Rozhovor s vámi jsem domlouvala přes vaši manažerku Martinu Jandovou. Jaké je mít v pozici manažerky otcovu exmanželku?
Skvělé, vždyť já ji znám půlku života! S Martinou jsme si padly do oka hned. Když zemřela maminka, říkala jsem si, že vždycky budu tolerantní k novým tátovým partnerkám. Z našeho seznámení jsem měla hrozný strach, taky mi bylo sedmnáct, ale když jsme se potkaly, popovídaly si, nějak se "očuchaly", fungovalo to.
Ta zmíněná tolerance je pěkná, ale ne úplně uvěřitelná. Vážně jste neměla nikdy tendenci tátovi do volby partnerek mluvit?
Marta Jandová* Narodila se 13. dubna 1974 v Praze do rodiny hudebníka, skladatele a producenta Petra Jandy. |
Nedávno vám bylo třicet pět let, vy děti zatím neplánujete?
Miminko je dobrý chystat až po nějaké době, kdy člověk s někým chodí. Takže na děti já mám čas.
V Praze vystupujete v muzikálu Mona Lisa. Proč se rockerka jako vy pustí do něčeho tak odlišného, jako je popový muzikál?
Producent Oldřich Lichtenberg už se mě několikrát ptal... a poslední dotaz mi položil loni v únoru. To jsem tu byla na dva týdny, čerstvě po rozchodu se Sashou (s německým zpěvákem a producentem žila Marta čtyři a půl roku, pozn. red.), a v té chvíli jsem chtěla do Prahy. Muzikál je jednoduše součást mé práce, mého hudebního díla. Přiznávám, že to není úplně moje srdeční záležitost, nepouštím si tu muziku doma.
Když jste kolegům z Die Happy řekla, že jedete do Česka dělat muzikál, nesmáli se vám, že zahazujete dobyté pozice na rockové scéně a jdete dělat komerci?
Nesmáli, spíš se báli, že se vracím do Prahy a nebudu v Německu, což koneckonců měli pravdu. Ale všichni se už na mě byli v Moně Lise podívat a nakonec mi říkali, jaká že jsem hvězda! Ale i když teď zpívám v muzikálu, pořád platí, že moje kapela je pro mě nejdůležitější a že rock je mi nejblíž. Na pódiu s kapelou jsem to já, tam nesu odpovědnost za své písničky, i za to, že posluchače "dostanu". Kdežto muzikál je týmová práce.
Marta Jandová s bývalým přítelem zpěvákem Sashou v jeho show na stanici SAT1.
Zmínila jste, že jste se k přestěhování zpátky rozhodovala čerstvě po rozchodu. Měla to být léčba Prahou?
Prahou a prací. Stejně jsem ale přijela zkoušet až po roce. Nějakou dobu trvalo, než se práce na muzikálu rozběhla. Ale o tom, jakou budu mít roli, jsme mluvili přesně ve chvíli, kdy jsem tady byla na dva týdny za rodinou, rozchod bolel, a v tu chvíli jsem si říkala proč ne? Tak jsem se sem odstěhovala.
Německo jste tedy definitivně opustila?
Ano, pronajatý byt jsem vrátila, tady už mám i nábytek, začíná nový život.
Nebude se vám po Německu stýskat? Přece jen jste tam strávila šestnáct let.
Budu tam pořád jezdit, máme tam naplánované koncerty, budeme připravovat novou desku, jezdit na festivaly, nemám pocit, že už tam nebudu vůbec.
Německo je vyhlášené systematičností a řádem. Nebude to pro vás v Česku dejme tomu změna?
V hudební branži zas takový řád nepanuje. Češi jsou sice trochu bohémštější, ale jinak nemám pocit, že bych odcházela do něčeho zas tak odlišného.
Kdyby vám láska nezkrachovala, v Německu byste zůstala?
Možná bych nevzala tenhle muzikál, protože bych měla pocit, že máme být spolu a že nemůžu odjet na dva měsíce do Prahy na zkoušky. Teprve rozchodem člověk zjistí, jak moc je na tom druhém závislý, i když závislost na druhém ve chvíli, kdy člověk miluje, je hezká. Na druhou stranu – po půl roce jsem šťastná, že to takhle dopadlo. Mě ta změna baví, protože rozhodně je k lepšímu.
Proč váš vztah skončil?
