Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dana Morávková: Necítím potřebu šťourat se ve svých bolestech

  0:01aktualizováno  0:01
Divácká ikona, seriálová hvězda, populární herečka. Většina lidí má dojem, že ji zná. Denně se s ní setkává na televizní obrazovce. Jenomže samotná Dana Morávková o sobě příliš nemluví, své soukromí si střeží a se šrámy na duši se nesvěřuje. Poprvé poodhaluje víc.

Dana Morávková v kampani firmy vyrábějící přírodní kosmetiku. | foto: Alžběta Jungrová / Pevonia Botanica

Dana Morávková

  • Narodila se 29.7.1971 v Písku. Od raného dětství vyrůstala jako jedináček v rodině vysokoškolsky vzdělaných rodičů v Praze.
  • Od předškolních let se věnovala baletu (navštěvovala baletní přípravku v Národním divadle) a krasobruslení. Později působila v Dismanově dětském rozhlasovém souboru a dramatickou výchovu absolvovala u Soni Pavelkové.
  • Vystudovala pražské sportovní gymnázium, poté herectví na DAMU a choreografii na HAMU.
  • Jako herečka začínala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později získala angažmá v Divadle na zábradlí a od roku 2001 působí v Divadle bez zábradlí.
  • Má za sebou role ve filmech, pohádkách a tv inscenacích. Proslavila se hlavními rolemi v seriálech Rodinná pouta a Ordinace v růžové zahradě.
  • Moderovala pořad SnÍdaně s Novou a Prima jízda.
  • Vytvořila divadelní a filmové choreografie pro mj. Rusalku, Labutí jezero, Cabaret, Andělskou tvář a Z pekla štěstí.
  • Aktuálně je choreografkou hudebního filmu Muzikál aneb cesty ke štěstí, jehož premiéra se do kin chystá na začátku roku 2016.
  • Je manželkou hudebního skladatele a klavíristy Petra Maláska. Spolu mají sedmnáctiletého syna Petra. Žijí v Praze.

Tatínek byl matematik, maminka inženýrka ekonomie. Vnímala jste jako dítě nějakou odlišnost díky takovému intelektuálnímu zázemí?
To ne. I když pro tatínka byla matematika úplná posedlost.

Čemu říkáte posedlost?
Psal knížky, učil u nás na matematicko-fyzikální fakultě a přednášel po celém světě. Nejezdil do tehdy kapitalistických zemí, ale býval v Egyptě a Indii. Miloval svou vědu, ale k tomu dělal judo, karate a cvičil jógu. Smýšlením by mohl být buddhista. Přesto anebo právě proto, to byl on a moje maminka, kdo mi otevřeli dveře k divadlu, činohře, baletu a opeře. Moji rodiče mi ukázali divadelní svět. Vodili mě na představení už jako malinkou. Maminka mě přivedla k baletu, přihlásila do Dismanova souboru...

Tedy liberální výchova v duchu kultury ducha a těla na místo přísné?
Naši nebyli přísní. Spíš okolnosti byly přísné. Dělala jsem od útlého dětství balet i krasobruslení a přísný je jakýkoli sport. Zvlášť, když ho děláte vrcholově. Člověk nemůže být líný, musí se postavit, i když stokrát spadne. A pak to denní vstávání v pět ráno a od šesti na zimáku – nic moc.

Takový dril jste si sama přála?
Nikdy jsem nedělala sport, do kterého by mě tlačili rodiče. Volila jsem, co se líbilo mně. A tak to bylo i s krasobruslením. Tenkrát bylo hodně populární. A navíc jsem si zase tak moc vybírat nemohla. Nemám vztah k míčovým hrám, nejsem šikovná na ruce a nejsem vysoká.

Vždycky to byl ale individuální sport. Je touha po sebeprosazení něco, co vás provází životem?
Asi jsem ráda sama za sebe. Ale že bych byla zarytý individualista, to ne. Vždyť jsem dělala i párové tance.

Váš život ale nezůstal nepoznamenán sportovním principem?
Určitě ne. To zásadní je, že se člověk už jako dítě velmi rychle naučí spoléhat jenom sám na sebe.

Nikdy jste nechtěla sdílet starost, nechat si poradit?
Ne. To spíš já funguju jako vrba pro ostatní.

