Samozřejmě selhala!

Kdyby příroda tomu nepřála, pak je to osud a lze to i akceptovat, ale předem házet flintu do žita, to je selhání. Bohužel kdo si chce namlouvat něco jiného. Vše ostatní je bla bla bla.

Já chápu, že některé děti nechtějí, i takové znám,

je to jejich rozhodnutí, ale přijde mi to divné, nepřirozené. Vždycky si říkám, zda nebudou litovat nebo zda už nelitují. Co je důvodem? Kariéra? To snad ne, v práci je každý nahraditelný, jednoho dne vám řeknou nashledanou a co potom. Peníze? Největší radost vám stejně udělá věc, na kterou jste dlouho šetřila, takže když si všechno můžete dovolit, netěší vás to tolik. Odpovědnost? To je výmluva. Nejspíš jste sobečtí a líní. Bojíte se, že ztratíte zdravý rozum a přátele? Tady záleží, jak si to všechno nastavíte a zorganizujete. Dítě je ten nejkrásnější dar, někdy mě sice stojí nervy, ale když mě obejme a usměje se, je všechno ostatní malicherné.

Re: Já chápu, že některé děti nechtějí, i takové znám,

jen me tak napadlo, proc hledat duvod ze nekdo dite nechce? Spis bych rekla, ze si poridim dite tehdy kdyz k tomu mam nejaky duvod = v tomhle pripade je tim duvodem to ze dite chci. Kdyz ten duvod nemam = dite nechci, tak si ho neporizuji ... a nemusim to nijak zduvodnovat

Osobni rozhodnuti kazde zeny.

Sama jsem stastnou nekdy "zoufalou" matkou desetimesicni holcicky. Webove stranky pro maminky jsou plne maminek resicich nevyspani, koliky, rust zoubku, ...obdobi prvniho vzdoru ... potize ve skole ... pubertu  Jsou i plne matek bojujicich s poporodni depresi, partnerskou krizi, izolaci na materske atd.

Chapu ze ne kazda zena ma odvahu si timhle projit. Sama mam momenty kdy brecim spolu s dcerou a rikam si ze druhe dite uz nikdy. Nic mi nezprehazelo zivot tolik jako narozeni ditete, dceru "nevypnu", nevysvetlim ji ze rodice uz unavou padaji na usta a potrebuji spat. Prijde mi zvracene "nutit" do deti zenu, ktera je nechce, protoze to tak ma byt. Mozna si sve dite zamiluje a bude stastna, ale je vetsi pravdepodobnost ze bude trpet ona i dite. Potom je lepsi nebyt matku vubec.

Co je komu do toho?

Co je komu do toho, jestli chci nebo nechci děti? I když teda podle diskuse je do toho asi celé ČR. Chápu, že se o to, že nechci mít děti (protože je opravdu nechci) zajímají moji rodiče, rodiče partnera, popř. další příbuzní jako babičky apod., nebo ještě třeba kamarádi. Co si budeme povídat, skoro všichni naši rodiče touží mít vnoučata, a tak se o to zajímají, babičky by třeba zase chtěli pravnoučata a většinou si nedokáží představit, že by žena mít děti nechtěla. Ale cizím lidem je do toho kulový.

Vždycky mě nejvíc zaráží dotazy od prakticky cizích lidí: a ty opravdu nechceš děti? A není ti to líto, když sleduješ maminky s kočárkama, jak jsou šťastné apod. No jelikož děti nechci, tak je opravdu nechci a líto mi to není. Maminky s kočárkama sleduju, když jedu městkou, jestli náhodou nepotřebují pomoct s kočárkem anebo když řídím, tak si na ně dávám pozor, aby mi při rozhlížení nevystrčili kočárek před auto nebo aby mi starší capart pod tím autem neskončil.

Re: Co je komu do toho?

Jinak maminky s kočárkama opravdu nepozoruju, protože mě nezajímají. Když jdu po ulici většinou si hledím svýho a na lidi okolo moc nekoukám, takže se mi často stává, že mi někdo říká, já jsem tě tuhle viděl/a na ulici, ale ty sis mě vůbec nevšimla.

A kariéristka taky nejsem, o žádnou extra závratnou kariéru moc nestojím, chci mít pouze dobrou práci, kde si vydělám nějaké peníze na živobytí. Cestování mě baví, ale netoužím po tom procestovat celej svět, a krom toho cestovat se dá i s dětma.

Ale opravdu to není tak, jak to měl někdo pocit, že si teda odsedím svých 8 hodin v kanceláři, a pak sedím doma a čumím na televizi. Zajdu si s kamarádkou na kafe, s druhou se zase sejdu u ní/u mě doma, když je hezky, tak jdu ven na brusle nebo s kamarádkou někam zacvičit, občas zajdeme do kina. Když jsem doma, tak se učím (vzdělávat se člověk musí pořád - momentálně u mě vedou jazyky), čtu si, občas kouknu na nějaký film.

v mych ocich je velky rozdil mezi zenou a matkou

porodit dite s tim, ze az do konce zivota citi clovek tu nejvetsi odpovednost, ktera vubec muze existovat, to je neco nepredstavitelneho, nekonecneho.

Je treba si ovsem uvedomit, ze existuje urcity pocet zen v populaci, ktere z nejakych duvodu tuto zodpovednost nechteji na sebe vzit. Drive sly takove zeny do klastera. Dnes si nalakuji nehty a sedi v kancelari. A zvani neci o nejake volbe.