Kdo ví? To bylo ze dne na den. Nikdo jiný v tom nebyl a myslím, že si to ani jednou nebudeme moci vysvětlit. Prostě to skončilo...
Uvědomujete si, že jste s tímhle novým muzikálovým životem nastoupila tak trochu do továrny? Budete mít normální pracovní dobu, naplánovaná představení... Nevadí vám, že jste částečně přišla o svobodu?
Ale já pořád budu pánem svého času. Představení jsou do devíti hodin, a pak mám ještě celý večer pro sebe. Když hrajeme s kapelou, v devět začínáme a na festivalech ještě později. Navíc v muzikálu jsou strašně fajn lidi.
Tohle jste ale říct musela!
No zatím se nehádáme, spoustu jich znám z mládí, kdy se kamarádili s mým bráchou nebo jsem je znala díky tátovi... V divadle je legrace a že tam musím jít na přesnou dobu? To na koncert taky. Tady mám v neděli v pět odpoledne volno. Ale vážně, zpívání je to, co mě na celém světě baví nejvíc, pro mě to žádná továrna není. To by byla kancelář.
Jaké jsou na muzikál reakce?
Děláme dvojáky, a představení jsou vyprodaná! Kritiky jsou samozřejmě špatné, ale to je tady u muzikálů zvykem. Mně se ale líbí, že tady hrajou v muzikálech opravdové hvězdy, v Německu je sice každý muzikál do posledního smítka senzačně vymyšlený a bezchybně naprogramovaný, ale tady v nich zpívají normální zpěváci. Kdo má možnost zajít na Hanku Zagorovou? I to je to kouzlo českých muzikálů, Mona Lisa má obsazení, ve kterém je pokaždé někdo známý. Já bych v Německu šla na muzikál, kdyby v něm hrály takové osobnosti jako tady, ale tam je muzikálový herec normální povolání. Navíc jsou skoro všichni z Ameriky, takže mají šílený přízvuk. Mrzí mě, že v Německu nevezmou někoho domácího.
Marta Jandová a skupina Die Happy
Chtěla jste být zpěvačka už od dětství?
Naopak!
Neříkejte mi, že vás to s otcem muzikantem ani nenapadlo. Nebo to naopak byla nějaká forma vzpoury?
Mě strašně štvalo, jak se lidi za tátou pořád ohlíželi, jak se tahali za rukávy a šeptali si: "To je ten Janda!" Tak to jsem nikdy nechtěla zažít.
Jak vás vychovával? Určitě záhy zjistil, že talent jste po něm podědila, nechtěl přece jen, abyste se k muzice nějak dostala?
Vůbec ne! On si myslel, že v rodině bude ten další muzikant brácha (bratr Petr zemřel na mozkový nádor v roce 2001). Spíš mám s odstupem let pocit, že měl vždycky strach mít slavné dítě, protože hlavně na zahraničních odstrašujících případech viděl, jak ty dětské hvězdy neměly dětství, nedodělaly školu, skončily někde na drogách....
Kdo byl doma ten přísný?
Maminka. Táta nás nechtěl peskovat, když jsme se tak málo vídali. Ale my jsme měli krásné dětství. Maminka se o nás báječně starala, udělala pro nás první poslední, a táta, který doma moc nebyl, se nám snažil všechno vynahradit.
Chodil třeba na třídní schůzky?
Jestli tam byl jednou.... Většinou chodila máma. Určitě chodil na bráchovy, protože ten byl starší, a na Eliščině (nevlastní mladší sestra) snad taky byl.
Ke zpěvu vás tedy vedla maminka?
Maminka věděla, co ve mně je. Jako malá jsem chodila na balet, zpěv a francouzštinu. Balet mě ve dvanácti letech přestal bavit, protože jsem začala na různých místech různě růst, pro balet nevhodně, a zpěv mi zůstal. To vlastně spíš máma chtěla, abych zpívala.
Vy jste vyrůstala v době otcovy největší slávy, kdy jste se s rodinou všichni potkávali?
Víkendy měl Olympic volné, ty jsme trávili společně na chatě. O prázdninách měli volno pár týdnů, jezdili jsme spolu v zimě na lyže... Když to máte odmalička jako rodinný model, nepřemýšlíte nad tím. Těžké to bylo až ve chvíli, kdy maminka v mých sedmnácti umřela.
Krátce po matčině smrti, ve vašich devatenácti letech, jste se odstěhovala do Německa. Proč jste se rozhodla právě pro Německo?
