Plukovnice Lenky Mendlíkové se ptejte on-line dnes od 12 hodin ZDE
To ráno prý nemohla dospat. "Nemám problém mluvit o práci, ale o sobě to neumím, a tak jsem pořád přemýšlela, na co se mě asi tak můžete ptát," prozradila svou introvertní povahu. Nakonec, když padla otázka na to, co by si teď přála, vyhrkla se smíchem: "Aby už byl konec rozhovoru." Teprve pak - jako správná profesionálka - řekla, že by ráda, aby byli spokojeni nováčci, kteří příští týden do armády nastupují.
Kolika lidem velíte a kolik sama posloucháte?
Přímo mám pod sebou 43 lidí, můj přímý nadřízený je jeden.
Do armády jste šla v 19 letech. Proč?
O studium na vojenské škole jsem se zajímala už na základní škole. Rodina si myslela, že své rozhodnutí časem změním. Já ale chtěla vojnu. Nelákala mě stereotypní administrativní práce, která se tehdy ženám většinou nabízela. A tak jsem si po maturitě dala přihlášku na vojenskou odbornou školu určenou spojařkám protivzdušné obrany státu.
Jak jste na tohle povolání vůbec přišla?
Strýček byl praporčíkem, ale nemyslím, že on byl tou motivací. To spíš televize, která vysílala různé reportáže z vojenského prostředí. Pamatuji se, že mě strašně zaujal pořad planžetistkách, vojákyních, které z řídícího centra zaznamenávaly lety letadel.
Hrála jste si jako malá ráda s klukama na vojáky?
Vyrůstala jsem jako každá holka, včetně panenek. Pocházím ale z moravské vesnice, kde jsme byli s klukama jedna parta, takže jsme hráli fotbal, na indiálny i na vojáky.
Předpokládám, že jste byla zodpovědné, poslušné a pořádné dítě.
Byla. Dojížděli jsme do školy a na různé kroužky, autobusem i vlakem. Musela jsem se postarat i o mladší sestru, později ještě bratra. Pečlivé komínky v plechové skříňce, které od nás vyžadovali na vojenské základně, mě později nijak nezaskočily.
Počítala jste s tím, že budete muset například také střílet?
Ne že bych se zrovna na střelby těšila, ale brala jsem je jako součást povinností základního výcviku. Nemusíte být vždycky se vším kamarád, ale když chcete, zvládnete téměř cokoliv.
Vzpomínáte na nějaký otřesný zážitek?
Nejvíc jsem byla vyděšená, když jsem musela jet s tankem. Seděla jsem zapadlá mezi pásy obklopená železem, nahoře seděl voják a řval: doleva, doprava, dopředu. Nicméně jsem to v rámci výcviku dvakrát odjela. Adreanalinovou situaci jsem zažila i poměrně nedávno v lanovém centru, které jsme s kolegy navštívili. Na závěr jsme měli zvládnout takzvaný Tarzaní skok, což znamenalo vylézt na osmimetrový kůl, nahoře se postavit, skočit a naproti se zavěsit na hrazdu. Prohlásila jsem, že už do toho nepůjdu, ale přesvědčili mě. Ještě dlouho jsem pak rozdýchávala, co jsem to vlastně udělala.
Musela jste projít drsným výcvikem spolu s ostatními vojáky, nebo mají ženy nějaké výhody?
Ženy musí absolvovat naprosto stejný výcvik a ve stejných podmínkách jako muži. Neexistují úlevy. Jedinou odlišností jsou normy pro tělesnou zdatnost.
Jak si hlídáte kondici?
Tak jako ostatní vojáci mám povinnou tělesnou přípravu dvakrát dvě hodiny týdně. Každý rok plním nijak dramatické limity z vytrvalosti, sedu-lehu a visu. Když přezkoušení udělám, mohu si druh sportu zvolit, pokud bych nevyhověla, tělocvikář se mnou dopiluje to, v čem pokulhávám.
V jednom rozhovoru jste řekla, že žena v armádě musí být vždy o něco lepší, než muž. Není to mezi ješitnými muži problém?
Musím říct, že jsem měla na mužský kolektiv vždycky štěstí. Záleželo jen na mně, zda šanci využiji. Jen jednou mi velitel naznačil, že na pozici, o níž se ucházím, chtěl raději chlapa. V první chvíli mě takový postoj zarazil, ale pak jsem si řekla: ukážu mu, že jsem na správném místě. Časem i on uznal, že práci rozumím.
Stalo se, že na Vás byl velitel přísnější právě proto, že jste žena?
Stalo. Zřejmě proto, že nás v armádě není tolik a proto jsme nápadnější. Několikrát jsem slyšela varování, které chlapi v takových situacích nedostávají: Chceš to dělat? Máš na to, ale žádné úlevy! U žen, jako by se čekalo, že budou kvůli rodině šidit práci.
Velení znamená i rozkazy a křik, což ženy obvykle nevyhledávají. Vám to nevadí?
