Mně kouslo klíště na zahradě, na podzim, když mi bylo čtyřicet a měla jsem jedno dítě dvanáctileté a jedno čtyřleté. První příznaky byly stejné, jako píše žena v článku. Bolesti zad a hlavy byly to nejhorší, co jsem v životě zažila. Měla jsem horečky přes čtyřicet stupňů Celsia, ztrácela jsem vědomí, byla jsem světloplachá. V místní nemocnici mi provedli tzv. lumbálku, lékaři diagnostikovali klíšťovou encefalitidu a meningitidu a nechali mne odvézt do krajské nemocnice. Po příjezdu do nemocnice, okamžitě po příjmu, když mi sestra pomáhala na nemocniční postel, jsem ztratila vědomí, když jsem přišla k sobě, byl kolem mne tým lékařů a zdravotních sester, nasadili mi antibiotika infúzní formou. Musela jsem ležet sama v zatemněném pokoji, nejedla jsem a nemohla jsem sama na WC. Když jsem byla po týdnu jakž takž při smyslech, sdělili mi, že v nemocnici zůstanu 6 až 8 týdnů a to většinu toho času sama. Nesmělo na mne svítit světlo, slunce už vůbec ne, nesměla jsem číst, prostě jakkoliv namáhat mozek. Po sdělení, že zůstanu 6 až 8 týdnů v nemocnici, daleko od domova, jsem znovu ztratila vědomí a zhoršila jsem se, protože jsem přemýšlela, co bude s dětmi.
Naštěstí všechno dobře dopadlo. Zůstal mi jen třes tváře, když např. u zubního lékaře musím ústa dokořán otevřít.
Ale viděla jsem mladšího muže, který prodělal klíšťovou encefalitidu a meningitidu a ten, když chce jíst, např. housku, kterou drží v ruce, tak se tou houskou netrefí do úst.
Je to svinstvo. Děti jsem nechala očkovat a následně i vnoučata.
Já už jsem, samozřejmě, imunní. Ale za jakou cenu! Nikomu to nepřeji.