Fotogalerie

Necítíte se pak tak trošku sama?
Já mám na sdílení manžela. Petr je můj nejlepší přítel. Skoro dvacet let mám parťáka, kterému můžu říct opravdu všechno.

Svému muži říkáte i věci, za které by se člověk mohl stydět?
Asi takové nemám, když mu je mohu říci.

Nikdy jste ani, když to trochu nadnesu, nezradila sama sebe? Třeba když jste svou úspěšnou sportovní kariéru přesmýkla na hereckou?
Já ale odmalička chtěla být herečkou. Nespojovala jsem svou budoucnost se sportem. Od tatínka jsem věděla, že ten můžu dělat jen nějakou dobu, ale živit se jím nemohu. Varoval mě, že baletky jdou brzy do důchodu, a měl pravdu. Co bych dnes, ve svých 44 letech bývala dělala?

To víte dnes, ale tehdy, jako mladičká, plná snů, jste přijala jeho vize bez jakékoliv revolty?
Já jsem tomu asi nerozuměla. Jen jsem věděla, že táta by mi nelhal.

Proč jste se pak ale pokoušela o talentové zkoušky na taneční konzervatoř?
Abych si dokázala, že na to mám. Já je i udělala. Vzali mě. Nenastoupila jsem.

Táta to věděl?
Ano. Nechal mě tam jít. Vysvětlil mi ale, že baletní konzervatoř a krasobruslení dohromady nejdou. A já poslechla.

Vždycky jste rodiče poslechla?
Ano. Kdo jiný to s vámi myslí nejlíp?

Nikdy jste neměla období, kdy jste se proti nim vymezovala?
Táta mi umřel, když mi bylo třináct. Zbyly jsme s maminkou samy. Staly se z nás životní kamarádky. Neměla to vůbec jednoduché, ale zvládala to s noblesou jí vlastní. Pro mě byla vzorem. Proti němu se nevymezuje.

Nikdy jste o smrti táty nemluvila. Mohu o jeho odchodu vědět víc?
Nebyla jsem na jeho skon připravená. Zemřel na infarkt. Bylo to těžké, ale nejsem jediná, komu někdo odešel. Někdo o tom rád vypráví, já ne.

Dokáže se s takovou ztrátou třináctiletá skoro žena vyrovnat?
Asi se s tím nikdy nevyrovná, ale žít musí. Je jí líto, že ji táta nikdy neviděl v divadle, nebyl na maturitním plese, kde když šly holky pro tatínky, ona musela pro pana učitele, nezná jejího muže a nezná jejího syna. Je to ale prostě tak. Někdo jde k psychologovi, někdo ne. Já si neumím představit, že se vypovídávám cizím lidem. Všechno si nechávám v sobě. Tehdy jsem to řešila jen s maminkou.

Maminka si také bolesti duše drží v sobě?
Ano. To jsem asi zdědila po ní.

Změnil se vám tehdy život?
Určitě. Hlavně mamince. Zůstala na všechno sama.

A vám?
Máma to vždycky udělala tak, abych žádné strádání nepocítila. První Vánoce jsme třeba odjely na hory, abychom nemusely být doma. A tam jsem zjistila, že v tom nejsme samy. Lidí s podobným osudem tam bylo víc. To máma vymyslela skvěle.

Z vašeho tónu vyprávění soudím, že maminka už si nikdy partnera nenašla?
Ne. A pokud ano, tak jsem o tom nevěděla. Za což jsem byla ráda. Být táta naživu, jsem přesvědčená, že jsou naši spolu dodnes. Víte, jak se říká, že ve všem špatném máte vidět něco dobrého, že vás to někam posune, tak to já si tedy nemyslím! Nevím, kam posune holčičku fakt, že jí zemře rodič?! Bere to jako nespravedlnost. Trápí se něčím, co nemůže změnit.

Má tendenci se pomstít?
Ne. Není komu. Za to nikdo nemůže. Zůstane jen šrám. A nic ho nezhojí. Nemyslím si, že se všechno dění na světě dá vysvětlit něčím jako karmickým zákonem. Nemyslím si, že nemoc přijde proto, že bychom si v životě vedli špatně, že bychom si něčeho nevážili. Není to tak vždycky. To by přece nepotkávalo onkologické onemocnění malé děti. Vždyť ony nic neudělaly, jsou boží. To jen my máme rádi na všechno poučku, vysvětlení. Pokud to ale někomu pomáhá...

