Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve (2006).

Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák ve filmu Vratné lahve (2006). | foto: Falcon

Daniela Kolářová: I doma si občas rejpnu

  • 2
Ačkoliv ve Vratných lahvích její postava místy šlehne vtipem a ironií, při rozhovoru připomíná herečka Daniela Kolářová spíš chladnou paní učitelku. Občas použije cizí slovo, snaží se mluvit spisovně a o sobě toho prozradit co možná nejméně.


A pak taky kárá. Otázka na jejího manžela Jiřího Ornesta, s nímž se rozvedla a znovu si ho vzala, ještě nestačí ani doznít a už vypálí: "Proč se na to ptáte? Nepřijde vám to drzé?"

Před chvílí dohrála na vinohradské scéně nejúspěšnější představení sezony – komedii Jistě, pane ministře. V tmavém kostýmku vypadá elegantně, ale únavu těžko skrývá, ruce se jí třesou. Aby zahnala hlad, tak ke kávě přikusuje čokoládovou tyčinku.

Po dvaceti minutách povídání se poprvé neznatelně usměje. Nebude to naposledy, ale s emocemi hodně šetří. "Jsem unavená. Omlouvám se, ale zábavné historky nesypu z rukávu," říká Kolářová.

Kolikrát jste viděla film Vratné lahve?
Jednou, byla jsem na premiéře. Nerada se na sebe koukám.

Proč?
Je to těžko sdělitelné. Prostě se nesnesete, nejste se sebou spokojený. Ten film se mi líbí, hlavně kamera – některé žižkovské záběry z balonu jsou úžasné. Jen si tam překážím já. Vždycky se s tím dlouho srovnávám.

Film Na samotě u lesa už zvládnete?
Teď už jo.

Před třiceti lety jste si v něm poprvé zahrála partnerku Zdeňka Svěráka. Teď znovu. Co se změnilo?
Jsme o třicet let starší, to je ten nejpodstatnější rozdíl. Třicet let jsme se v podstatě neviděli. Přitom jsme mohli navázat tam, kde jsme skončili. V mnoha věcech máme stejný názor. Líbil se mi jeho scénář. Hlavně proto, že otevřel téma: lidi po šedesátce. Moc jsem se na tu práci těšila.

A na Zdeňka Svěráka?
Samozřejmě!

Jak se oslovujete?
Oslovuju ho Zdeňku, on mně říká Danielo. Tykáme si.

Vaše filmová dcera z Vratných lahví Táňa Vilhelmová říkala, že máte se Zdeňkem Svěrákem takový vážný vztah, ve kterém je patrná úcta i odstup. Zatímco ona si s hercem Pavlem Liškou vidí prý až do kuchyně, baví se o sexu, pijatykách a tak.
My máme jiná témata. I vzhledem k našemu věku je to pochopitelné. Respektuju, když chce být někdo sám nebo jen mlčet, protože jsem taky introvert. Nikoho nenutím, aby mi vyprávěl, co by mě zajímalo.

Neříkejte, že jste při čekání mezi záběry ty hodiny jen promlčeli.
Zdeněk žádné pijatyky neprovozuje, rád mluví o svém divadle, jak s ním jezdí na zájezdy. Probírali jsme politiku, bavili jsme se o životě, o filmu ne. A pak si pamatuju, jak jsme hodinu byli v balonu zavěšeni na jeřábu 40 metrů nad zemí a čekali jsme na mraky, nebo naopak na slunce. Oba jsme mlčeli a on po té hodině povídá: „Oni na nás asi zapomněli.“ Dost času trávil na place se synem. Byli roztomilí, v jedenáct si spolu dali první cigaretu a kafíčko. Měli tenhle rituál. Bylo vidět, že si to užívali.

Přitom se ten film málem netočil, protože se několikrát pohádali nad scénářem.
Zdeněk se o tom zmínil jen letmo. Byl rád, že se konečně shodli na společné verzi. Je cudný a já mám cudný lidi hrozně ráda. Byla to rodinná roztržka, které se chytly bulvární noviny, jim to bylo nepříjemný. Zdeněk má Honzu nesmírně rád a velice si ho váží. Nemusí svou autoritu dávat najevo okázalým způsobem. Jejich vazba na sebe je výjimečná.

