Vaše jméno je poněkud neobvyklé a spousta lidí se domnívá, že jste Mária, Slovenka, které zapomněli dopsat čárku nad "a".
Byly doby, kdy jsem to uváděla do kontextu: Není tam čárka, na konci je opravdu "a" a skloňuje se to podle vzoru žena. Byla jsem na to citlivá, ale teď už to beru sportovněji. Už každému nevysvětluji, jak mě má skloňovat. (smích)
Maria, bez Marii, s Mariou...
Maria Procházková* Vystudovala katedru animované tvorby na pražské FAMU. |
Narodila jste se do hodně bouřlivých vod, vaší mamince umřel táta, slavný spisovatel a scenárista Jan Procházka, který byl doslova uštván Státní bezpečností, ona sama dopisovala první román, dodělávala vysokou školu… Být v takové situaci svobodnou matkou a pak si k tomu ještě přidat Chartu 77 nebylo asi jednoduché ani pro ni, ani pro vás. To musela být strašná léta.
A možná právě proto to všechno fungovalo. V celé té pro maminku velmi složité situaci jsem pro ni mohla paradoxně představovat záchytný bod. Máme hodně speciální vztah, silný. Je podle mě dán právě tím, že jsme všechny ty těžké momenty prožívaly spolu. Ne vždy vedle sebe měla partnera, kterému by se mohla svěřovat, takže se často svěřovala s běžnými provozními starostmi mně, počínaje tím, že nemáme peníze a nemůžeme si koupit máslo, až po to, kam schovat dopisy nebo rozepsanou knížku, kdyby k nám přišli udělat prohlídku.
Takže jste pro maminku byla parťákem od nejútlejšího dětství?
Docela jo a neříkám, že je to dobře. Vnímám to zpětně tak, že bezstarostné dětství pro mě skončilo v nějakých šesti letech.
To nezní zrovna vesele.
O něco tím přijdete, leccos získáte. Hodně záleží na povaze, jakou máte.
Co jste získala vy?
Umím ocenit lidskou otevřenost, která dnes mezi lidmi absolutně chybí. Přijde mi, že jsme všichni permanentně v rolích. Stále si na něco hrajeme. Když vás zastaví policista a vy sehrajete roli blbé blondýny, tak to prostě zafunguje. Přiznám se, že když to potřebuji, jedu tenhle mustr také, ale stydím se za to sama před sebou. A také vím, co je to důvěrný, opravdu intenzivní vztah, blízkost. Nejradši jsem vždy s jedním člověkem, nemám ráda hromadné akce. Nevadí mi být ve společnosti, pobavit se, ale pokud si chci s někým popovídat, líp si podle mě popovídají dva než tři, deset nebo patnáct lidí. Diskuse je fajn, ale pro mě je nejdůležitější dialog. Dialog je nejvíc tvůrčí. Všechny důležité věci jsem si vymyslela před spaním nebo v tramvaji, to jsou pro mě dvě taková důležitá inspirační místa, ale ten základní posun, kdy myšlenka dostane konkrétní tvar, přichází v dialogu. Dříve to bylo nejčastěji právě v dialogu s maminkou. To je, jako když vyprávíte sen. Máte nějakou hmotu, nabobtnává vám v hlavě, máte z toho nějaký kreativní dojem, ale teprve když ho musíte definovat, pojmenovat, tak opravdu vznikne.
Fajn, získala jste otevřenost, a co jste ztratila?
Maminka byla bohém, neměla to jednoduché a já jsem byla nejbližší člověk, který mohl a chtěl pomoct. Pomáhala jsem s mladšími sourozenci, ale to nebylo tak, že se to po mně chce, přišlo mi to naprosto normální. Prostě jsem dělala řadu věcí dřív, než je obvyklé.
Nastal nějaký okamžik vaší vzpoury vůči mamince?
Vzpoura je moc silné slovo, nic takového jsem ve spojitosti s maminkou nikdy nepociťovala. Všechno jsme měly přátelsky založené, což je samozřejmě dvousečné. V takovém vztahu hůř přijímáte například větu, že už máte jít spát. (smích)
Jak moc chyběl mužský prvek ve vašem životě?
Chyběl a zároveň byl definovaný Vaculíkem. Teď spolu máme hezký vztah, ale tehdy to byl střet s autoritou. On měl tendence mít vždycky pravdu, je na to zvyklý, ale já jsem byla v pubertě, a když tu pravdu neměl nebo jsem měla pocit, že ji nemá, tak jsem mu oponovala. A protože jsem necítila potřebu být v opozici vůči mamince, o to víc jsem mířila na něho. Většinou se to odehrávalo u společných večeří. Jednou za čas měl tendenci hrát si na toho rodiče, zeptat se, co bereme ve škole, třeba v chemii, já odpověděla a už to jelo.
Jaký máte vztah s nevlastními sourozenci?
