Má váš manžel nějaké vady na kráse?
Když jsem k němu před sedmadvaceti lety nastoupila jako sekretářka na Statistický úřad, připadalo mi tehdy strašně roztomilé, jak pořád něco hledá. Byla jsem úplně zjihlá, jak tomuhle báječnému chlapovi mohu být užitečná, když pro něj něco najdu… A dnes jsem doslova alergická, když Honza ráno vstane a řekne: "Dádo, nevíš, kde je…? Neviděla jsi…? Musíme najít…" Hledáním začíná téměř každý náš den.
Co hledáte?
Pořád stejné věci. Peněženky, doklady, klíče. Jednou letěl do Bratislavy, nechal si auto na parkovišti u letiště, aby mohl hned po návratu za námi vyrazit na chalupu. Když v Praze vystoupil z letadla, zjistil, že zapomněl klíčky na Slovensku. Když jsem měla rakovinu, věnovala jsem mu dárek na památku. Tenkrát po příchodu z nemocnice jsem nevěřila, že se dožiji příštích Vánoc, a tak jsem všem členům rodiny koupila něco krásného. Představovala jsem si, jak se na ty věci vždycky podívají, až tu nebudu, a řeknou si: "To je od maminky." Pro Honzu jsem vybrala nádherné značkové pero. Bordó se zlatem. Fakt krása. A on ho ztratil ještě před těmi Vánocemi… Ovšem on Honza pera také krade! Jakmile mu dá někdo něco podepsat, tužku okamžitě sebere.
Dana Ficherová
|
To je zřejmě nějaký státnický syndrom.
V tom už Honza dávno prezidenta Klause předběhl. Když pracoval na Statistickém úřadu, vždycky jsem po nějaké době všechny ty nakradené tužky, když už jich bylo hodně, převázala gumičkou a poslala Honzově sekretářce, aby je dala znovu do oběhu. V Praze to mělo obrovský ohlas. V Londýně je sekretářka z banky chladnokrevně strčila do šuplíku bez ohlasu.
Jak funguje s touhle roztržitostí v práci?
Je ten typ, jak říkával Werich, co "podružnosti" neřeší… O to víc se soustředí na svou práci, v níž je absolutně zodpovědný a cílevědomý. Statistiku vždycky miloval. Dostal ji do vínku po svém otci a opravdu se vypracoval na uznávaného experta. A co se týká těch "podružných detailů", aniž bych se chtěla vytahovat, Honza měl vždycky opravdu skvělé sekretářky. A na ně se spoléhá. Mně je jich sice upřímně líto, ale zase za druhou stranu – aspoň se mám o to hledání s kým podělit. Ovšem Honza je opravdu dobrý šéf. Proto jeho asistentky pro něj hledají rády. Stejně jako kdysi i já.
V čem je dobrý šéf?
Nastoupila jsem k němu 2. ledna 1985 a od začátku jsem ho obdivovala, protože… on to má v hlavě srovnané. Je mimořádně chytrý a přitom skromný, vlastně úplně normální. Nic nepředstírá. Je špičkový odborník, ale neplete se do věcí, které neumí. V pětatřiceti letech se stal vedoucím odboru metodiky statistického zjišťování. Lidi ve statistice ho měli rádi. V oboru odvedl obrovský kus práce. A já jsem se k Honzovi v podstatě jenom přidala. Potřeboval sekretářku, a tak jsme se poznali. Banální příběh! Ale hned jsme spolu nechodili, i když začátek našeho vztahu byl opravdu klasické klišé: ředitel a jeho sekretářka…
Čím jste ho ošálila?
Rozhodně to nebyly dlouhé štíhlé nohy, což mě mrzí.
Líbil se vám hned na první pohled?
Byl mi od první chvíle jako šéf strašně sympatický. A celou dobu, co jsme spolu hovořili o mém angažmá v jeho sekretariátu, seděl na židli a houpal se. Já jsem si pořád říkala, kdypak asi spadne? Chtěl působit jako šéf, a proto na mě házel všelijaké takové průpovídky, abych věděla, do čeho jdu. Pravil třeba: "Podívejte, představoval bych si, že z našeho sekretariátu nevznikne perský trh." A to mě úplně fascinovalo. Představa perského trhu na sekretariátě!
Jan Fischer se zapojuje do rozhovoru: Já jsem právě takové sekretariáty znal. Děsné drbárny, kde se scházeli lidé, dlouho hovořili a o to méně pracovali.
Zrovna si tu povídáme, jak jste přijímal paní Dádu do práce… Co vám na ní líbilo?
Jan Fischer: Napřed vůbec nic a potom úplně všechno.
Přišla jsem totiž pozdě…
Jan Fischer: Až druhý den! Domluvili jsme si přijímací pohovor a ona vůbec nedorazila, což mě naštvalo. Pak mi volala celá nešťastná, že zaspala. Byla to omluva, ne výmluva. A to mi přišlo sympatické. A vůbec mi ta dáma od prvního pohledu byla sympatická. Ovšem tehdy, samozřejmě, jen zcela profesionálně. Takže druhý den jsme se dohodli… A po třech letech jsme se brali.