Ve filmu hrajete Svěrákovu manželku. Potkaly jste se někdy?
Při premiéře, jen jsme se pozdravily a chvíli si popovídaly. Je to evidentně chytrá paní, určitě doma musí používat ironii a určitě musí mít smysl pro humor, protože jinak by spolu nemohli vydržet. (usmívá se)

Mluvila vám ta postava při ironických výlevech někdy z duše?
Bezpečně. Reagovala na jeho šílený úlety – je za tím i obava – pánové v tomhle věku nemají v pořádku třeba tlak nebo mají prášky na srdce. Ta základní obava je, že se někde rozfláká, jako ten Tkaloun na kole. Nebo se mu může něco přihodit a ona u toho nebude. Je to kombinace naštvanosti a strachu. Charakteristická věta pro tu ženskou je: „Pepo, hlavně se nedojímej, já to u chlapa nesnáším, ty sentimentální kecy.“ To se mi moc líbilo. Ona uvažuje reálně, stojí pevně na zemi vedle pošuka, který má fantazii, což je fajn, ale mohlo by ho to semlít.

Myslíte, že chlapi nebrečí?
Nemám ráda, když se chlap dojímá, když vede ty banální sentimentální řeči. Třeba na narozeniny, o Vánocích, kdy jsou lidi najednou naměkko. Je v tom kus exhibice. To je něco jiného než brečet nad bolestí.

Vy se přitom prý dojímáte ráda.
Snažím se to ovládat.

Kolikrát jste se při Lahvích rozbrečela?
Brečela jsem při replice, že kouřím, abych odešla dřív než on. A strašně mě dojala scéna ze školy, kdy Tkaloun před třídou recituje Vrchlického. Je to zoufalej výkřik básníka: „Za trochu lásky šel bych světa kraj.“ A ta absolutní indolence (nevšímavost) toho smrada, kterej vůbec netuší, o co jde. To mě rozbrečelo, protože jsem si představila, že v té třídě stojím já. V tu chvíli je to absolutní bezmoc pro kantora. To musí být příšerný.

Vy jste podobnou scénu zažila v Obecné škole, kdy jste se ve třídě zbláznila, a něco podobného jste si prožila i jako kantor na DAMU.
Taky, taky, taky.

Potkala jste také nějakého takového hejska, kvůli kterému jste chtěla odejít?
Já jsem taky odešla. Byl tam takovej smrad, skutečně, kterýmu rodiče emigranti platili studium. Měl podmínku, že do roka hodně zlepší češtinu, protože nemluvil dobře česky. A nedělal nic. Začal se flákat a lhát. A vymlouvat se. Pořád mi telefonoval, že se omlouvá, že jede k příbuzným na Moravu na svatbu a tak. Pak mě obvinil, že jsem se mu dostatečně nevěnovala. A nakonec ho stejně vyhodili.

Tak proč jste odešla?
Ten hejsek se mě dotknul nejvíc, protože lhal – a to já opravdu nesnáším. A bylo tam ještě pár lidí, kteří do studia moc neinvestovali, kazili to druhým.

Tenkrát jste se na DAMU vrátila po vaší krátké politické kariéře. Byla to chyba?
Možná jsem to neměla dělat, ale chyba je silné slovo. To si nemyslím. Nezvážila jsem, že to asi nedokážu všechno stihnout, začalo mě to víc unavovat.

Ještě jednou jste se vrátila do stejné řeky a tam je to zřejmě podařenější návrat. Mám na mysli vztah s vaším partnerem...
... já nevím, proč vás to tak zajímá. (naštvaně) Furt se na to každej ptá! Nepřijde vám to drzé? To je přece osobní život dvou lidí. A do toho vůbec nikomu vůbec nic není! Já bych se nedovolila nikoho ptát na jeho vztahy. Mě to úplně překvapuje.