Ale to jsou vlastní sourozenci! Mají sice jiného tatínka, ale já je beru za vlastní! V kádrovém posudku, který byl přiložen k mojí přihlášce na střední školu, mám napsáno: "Žije ve společné domácnosti se svými dvěma nevlastními sourozenci, jejichž otcem je Ludvík Vaculík." Někam mi toho Vaculíka nacpat prostě museli. Teprve díky téhle větě mě napadlo, že by sestra s bráškou mohli být nevlastní, ale já to tak nikdy nevnímala!
Jak s nimi vycházíte?
Se sestrou je to komplikovanější. Přece jen byla jedinou dcerou svého otce a já na ni asi vždycky trochu žárlila. Já jsem pro ni zase byla ta starší sestra, která říká, že by se něco mělo uklidit. Má šťastnou povahu a je přímá, takže jakékoli nejasnosti se mezi námi vždycky dost řešily. S bratrem je to jiné. Ačkoliv je mezi námi třináct let a poslední dobou se tak často nevídáme, protože je mu dvacet a má přítelkyni, máme se hodně rádi. Jsem ráda, když mi před nějakou důležitou věcí volá a ptá se na můj názor.
Může s těmito zkušenostmi souviset, že si do svých filmů vybíráte ty největší mužské idoly - Oldřicha Kaisera či Pavla Řezníčka, chlapy každým coulem, kteří se ženám líbí?
Pro mě je klíčové, že jsou oba skvělí herci. Ale že jsou to zajímaví muži s výběrem samozřejmě souvisí. Což mi připomíná seznámení s Honzou Muchowem (hudební skladatel, pozn. aut.), kterého jsem se obávala víc. Má tolik pracovních nabídek, že jsem si byla jistá tím, že nás pošle do háje. Ohromně mě potěšilo, že na první schůzku přišel ještě vyklepanější než já. A podobné to bylo i s Pavlem Řezníčkem. Je fajn zjistit, že to, co prožíváte vy, ten stres, napětí a možná i strach prožívají i oni. Potěšilo mě to a zároveň mi to ohromně pomohlo. Víte, pokud jde o film, o práci, váhám sice oslovit Honzu stejně tak jako cizí holčičku v pizzerii s tím, jestli nechce přijít na náš casting, ale překonám se, protože v tu chvíli nejde o mě, ale o věc, o něco většího, než jsem já... Ale mám problém zeptat se cizího člověka na cestu, tam to přes koleno nelámu, tam o nic nejde.
Není to jeden z důsledků výchovy, o které jsme mluvili?
Určitě, a možná i proto mě baví filmy.
Takže vy se za film tak trochu schováváte?
Ano.
A neměla jste někdy potřebu zajít k psychoanalytikovi?
(smích) Nikdy, naopak se toho hrozně bojím.
Proč?
Je to pro mě cizí člověk a mám se mu svěřovat se svými intimními problémy? Bude mi radit za honorář, ne proto, že bych ho zajímala. Ne, na to mám kamarádky. Znají mě, tuší kontext. Nežádám od nich řešení, ale především to vyslechnutí. Navíc - věřím na osud, znamení a horoskopy. Teta mi tuším k třináctinám vypočítala horoskop a byla tam spousta důležitých věcí mého života, které vyšly naprosto přesně.
Například?
Například že studovat budu. To bylo ještě před rokem 1989, takže s mým politickým profilem se to opravdu nedalo předpokládat. Poslední vykládání karet, které jsem absolvovala někdy před sedmi lety, bylo tak kompletně doslovné, až mě to vyděsilo. Od té doby jsem k tomu už odvahu nesebrala. Prostě nevěřím na náhodu, ale na to, že když se dva lidi mají potkat, stane se to, i když jsou od sebe tisíc kilometrů.
Nějaký konkrétní příklad z vašeho života?
Moje maminka byla v srpnu 1968 ve Francii na studentském táboře se svojí mladší sestrou. Když k nám vtrhli okupanti, našly přístřeší u zaměstnance české ambasády a tatínek s maminkou jim napsali, ať tam zůstanou, že za nimi přijedou. Plánovali emigraci. Jenomže moje maminka, sedmnáctiletá vlastenka, to nevydržela a po nějakém týdnu se prvním možným letadlem vrátily do Československa. Ale já to nikdy nebrala tak, že kdyby tenkrát zůstala ve Francii, že bych se nenarodila, protože jsem se dozvěděla, že v následujících letech tam byl i tatínek, takže mému narození by asi stejně nešlo zabránit.
Vám osobně se něco podobného stalo?
Podobně jsem to měla se svým partnerem. Měli jsme dvakrát pojištěno, že se potkáme. Nějaké společné vlnění, které je v mobilních telefonech, je podle mě i v lidech. Stejně jako se probudíte minutu před tím, než zazvoní budík, stejně tak pomyslíte na člověka těsně před tím, než vám zavolá.
A děti? Na ty jste si někdy vykládala?
Na ty mám dost bujnou vlastní fantazii. Zrovna včera se mi shodou okolností stalo, v metru, jak jinak, že jsem si najednou uprostřed všeho toho chaosu představila své budoucí dítě. Kupodivu kluka, i když bych asi chtěla nejdřív holčičku. Zvláštní, přišlo mi to takové normální.
