčení, která nám škodí. Jsou uložena v našem podvědomí, takže si je ani nemusíme uvědomovat. V krizových situacích se "oživí" a projeví se naplno. Je tedy třeba najít to, co nám škodí a změnit to.Je to cesta dovnitř - k sobě . Zkus si odpovědět na otázku : co mi brání prožívat vnitřní klid? Hledání odpovědí mi pomohlo dostat se z bludného kruhu ven. http://www.karinberkovcova.cz

Dobrý den, musím také reagovat. Zažili jsme toto s devítiletou dcerou, které 3 měsíce různě brněly ruce, nohy, bolela hlava, byla pořád unavená. Pediatrička ji udělala všechna možná vyšetření, která byla samozřejmě v pořádku. Jednou v noci měla takový záchvat (brnělo celé tělo, nemohla ležet, takže chodila, říkala, že neví, kde je...), že jsme už chtěli volat záchranku. Ráno byla hospitalizována na dětské neurologii, kde ji provedli všechna možná vyšetření (magnetickou rezonanci, CT, lumbálku, EEG atd. atd.). Tam se opět záchvat opakoval, ale konečně byla stanovena diagnóza - latentní tetanie, což je druh panické poruchy. Zjistí se to velice jednoduše z EEG. Teď bere pravidelně hořčík (magnezium) a musí se sebou pracovat (bude jí 12!), aby se z ničeho nehroutila. Musí přejít bez zhroucení špatné známky ve škole, sportovní neúspěchy i zklamání z přátelství atd., prostě se musí naučit to unést, nic za zhroucení nestojí. Doporučuji vyšetření na neurologii...

Bez pochyb je to hrozná choroba a všem, kterří jí trpí držím pěsti, aby se s tím statečně porvali. Ovšem nelíbí se mi, jak je v článku psáno, že si ji musela diagnostikovat sama a lékaři ji nepomohli. Lékaři ji pomohli a kdyby nebyla hloupá neroztrhala by doporučení k psychiatrovi a mohla se léčit daleko dřív. A závěr mi připadá, že spíš než panická porucha je to hypochondrie.

Je vidět, že o tom nic nevíte. Jsou to takové stavy, že k doktorovi jdete až tehdy, kdy si jste vnitřně 100% jista, že vás zaživa rozežírá rakovina, ty ataky jsou náhlé - dokud nevypozorujete spouštěče a tím může být i pitomá myšlenka dřív než ji stačíte zamítnout v hlavě. A to, že roztháte doporučení k psychiatrovi - vy byste přijala že jste blázen s úsměvem na rtech? Nepřijala, brala byste to jako selhání doktorů kteří vás podezírají z hypochondrie a měla byste je za partu neschopných lidí. Neumíte si představit co psychika dokáže vyvolat za fyzické problémy.