Vždyť i film Vratné lahve vypráví o vztahu, který po letech chladne. Stárnoucí manželé jsou blízko rozchodu, ale přesto je něco drží spolu.
Je to osudová záležitost, těžko se o tom mluví. Ti dva lidé poznají, že k sobě patří. Byť s průšvihama a odmlkama se prostě sejdou. Asi to takhle někdo zařídil. Zjistila jsem, že potkat člověka, kterého z větší části můžu milovat a vážit si ho a jen z menší části nesnášet a chtít ho praštit, je ještě docela dobrá varianta.

Herečka Vlasta Chramostová vyprávěla, že se i po čtyřiceti letech v manželství nenudí. Její muž ji drží ve formě tím, že jí třeba zhasíná v koupelně nebo pouští v kuchyni horkou vodu, aby jí ve vaně tekla studená. Zažíváte doma něco podobného?
Oba máme stejnou profesi, oba jsme introverti a většinou toho moc nenamluvíme. Někdy nás to naopak lapne a mluvíme a mluvíme, vyleze z toho i vtipná věc. Ale když se práce nakumuluje, chodíme domů unavení jak psi.

Jste v hádkách také tak pohotová jako postava z Vratných lahví?
Jak kdy a jak s kým. Někteří lidé k tomu úplně vybízí, někteří jsou zase strašně nudní, tak radši mlčíte. A doma? Taky si občas rejpnu, ale my se moc nevídáme – těch společných večerů je strašně málo.

Dovedla byste si představit, že ta scéna s varnou konvicí postavenou na sporák by se stala u vás doma?
To víte, že jo. Takových blbostí uděláte spoustu, když myslíte na něco jinýho. Snažím se třeba dávat klíče na jedno místo, ale když jsem roztržitá, dám si je třeba – já nevím – k punčochám, pak lítáte, běháte. V životě by vás nenapadlo, že uděláte takovou kravinu.

Jste při tom vzteklá?
Jsem. Člověk má vztek na sebe, že je tak blbej. Pak abyste se z toho vzteku nějak vylhal, tak máte tendenci obviňovat okolí, že vám to někdo někam zandal.

Nadáváte?
Lítají sprostá slova, ale většinou nadávám sama sobě.

Máte dva už dospělé syny. Nedávno se oba osamostatnili a odešli z domova. Jak jste to prožívala?
To je zvláštní období, když ty děti najednou odejdou. Jste naprogramovaný starat se a najednou tam nejsou. Chvíli to trvá, než přestanete nakupovat pro čtyři, vařit pro čtyři. Je to hrozně divné, zůstanete s prázdnou náručí a musíte si ten život vymyslet úplně jinak, přeprogramovat se. Víte, že vás to čeká. Ale když se to stane, najednou stojíte úplně bezradnej. Slyšela jsem, že některá manželství se potom rozpadla, že už nenašli důvod, proč by měli být spolu. Pár ženských se z toho psychicky složilo, musely se léčit. Dnes mi to přijde neuvěřitelný, když na ně koukám, že to jsou ty moje malé housenky. Najednou koukám na dospělé lidi.

Jak často se vídáte?
Nevidíme se každý týden, ale máme hezký vztah. Voláme si, někdy jdeme společně na oběd nebo na večeři. Každý řekne, co má na srdci. Ale nejsme ta opičí rodina. Máma musí milovat nesobecky, jinak může její láska rozbít i vztah dětí, a naučit se vůbec nekomentovat. Zakázala jsem si říkat: „Mně se ta holka moc nelíbí.“ Protože rozhodující je, aby s ní byl on šťastný. Zažila jsem pár maminek, co se svým dětem pletly pořád do života. A to není dobře.

V čem jste své děti vychovávala jinak než vaši rodiče vás? Snažila jste se, aby z nich vyrostli moderní muži, kteří pomáhají svým partnerkám?
Moc se mi to nepovedlo, i když to není tak zlý jako u mého muže. (úsměv) Toho vychovávala jeho teta, která pomáhala i s výchovou našich kluků. Taky pořád adorovala (uctívala), všechno po nich uklízela, rozmazlovala je. Lezla jsem z toho z kůže. Ale nejsou takoví ti machové, kteří si – panebože – nechají až tak sloužit. Teď když jsou veliký, tak s něčím pomůžou. Vždy jsem nesnášela takové ty řeči, co ženská musí a co chlap může. Přitom to do nás pořád pálili... Jednou jsem v autobuse vyslechla příšerný hovor od takovýho smrada, který vyprávěl na celé kolo, že se mu narodil syn a že si TOHO nevšimne, dokavad nezačne chodit a mluvit. Přitom manželství podle mě existuje kvůli dětem a kvůli tomu, aby si ti dva pomáhali.

