Konečně jeden z článků z rubriky Můj boj s nemocí, který nevypadá jako vycucaný z prstu.

Věřím, že paní vydrží optimismus a držím palce, aby transplantovaná ledvina sloužila hodně dlouho.

Doufám, že podobný problém mne nepotká, i když tento příběh skončil dobře.

Když nejde o zdraví, tak jde o houby! Měli bychom o tom čas od času popřemýšlet, když se vztekáme kvůli blbostem.  Přeji hodně štěstí 

souhlas - a paní také přeju moc a moc štěstí a zdravíčko, je to bojovnice

palec nahore!!!

Pěkný článek, jen tak dál 

Moje rada pro boj s nemoci: nikdy nepodlehat skepsi. Kazdy den brat s radosti, ze jsme nazivu, obzvlast pokud mame deti.

Na dialyzu jsem sel v 18. letech  v roce 95. To se o peritonealni dialyze vedelo houby, ale i tak jsem chodil s doboru naladou, ze  se mi po ni ulevi. Kazdej druhej tam knoural, jak je nestastnej, nemocnej...  Ja ne, ja se nadlabnul, napil (jinak jsem pit nesmel) a celkove to bral pozitivne - prece ziju. Za rok jsem sel na transplantaci, v 96. Od te doby vsechno v pohode a to ze mi pred 2 mesicema vyndali stitnou zlazu beru taky v pohode, druhy den po operaci uz jsem sedel v motolske kavarne a srkal espresso. Neni cas na breceni, zivot je kratky

Držím palce a přeji moře zdraví