Záleží na tom proč se křičí. Setkala jsem se i s nespokojenou reakcí, kdy velitel praštil pěstí do stolu a zařval na mě. Nebyl v právu a já měla možnost si to s ním později vyříkat a situaci mu vysvětlit.
Proč vůbec armáda ženy s jejich emocemi potřebuje?
Ženy umí lépe komunikovat, vcítit se do druhého a jsou cílevědomé. Mají velký smysl pro pořádek a zodpovědnost. V oblasti, v níž pracuji, jsou právě tyhle vlastnosti velmi třeba. Někdy je fakt, že si problémy víc bereme, ale občas je třeba je hodit za hlavu, jinak bychom se utrápily.
Jak jste práci zvládala, když byl Váš syn malý?
Služba mě z Moravy zavála do Prahy, takže hlídací babičky nebyly. Pomohly mi kamarádky.
V té době jste ještě žila s manželem.
Byl také voják, takže až tolik pomáhat nemohl.
Manželství se pak rozpadlo. Nebylo to proto, že jste oba i doma usilovali o vyšší hodnost - post "velitele"?
To nebyl ten důvod.
Ovlivňuje Vás povolání i v soukromí?
Doma si chci odpočinout. Nejsem tam od toho, abych ostatním organizovala život. V soukromí si vážím toho, že mě rodina podporuje. Samozřejmě, že někdy, když jedeme na nějaký z našich oblíbených výletů, tak zavelím, že pojedeme tam. Oni pak ohlídají, abychom všechno zvládli.
Jak Váš 15 letý syn vnímá to, že je jeho máma vojákyně?
Teď když mě povýšili, tak povídá: "Tý jo, mami, já jsem na Tebe tak pyšný!" V jeho věku je to super uznání. Nikdy jsem nezažila, že by se styděl za to, že jsem voják.
Ovlivnila Vaše práce jeho volbu povolání?
Ne. Zatím ho ani jednou nepadlo, že by chtěl být vojákem. Jeho představy se zatím různě mění. Byla doba, kdy chtěl být právníkem, teď přišel s tím, že by chtěl studovat DAMU.
Chtěla byste být generálkou?
Plukovnicí jsem krátce. Bylo to překvapení a velmi vysoké ocenění, proto teď není vůbec na místě uvažovat o hodnosti generála.
Jste mladá, takže postup na nejvyšší hodnost je pravděpodobný...
Musela bych dostat nabídku na funkci, s níž je hodnost brigádního generála spojena. Samozřejmě je potřeba i další vzdělání, stupně velení, jazyky...
Co se pro Vás změnilo povýšením z podplukovnice na plukovnici?
Mám o jednu hvězdičku víc a zajímají se o mě média. "Tý vole, plukovnice," zaslechnu občas nějaké mladíky na ulici, lidé mě okukují. Jinak se v práci nezměnilo nic.
Nemrzí Vás, že se nemůžete každý den strojit podle nálady?
Zase se nemusím rozhodovat. Vezmu si uniformu a jdu. Je pravda, že se v ní cítím svázanější, možná s ní na sebe beru i zodpovědnost za armádu, kterou reprezentuje. Mohu si ale vzít sukni, kalhoty, na léto šaty, zvolit krátký nebo dlouhý rukáv, košili na kalhoty nebo do kalhot, jsou to drobnosti, ale já si pak módu užívám o víkendech a na dovolené. A také když jdu z práce.
Myslela jsem, že v uniformě chodíte i do práce?
Převlékáme se až tady, přicházíme v civilu. Vojáci nosí uniformy jen ve službě.
O uniformy pečuje armáda? Pere je, žehlí...
To ne, je to na nás. Ale je to dobře, protože alespoň víte, že jste v čistém a nažehleném. Uniforma má i tu výhodu, že si víc hlídám linii. Kdybych přibrala, nemůžu si jednoduše dojít do obchodu koupit větší velikost, ale musím si objednat novou uniformu a to nějakou dobu to trvá.
Takže máte stále stejnou velikost?
Teď už hodně dlouho jo. Mám totiž skoro stejnou váhu, jako když jsem nastupovala na vojnu.
|
Plk. Lenka Mendlíková se narodila 20.5.1964 ve Slavičíně. Otec celý život pracoval jako řidič, maminka v roce 1991 zemřela. Má dva sourozence, sestru, která pracuje jako účetní u soukromé firmy a bratra, který je řidič. Po maturitě vystudovala střední ekonomickou školu a nastoupila do vojenské odborné školy spojovací. Při praxi vyvstudovala vojenskou vysokou školu pedagogickou. V současné době vykonává funkci náčelnice odboru náboru Ředitelství personální podpory a navštěvuje vzdělávací kurz EUROPEUM při UK. Je rozvedená, má 15 letého syna a přítel pracuje jako soudní znalec. |
|
V armádě je v současné době 12,5 procent žen. Lenka Mendlíková není v její historii první plukovnicí, ale je v současné době jedinou. Její předchůdkyně dosloužila u letectva v roce 1992. |