Takže děti plánujete? A brzy?
Říká se, že točit s dětmi funguje jako antikoncepce. Když ale pracujete s tak šikovnými, zvídavými a talentovanými dětmi, na jaké jsme měli štěstí my, začnete se naopak těšit. Samozřejmě nikdo přece nepochybuje, že jeho děti budou ty nej. (smích) Upřímně se těším, že si znovu přečtu všechny dětské knížky. Mimochodem další maminčin názor, kterým mě ovlivnila, je, že děti si vybírají, komu se narodí. Když jsem byla mladší, s humorem to používala zejména v situacích, kdy jsem se něčemu divila a ona už neměla argumenty: "Hele, ty ses chtěla narodit mně, tak si teď nestěžuj."
Pokud je to pravda, dneska byste si znovu vybrala Lenku Procházkovou a 70. léta?
Maminku určitě. (smích) A dobu vlastně také. Dnešní děti mají nesmírnou výhodu, že mají tolik možností a necítí nějakou limitaci, alespoň ne politickou. Moc jim to přeji, ale nezávidím, ony mantinely mají do jisté míry i své výhody, je co překonávat. U dnešní mladé generace cítím často rozpačitost z bezbřehosti možností, určitou zahlcenost, která vás spíš brzdí, než podporuje v aktivitě... Tím, že nemají srovnání, že to není úplně automatické, si toho samozřejmě neváží, což je dáno pochopitelně i věkem a společností.
Chtěla jste studovat střední uměleckoprůmyslovou školu, tam vás ale z politických důvodů nevzali.
To bylo velké zklamání.
Věděla jste, že důvody nepřijetí jsou čistě politické, nebo jste si to jenom myslela?
Věděla jsem to. Řekli mi to pak na gymplu, kam jsem se dostala bez přijímaček, protože jsem měla samé jedničky. Šly jsme tam s kamarádkou řešit, aby nás dali do jedné třídy, a paní zástupkyně mi říká: "Jo, tak vy jste ta Procházková! Proč jste se neodvolali? Vždyť oni by vás podle zákona museli na odvolání vzít, protože vy jste přijímačky udělala." A pak mi přečetla tu větu, proč mě nevzali. Moje papíry měla přímo před sebou.
Zamrzelo to?
Strašně to zamrzelo. Hrozně jsem zanevřela, ale ne na stát nebo politiku, ale na výtvarno. Prakticky úplně jsem přestala kreslit a vrhla se na psaní a dneska mi ty čtyři roky na odborné škole chybí. Nikdo mi nevysvětlil různé techniky, musela jsem si je sama objevit a dodnes to cítím jako svůj handicap. Ale na druhé straně gymnázium mi dalo širší a hlubší vzdělání, než jaké by se mi dostalo na umprumce.
Učila jste se ráda?
Dnešním dětem závidím, jaké mají možnosti. My jsme sice v prváku na gymplu zažili revoluci, což bylo krásný, a mně se úplně změnil svět, ale taky jsme se stali generací, která neměla vůbec žádné učebnice. Profesoři nás učili podle pocitu, jak a co by nás tak asi učit měli, takže v mých očích třeba čeština a dějepis dostaly dost na frak. Část literatury jsem u nás ve třídě přednášela já - dělala jsem referáty na Kohouta, Třešňáka, Havla. Profesorka češtiny si ode mě řadu samizdatových knih půjčovala.
Nezdá se vám celý váš život tak trochu absurdní?
Když vás vysazují z vlaku jenom proto, abyste nemohla jet do Bratislavy na pohřeb, nebo když Vaculík doma leze po čtyřech, protože venku sedí v autě policajti a my děláme, že doma není, tak máte všechno tak posunuté, že vám to ani nepřijde. Maminka dělala uklízečku za pár peněz, takže jsme občas opravdu neměli nic jiného než ty suché rohlíky, ale co jako? Tak jsme si vymysleli opečenky, to je výborná věc! Opečené kostičky ztvrdlého chleba, okořeněné a pokapané sojovkou, moc dobré, opravdu. V určitém období jsme je měli dvakrát třikrát týdně k večeři. Ale to neznamená, že je to křivda a vy jste chudáček, tak to prostě je.
Bála jste se tehdy?
Pro mě zkušenost disentu neznamenala strach, spíš díky maminčině přístupu určitou formu dobrodružství. A to, že jsme byli chudí, si uvědomuji vlastně až v dnešním kontextu. A ústrky byly vyvážené tím, kolik zajímavých lidí jsem poznala. Naopak mě zpětně trošku mrzí, že mi nebylo víc, abych docenila a pochopila rozhovory, které se kolem mě často vedly. Zůstalo vědomí, že člověk může všechno, co chce, když je ochoten pro to něco obětovat. A to platí i dneska, i když trochu jinak. Je to prostě jen na vás.