Jak jste tehdy zareagovala? Řekla jste mu něco?
Dostala jsem šílený vztek, ale byl to cizí člověk. Takhle na sebe prozradil, co je za idiota. V podstatě za to asi nemohl, protože mu to takhle řekli doma, vyrostl v tom! To všechno si ty děti berou z rodiny. I já jsem byla vychovávaná, že musím vše zvládnout sama – od úklidu po nákupy. To je pak strašně těžký, když jste zamilovanej, vezmete se, pak se do toho narodí mimino a je toho najednou hodně. A chlap neumí to dítě ani přebalit, protože to je ženská práce. Pak se to stane zdrojem strašného napětí, tam se začnou ty vztahy zhoršovat. Dnes vidím naštěstí tady v Riegrových sadech hrdé tatínky s kočárky. Někteří jdou na mateřskou dovolenou. Je to úžasné, kam se to posunulo. Ještě v půlce minulého století byla přitom výchova čistě patriarchální.

A jak jste to jako dítě snášela?
Vyrůstala jsem do maturity bez televize, to bylo úžasný. Poslouchala jsem rádio, četla jsem. A hrála jsem si často s klukama. Ráda jsem bruslila, mohla jsem s nimi hrát hokej, vybíjenou, volejbal. Možná to byla podvědomá reakce, že mi říkali: „Tohle nemůžeš, protože jsi holka.“ Možná mě iritovalo, že mě tlačí do nějaké pozice méněcenného tvora, že ten svět je rozdělený na ty, co můžou víc. Měla jsem chuť to porušovat.

Byla jste bita, že si nehrajte s panenkami?
To ne. To se odehrávalo ve škole, tam rodiče nebyli, za to mě nepeskovali. Ale dostala jsem kvůli klavíru.

Proč?
Měla jsem strašně zlou učitelku. Nenáviděla jsem ji, k smrti jsem se jí bála. Dala mi pětku. A já jsem to „ne“ ze slova nedostatečná chtěla vygumovat, tak jsem do toho vysvědčení tak dlouho ryla, až jsem do toho papíru prodřela díru. Od té doby na klavír nehraju, i když mě ten nástroj fascinuje. Takové věci si pamatuju napořád.

Zdeněk Svěrák o Kolářové: Když jsem Danu před třiceti lety poznal, byla hvězdou dívčích filmů a já byl čtyřicetiletý neherec, který zrovna dostal první velkou roli. Před natáčením filmu Na samotě u lesa jsem ji poprosil: Dano, když budu před kamerou neohrabaný, klidně mi poraď. A ona mi řekla: "Hlavně netlač na pilu. Teprve pak ti to lidi uvěří." A taková je ona. V životě i jako herec je opravdová, nepídí se po efektu, neúčastní se recepcí, aby tam naháněla režiséry. A na plátně je věrohodná. Herci se nejvíc poznají při čekání na záběr. A my jsme brzy pochopili, že si rozumíme – totiž, že oba nenávidíme a milujeme podobný věci. Že se nám nelíbí, když je někdo blbej a chce vládnout. A že máme rádi neokázalost. Ve Vratných lahvích je opravdu královnou filmu, jak někdo napsal. Dokázala tam zahrát mou láskyplnou a zároveň ironickou ženu. I když mě v těch vypjatých scénách stírá, tak tam prosvítá i ta její láska. Třeba když mně masíruje záda, scénu zakončí rázným klepnutím. V tom gestu je: "Mám tě ráda!" A zároveň: "Jsi můj!" Je v tom pohlavek i pohlazení. I mé manželce se líbilo, jak ji zahrála. Jen mi k tomu řekla: "To se ti ty dialogy píšou, když ti to doma řeknu, viď?"

, Téma