Strach je přirozená součást vývoje. Dítě by ale na něj nemělo nikdy být samo. (Ilustrační snímek)

Strach je přirozená součást vývoje. Dítě by ale na něj nemělo nikdy být samo. (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Na strach ani agresi by dítě nemělo být samo. Buďte s ním

  • 21
Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ale i obklopeno blízkými lidmi a v prostředí dobře známém, jako je domov nebo škola, zažívá dítě situace, které ho děsí nebo v něm alespoň vyvolávají obavy. A my, rodiče, jsme tu od toho, abychom mu je pomohli zvládnout a překonat.

Strach je jeden z nejdůležitějších evolučních nástrojů a našim prapraprapředkům kdysi pomáhal přežít. Strach totiž způsobuje, že se do krevního oběhu uvolňuje adrenalin, který mobilizuje srdce a další orgány. Zároveň se zrychluje srdeční tep a zvyšuje množství cukru ve svalech, takže jsme připraveni zaútočit, nebo utéci. 

Tipy do knihovničky:

Eckhart Tolle: Miltonovo tajemství (Keltner Publishing) - Kniha o klukovi, který překonal své strachy, může být návodem i pro jiné děti.

Pavlína Janošová, Pavel Říčan: Jak na šikanu (Grada) - Praktické rady pro rodiče malých i velkých dětí.

Anne Bacusová: Mé dítě si věří (Portál) - Chcete vědět, jak být svému dítěti parťákem?

Ačkoliv dnes se setkáváme s jinými druhy nebezpečí, než jaká zažívali třeba lovci mamutů, strach nás provází doslova od plenek. Podle psycholožky Anne Bacusové je nedílnou součástí normálního vývoje všech zdravých dětí. "Mezi všemi emocemi, které patří do obecného procesu psychického zrání a vývoje dítěte, je strach jedním z jeho nejranějších pocitů," upozorňuje ve své knize Mé dítě si věří.

Bojíme se v každém věku

Bát se je docela přirozené, jen si vzpomeňte, jak jste se jako malí báli tajemných zvuků z předsíně, stínů v zahradě nebo třeba vysavače. Malé děti mají logicky jiné strachy než ty velké. Nebojí se ale jen pomyslných bubáků, děsí je často i běžné každodenní situace nebo chování či reakce jejich okolí.

"Kojenci a batolata se bojí nejvíce, když není v dohledu někdo, koho dobře znají. Školkové a mladší školní děti mohou mít také strach z odloučení od rodičů, ale už je zajímají také vztahy s vrstevníky, takže se bojí i nepřijetí v dětském kolektivu. Už se také bojí trestu od dospělých," říká psycholog Jan Kulhánek z ambulance Psychoterapie Anděl.

"Dospívající děti mají všechny popsané dětské strachy také, ale už více v symbolické rovině. Bojí se ztráty lásky blízkých, bojí se posměchu a zavržení od vrstevníků. Také se bojí vlastního neúspěchu a to nejen kvůli reakci okolí, ale také ve vztahu k vlastnímu sebevědomí."

Šikana a strach jdou ruku v ruce

A nebojí se zdaleka jen ten, kdo je napadán. V poslední době se často mluví o rostoucí agresivitě mezi školáky, šikaně a terorizování slabších nebo těch, kdo se nějak vymykají průměru. Jak souvisí strach a šikana? "Úzce," podotýká psycholog.

"Někdy se říká: kolik úzkosti, tolik agrese. A šikana je o úzkosti i o agresi a to na obou stranách. Stručně by se dalo říci, že někdo zahání svou nejistotu, svůj strach tím, že straší druhé. A ten, kdo je strašený, má kromě úzkosti v sobě také spoustu hněvu, se kterým si obvykle neví rady. S tím vším je třeba pracovat."

Máma + táta = opora

Velký vliv na to, jak se dítě se strachem vypořádá, přitom podle odborníků mají ti, kdo jsou dítěti nejblíže. Jeho rodiče. A to nejen v pozitivním smyslu. Podle Jana Kulhánka mohou například své děti znejisťovat; málo je chválí a oceňují, úspěch vnímají jako samozřejmost. Jindy zase přenášejí na děti své vlastní úzkosti nebo je nepřiměřeně trestají či na ně mají nepřiměřené nároky.

Někdy máme také tendence dětské strachy bagatelizovat.Vždyť to přece nic není, okřikujeme malého strašpytlíka. Před tímto přístupem ale Jan Kulhánek varuje: "To, že se ve stejné situaci nebojíme my dospělí, neznamená, že se nesmějí bát i děti. Bát se je také legální pocit a emoce."

Dítě by na svůj strach nikdy nemělo být samo. Namísto peskování a posmívání do poseroutků bychom my, rodiče, měli být svým dětem (a to jakéhokoliv věku) duševně i fyzicky nablízku, naslouchat jejich pocitům a pomáhat jim se strachem bojovat.

"Obecně jsem více přítel postupného osmělování než házení do vody," doporučuje psycholog. "Také se mi osvědčuje neskrblit s pochvalou a povzbuzením. Ty se dětem nikdy nepřejí."