Zdena Kačírková
13. 11. 2001 7:22
Rodičem po čtyřicítce
Ani se zde příliš nepíše o starších tatíncích, jen o maminkách. Můj první manžel před se před lety rozvedl kvůli hodné mladé dívce, dnes té je dvacet osm let , je tedy v ideálním věku pro miminko, které se před několika měsíci narodilo . Bývalý manžel se stal tatínkem ve 45 letech. Moc nadšený z toho nebyl, vždycky mluvil o tom, že s tím prostě počítá, protože chápe svou mladou manželku, která chce alespoň jedno děcko mít, ale sám několikrát přiznal, že je to pro něho jak po fyzické, tak po psychické stránce mnohonásobně náročnější, než když měl svoje první dvě děti.
Každé noční probuzení s novorozeňátkem nese člověk v pětadvaceti jinak než o dvacet let později , bývalý manžel taky jednou řekl, že když už ho to mimino vzbudí v noci popáté přestože spí v jiné místnosti, tak se v něm zdvíhají takové dosti temné myšlenky a když rejduje už třetí hodinu venku s kočárkem, tak prý ho bolí koleno nehledě na to,že je nervózní z toho, kolik práce by za tu dobu doma stihl udělat na počítači. A to je chlap, představte si ženu stejného věku, která má za sebou ještě to těhotenství , porod a kojení.
Jsem názoru, že ke každému věku patří něco a děti má mít člověk zhruba do třiceti, v pětačtyřiceti by měl využívat svého rozhledu a zkušeností k tomu, aby svoje právě v pubertě se nacházející děti zdárně provedl úskalími tohoto období a v šedesáti už má svým způsobem odpočívat a být zbaven
té zodpovědnosti a starostí, kterých má každý rodič ještě nedospělého a nesamostatného dítěte až nad hlavu.