Re: v mych ocich je velky rozdil mezi zenou a matkou

To je fakt. Třeba odpovědnost za chod atomové elektrárny nebo za náročnou operaci je proti tomu úplně sranda.

Taky je fakt, že všechny matky (které pochopitelně nejsou ženy, protože je velký rozdíl mezi ženou a matkou) jsou neuvěřitelně duševně zralé, vyspělé a odpovědné. Naopak všechny bezdětné jen sedí v kanceláři s nalakovanými nehty (matky si nehty nikdy nelakují, je to známka nezralosti a neodpovědnosti, a matky taky nikdy nesedí v kanceláři - zásadně v ní buď stojí, nebo leží).

Zkrátka je to pěkné, když má člověk ve věcech jasno a dokáže tak jednoznačně říct, kde je dobro a kde zlo. Teď by to ještě chtělo povinnou pětiminutovku pohrdání těmi ubožačkami bezdětnými ženami, které nikdy nepoznají nepředstavitelné nekonečno. A které žvaní cosi o jakési volbě, čímž drze zastírají, že bezdětnost je...jejich volba. Mimořádně zákeřné!

Ach jo...

...už je to tu zase. Opravdu nevím, proč zrovna u nás je jakýmsi národním sportem "koukat druhým do talíře". Snad má každý jedinec právo si svobodně zvolit, jak se svým životem naloží, obhájit to musí jen sám před sebou a sám taky nese všechny následky svého rozhodnutí. Ale ono je jednodušší a pohodlnější soudit druhé, než si zamést před vlastním prahem, že?

Selhala jsem?

Nechci studovat vysokou školu, i když mám mozek. Nechci být zpěvačkou, i když mám hlasivky. Nechci běhat maraton, i když mám nohy. Nechci vlastnit psa, i když věřím, že bych ho uživila a že by mi nepřekážel v kariéře. Nechci dělat další desítky věcí, i když mi v tom objektivně nic nebrání. Chci dělat to, k čemu cítím, že mám předpoklady. Chci si o svém životě rozhodovat sama. Selhala jsem?

Ano, je to selhání...

...pokud se někdo domnívá, že prachy, kariéra, kabelka od Vuittona, barák a novej Baworák jsou smyslem a radostí života, tak je troska, a až ho na smrtelný posteli nikdo nevezme za ruku, tak to pochopí. A mimochodem skloubit děti a práci lze...

Re: Ano, je to selhání...

Pokud si někdo neumí představit, že smyslem a radostí života může být i něco jiného než buď dítě, nebo Baworák se značkovou kabelkou zakoupenou za prachy vydělané závratnou kariérou, je to taky docela ubožák. Aneb řada bezdětných tu jasně napsala, že kariéru nebudují, cestovat je nebaví, milionářem být nechtějí a na disku byli naposledy před 30 lety. Děti nemají ne proto, že by jim nechtěli něco obětovat, ale proto, že jim chybí mateřský či otcovský pud, prostě po těch dětech netouží. Přijde mi to jako docela jednoduchá věc a je mi dost záhodou, proč to tolik lidí nedokáže pochopit a pořád tu mele něco o kariéře a penězích. Skloubit děti a práci jistě lze, ale pokud někdo děti prostě nechce, tak proč by je měl s něčím "sklubovat"? A že ti lidé budou na smrtelné posteli sami? Jste hodný, že Vás to tak trápí, ale nemyslíte, že to je jejich věc, jak se na stáří zařídí?

Ten článek je především neobjektivně napsaný

Když si pozorně přečtete ten článek, zjistíte, že jsou v něm hlavně skrytá varování typu "Můžete být osamělá", "jednou bude pozdě" atd. Autorka článku je tedy něco jako kozel zahradníkem - ani ona nevěří, že život bez dětí může být v pořádku, a přesto se pouští do úvah. Znám lidi, kteří děti nemají, a přesto si vybudovali pevnou síť vztahů. A znám případy, kdy děti matky týrají, zvláště s postupujícím věkem. Mít nebo nemít děti musí být absolutně svobodná volba. A je na čase přestat pohlížet na bezdětnou ženu jako na sobku a kariéristku.

A je to tu zase

Tahle debata se sem periodicky vrací. Diskutující se mění, ale základní dělící linie a argumenty zůstávají pořád stejné. Na jedné straně jsou ti, podle kterých žena musí rodit, jinak není ženou. Na druhé straně jsou ti, podle kterých se lze v životě realizovat různě a je na každé ženě, aby si zvolila svou cestu. Tyhle dvě pozice jsou tak neslučitelné, že diskuse mezi nimi nemá smysl. Je to jako diskuse mezi zapáleným křesťaněm/muslimem/atd., podle něhož jsou všichni nevěřící nemocní a je třeba je v jejich vlastním zájmu "uzdravit" (přivést na víru, resp. přinutit mít děti), a liberálem, který rozhodnutí o vlastním životě a vlastní víře ponechává na každém jednotlivci.

Re: A je to tu zase

A víte, že si myslím, že ty dvě pozice slučitelné jsou? Jestli žena nechce mít děti, opravdu se tím podle mě prostě vzdává toho základního, co ženu od muže odlišuje a na své ženství tím v podstatě rezignuje.

Na druhou stranu - kvůli tomu přece vůbec nemusí být horší člověk. A je to jen její věc, jakou si zvolí cestu. Pokud nehlásá, že ona je něco lepšího, protože se nezahrabala u kašiček, není jejímu názoru vůbec co vytknout.