Možná se tak úděl snáz snáší.
Asi ano. Já jen vím, že pravidlo, kdo žije správně, je tu do sta let a kdo žije jak carský důstojník, umře brzy, neplatí. Takhle jednoduché to není.

Změnilo se ztrátou tatínka vaše vnímání světa? Rozpadla se jeho iluze?
Nevím, nepamatuji si to.

Dívám se na vás, poslouchám vás a říkám si, že působíte takřka neporazitelně. Může to být i tím, že jste si v dospívání zažila to, co jste si zažila?
Je to možné. Může to být výchovou, může to být vrcholovým sportem, může to být tím, že jsem nepřipravená přišla o tátu. Nepřemýšlela jsem o tom. A i kdyby, nejsem člověk, který by se rád svěřoval soukromě, natož veřejně. Nechci se dát všanc diskutérům pod čarou.

To je skoro nemožné, ve chvíli, kdy jste populární herečka. Jak to zvládáte?
Snažím se poskytovat minimum rozhovorů. A když už to udělám, tak jen tak, aby to mělo hlavu a patu. Pokud o mně něco vyjde v bulváru, někdo si to vymyslel. A neotvírám diskuze. Naučila jsem se je ignorovat. Anonymní diskutující si kopnou do kohokoli, i kdyby dostal Nobelovu cenu. To je jiné, než divák, který za vámi přijde do divadla, a vy víte, jak vypadá. Můžete se mu podívat do tváře. On je ten, jehož názor mě zajímá.

Vy ale nejste jen promovaná herečka, diplom vlastníte i jako choreografka. Je to vaše druhá profese, bohužel lidem málo známá. Nemrzí vás to?
Nevadí mi to. Vy víte vždycky, jak vypadá nějaký spisovatel nebo malíř? Na hraní v „Ordinaci“ je hodně vidět, na choreografickou práce už méně, ale ti, co to mají vědět, vědí.

Máte za sebou první ucelenou choreografii pro celovečerní hudební film. Měla jste z takové práce strach?
Z každé práce máte strach. Pro mě to byla ale veliká výzva. Nechtěli jsme v žádném případě dělat novodobé Starce na chmelu. Muzikál aneb cesty ke štěstí je film o partě studentů, kteří jedou zkoušet muzikál a zkoušejí právě původní Starce na chmelu. Máme tam sedm šikovných děvčat a kluků, kteří na mě rozhodně nekoukali skrz prsty, že jsem herečka. Začali jsme makat a byly-li u někoho nějaké pochybnosti, všechny opadly.

Choreografové bývají podobným postrachem jako režiséři. Jaká jste vy choreografka?
Umanutá. Když pracuju, nevím o světě, ale jsem šťastná. Strašně mě to baví a naplňuje. Proto je mi líto, že se u nás točí velmi málo tanečních filmů. Když nějaký takový vznikne, je to malý svátek. Přála bych si, abych ještě někdy dostala takovou nabídku.

Toužíte v některém svém oboru zanechat výraznou stopu?
Co je výrazná stopa? To je hodně silné slovo. Spíš bych řekla, že se snažím všechno dělat, jak nejlépe umím. Při své povaze nedokážu někde šlapat na plyn trochu a někde víc. Všechno dělám naplno.

Přistupujete k choreografické práci stejně, ať děláte Rusalku pro Státní operu, nebo sestavu pro šestiletou krasobruslařku?
Ano, úplně stejně. Vždycky vycházím z dovedností té které holčičky, svého muže Petra poprosím, aby mi sestříhal muziku a nechám se jí vést. Hrozně se na tu práci těším. Jsem posedlá.

Dokážete si představit, že máte dvě hodiny času a ponoříte se jen sama do sebe?
Než dvě hodiny meditovat, budu se radši dvě hodiny smát. Ale asi jsem několikrát byla sama se sebou. Přemýšlím o životě, o nové práci, o tom, co mě čeká. Dělávám to, jen ne dvě hodiny.

Máte nějaký svůj kout v duši, kam se vám nechce?
To jsou všechny kouty bolesti. Necítím, že bych k životu potřebovala, se v nich šťourat.