Zamilovala jsem se. Cokoli v životě dělám, pokaždé nějak souvisí s láskou.
Říkala jste, že jste se učila francouzsky – německy jste uměla taky?
Uměla jsem Grüss Gott, Schnitzel, Mineralwasser, Guten Tag.
A jak jste se tedy dohodli, že se sestěhujete?
Když umřela maminka, odjela jsem na rok do Ameriky, takže jsme angličtinu měli na domluvu. První dva týdny jsem se všemi mluvila anglicky, ale pak mi vysvětlili, že tudy cesta nevede a že němčinu musím zvládnout. Já mám na jazyky naštěstí talent, takže jsem se během čtyř měsíců plynně domluvila. Jsem hrozně ukecaná, se všemi jsem mluvila, ono to pak šlo samo. A taky jsem neměla s kým mluvit česky, to vás rychle donutí.
Stěhovala jste se tam "napořád"?
Nejdřív jsem tam vyrazila na rok. Chtěla jsem taky překlenout dobu, než se přihlásím podruhé na vysokou, měla jsem v úmyslu studovat tlumočnictví. Jenže jsem byla zamilovaná, odjela jsem do Německa a vlastně vzápětí se mě můj nový chlapec přeptal, jestli nechci zpívat v jeho nově založené kapele... A už jsem se nevrátila.
On věděl, jaké máte doma zázemí?
Vůbec ne, až když jsme spolu šli Prahou a viděli někde plakát Olympiku, říkala jsem, že to je kapela mého táty. On si myslel, že je to možná nějaká jazzová skupina, která si občas někde zahraje. Pak jsem mu poslala cédéčko, které táta nahrál s dalšími kytaristy. Byl z toho vedle, prý že táta hraje na kytaru líp než on, a jak je to teda možný! Tak jsem ho vzala na koncert, kde tátu viděl, a tehdy si z toho začal dělat legraci, že mě sbalil, protože věděl, čí jsem.
Čerstvě založená kapela měla hned úspěch?
Trvalo to šest let, než jsme dostali smlouvu s BMG. Těch prvních šest let jsme oba dělali všechno možný, jen abychom se uživili. A protože jsme potřebovali, aby nás z práce kdykoli pustili, když jsme měli někde hrát, nikdy to nebyla žádná dobrá práce.
Čím jste se živila?
Ten první rok a půl jsem chodila uklízet ...
...vy jste chtěla jít studovat tlumočnictví na Univerzitě Karlově a místo toho jste uklízela v Německu? Neštvalo vás to?
Bylo to pro muziku, věřila jsem tomu a říkala si, že to vydržím. Pak jsem prodávala čaje, seděla jsem v kanceláři, na festivalech jsem myla nádobí.... Ale bylo to zapotřebí, my jsme si ten úspěch prostě vybojovali.
Neměla jste v těchhle dobách tendence zavolat tatínkovi a říct mu o pomoc?
Ne. Tátovi jsem zavolala až ve chvíli, kdy jsme se rozešli a já si potřebovala koupit postel, skříň, psací stůl a židli do svého bytu.
Kdybyste nedostala mikrofon do ruky od svého tehdejšího přítele, pustila byste se do hudební kariéry v Česku, kde by se jistě soudilo hlavně to, čí jste dcera?
To mi říkají lidi ještě dneska, naštěstí už je jich míň. Proto jsem nechtěla zpívat, nebavilo mě jít v tátových šlépějích. Pamatuju si, že můj brácha chodil na konzervatoř a měl tam kamaráda – Martina Zounara. Když byl Martin ještě s dalšími spolužáky u nás, všichni kolem něj poskakovali a sotva odešel, začali mluvit o tom, jak dostal kterou roli kvůli svému tátovi. To jsem si říkala, co je to za svině? A navíc to byli jeho spolužáci, kteří moc dobře věděli, že ten kluk je talentovaný! Přesně tahle blbá česká závist mě od zpívání odrazovala. A setkala jsem se s tím i po letech: když jsem zpívala v Krysařovi, vyprávěla mi jedna známá, jak se pořád rozebíralo, že neumím zpívat. Pardon, Dan Landa že by mi dal hlavní roli v muzikálu bez toho, aniž by byl přesvědčený o tom, že to umím? On podobné manévry vůbec nemá zapotřebí. Ani pan Lichtenberg to nemá zapotřebí – to bych musela být hodně slavná, aby mě vzal bez talentu.