Jsou v nich ještě jiné šrámy, než zanechal tatínek?
To víte, že ano. Před rokem mi zemřela maminka. Mám ale zdravé dítě, zdravého muže, a já jsem zdravá.

Napadá mě, zda jste ve svém partnerovi podvědomě hledala vzor otce?
No jéjej. Já si dokonce myslím, že mi táta Petra poslal. Potkali jsme se v Divadle Na Zábradlí u Petra Lébla. Já dělala choreografii pro představení Kabaret, Petr aranžoval hudbu a přitom jsme se do sebe zakoukali. Byla to láska na první pohled. Jako z románu. Petr mě hned druhý den požádal o ruku. Myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Vzali jsme se ale až po roce.

Je podobný tátovi?
Chováním a intelektem velmi. Vizuálně vůbec. Víte, teď se cítím jako blbec, když chválím muže. Moderní je přece na ně spíš nadávat. Jenže já nemám důvod. Vím, že kdybych byla ve dvě ráno v úzkých, můj muž se sebere a přijede. A bylo by to tak i opačně. Uvědomuji si, že to není ničím jiným, než štěstím.

Kolik máte pro zajímavost ve svém okolí podobných párů?
Mám je.

Nesete si celý život s sebou vzor láskyplného vztahu. Dokázala byste si představit, že to někdy bude jinak?
Vůbec si tohle nepředstavuju a nepřipouštím. Dávám si zákaz. Takhle to je a tak to bude.

Kde se bere vaše vnitřní síla?
Nevím, asi jsem realistka a stojím nohama na zemi. Věřím za všech okolností tomu, že bude líp. Je to víra v sebe.

Prožíváte někdy úzkost?
Taky. Mívám strach o své blízké.

To je strach. Já myslím sužující obavu, že se vám třeba něco nepodaří.
Třeba jsem k tomu ještě nedozrála.

A když už se životní průšvih stane, co s ním?
Já takový stav asi léčím lidmi, které mám ráda. A prací. Ponořím se do ní. Mám štěstí, že můžu vylézt na jeviště. Ono vás očistí. Ten večer, co mi zemřela maminka, jsem hrála jen pro ni.

Pomáhá, když se přehrajete do někoho jiného?
To asi tak úplně nejde. V každé roli je něco i z vás. Něco z těch zkušeností, co jste zažili.

Očima autorky

Setkání s Danou Morávkovu byl takový malý vánoční dárek. Pravda, nerada o sobě hovoří. Má jasno v tom, proč se nehodlá svěřovat. Ano, zapochybovala jsem o tom, zda dokážu vést rozhovor v osobní rovině. Jenomže není vždycky potřeba slyšet polopatické odpovědi. Našly jsme si vlastní styl komunikace a zabředly do rozhovoru, který nás obě bavil. Ničím se neplýtvalo. Dana Morávková je chytrá žena, má pevné názory, za kterými si stojí. A nepodléhají žádnému trendu. Má velmi kultivovaný projev, ale když se rozhodne pootevřít dveře do svého světa, je v něm velký kus člověčiny.

Takže si nosíte role domů?
Já se je doma učím. V tomhle smyslu ano. Velmi často se učím, kolem mě je šrumec a já prostě dělám víc věcí najednou. Jsme taková bláznivá domácnost. U nás není napečeno a navařeno. Máme takový svůj chaos, který nám vyhovuje.

Že by ve vás dřímal bohém?
Spíš jsem člověk, který má rád svůj řád. Zapařit s kolegy po premiéře ale taky umím. Jenomže když mám nástup v pět ráno na plac, jsem tam a nevymlouvám se, že je mi špatně, protože jedu z mejdanu. Pokud se mi podařilo někdy zaspat, byla jsem z toho úplně zoufalá a mohla jsem se u-omlouvat.

Stalo se vám někdy, že byste vědomě těžila z vlastní slávy?
To tedy ne. To by si neměl dovolit nikdo. Občas mi něco prominou policajti, ale to je jejich vůle.

Když za sebou zavřete dveře domova, vykročíte ven a lidé vás poznávají, zažíváte pocit, že už jste vlastně v práci?
Ne, já nechci žít život v kleci. Žiju jen jednou a chci chodit na poštu, nakupovat, chci chodit do divadel na kolegy, chci jezdit na hory a na dovolenou. Nechci se hlídat.

Autor: pro iDNES.cz




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.