Vidím tu na poličce židovský svícen, nad ním růženec a Panna Marie. Jak vy to máte v rodině s vírou?
Trochu si z toho našeho židovsko-křesťanského manželství dělám legraci. Když byl v Praze papež a manžel ho jako premiér vítal, Svatý otec všem podával ruku a tu mou držel v dlani nejdéle. Honza se divil, co jsme si tak dlouho povídali. Řekla jsem, jak mě papež litoval, že teď musím sloužit jako hospodyně u Židů. Věřím, že mi Panna Marie někdy pomáhá. Ale jsem jen taková kalamitní katolička. Prosím o pomoc výjimečně, když je opravdu nejhůř.
Kdy třeba?
Když jsem se dozvěděla, že mám nádor na ledvině. Malému bylo devět. Měla jsem šílený strach, že Honzíka nevychovám. Víte, je to hrozný pocit vědět, že vás zradilo tělo. Já od té doby žiji s vědomím, že už se na sebe nikdy nemůžu úplně spolehnout, že mohu kdykoliv fatálně selhat. Honzovi určitě musí lézt na nervy, jak propadám panice, jakmile řekne, že ho něco bolí. Ale já se hrozně bojím, aby mu něco nebylo, protože v naší rodině je to on, kdo za mě všechno jistí. Rakovina totiž člověku totálně zrube duši. I když jsem se vyléčila, zůstaly mi deprese.
Jak vypadají?
Kdo je nezažil, neumí si to představit. To je totální rezignace! Máte pocit, že nevylezete z postele, nepřejdete ani pokoj. I když strašně chcete, tak si neporučíte. Jako nemůžete chodit se zlomenou nohou… Lékařka, která mě měla v péči, se ptala, co dělám. "Paní doktorko, je důležité, že se pořád ještě meju," říkala jsem jí. Upnula jsem se tehdy k tomu, že se musím aspoň dvakrát třikrát týdně, když někam půjdu, namalovat. A ta paní doktorka mě nabádala: "Ale až půjdete ke komisi žádat o invalidní důchod, tak se raději nemalujte. A vůbec nejlepší by bylo, kdybyste si vzala na hlavu šátek." Představa, jak ráno u nás na Barrandově nasedám do tramvaje v šátku a jedu si pro důchod, mi připadala šílená. Naštěstí mi ho dali, i když jsem byla nalíčená a bez šátku.
Jak nemoc změnila váš život?
Hodně věcí jsem přehodnotila. Hlavně chování k dětem. Přišlo mi nejpodstatnější, abych byla co nejvíc s nimi. Říkala jsem si: Tak co! Nenaučím Honzíka uklízet! Určitě ho to naučí někdo jiný. Kašlu na to, teď si s ním budu povídat. Až umřu, tak bude vzpomínat na to, jak jsme si spolu povídali, a ne na to, že jsem měla vyluxovaný koberec.
Jaké to je mít dítě ve čtyřiceti?
Když se oženil můj nejstarší syn David z prvního manželství, bylo mi třicet devět. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že moje děti už budou jen odcházet, a tak jsme si pořídili s Honzou ještě jedno miminko. Když je člověk mladší, neřeší, že děti rostou, až později si uvědomí, že už se to úžasné období opravdového rodičovství nikdy nevrátí.
Stýská se vám po tom čase?
Jan Fischer: Honzík dal našemu společnému životu úplně nový rozměr. Neříkám, že bychom bez něj s Dádou prožili nějaký plochý vztah, to si vůbec nemyslím, ale Honzík z našeho manželství udělal rodinu. Dal všemu smysl. I tomu bolestivému rozvodu, protože rozvod není procházka růžovým sadem, a kdo to tvrdí, tak mu nevěřte.
Jaké to bylo, když jste se v roce 2009 stala přes noc paní premiérovou?
Honzu jmenovali těsně před Velikonocemi a my jsme spolu jeli – jako obvykle – na nákup. Měla jsem na sobě bílé kalhoty a červenou košili a kvůli nějaké hlouposti jsme se s Honzou nepohodli. Taková ta lehká výměna názorů ve výtahu. A Honza mi tehdy říkal: "Hele, netvař se tak naštvaně! Někdo tě vyfotí…" Den na to vidím noviny, na obálce článek s fotkou přes půl stránky a pod ní napsáno: "Tohle je naše nová paní premiérová." Já jsem se na to koukala a říkala jsem si, že ta baba na obrázku má stejnou košili jako já. Pak mi teprve došlo, že jsem to opravdu já, jak vycházím rozzuřená z našeho baráku. Honza měl kdysi na Staťáku tiskového mluvčího Romana Proroka, který mi řekl: "Jsi nahoře a tam vždycky fouká." A je to pravda.
Hádáte se často?
Někdy úplně hrozně, ale jen kvůli hloupostem. I mí rodiče se v životě hádali. A to spolu budou letos v listopadu osmašedesát let. Vy se doma nehádáte?
Taky občas šíleně.
Já přesně vždycky vím, kdy hádka přijde. To se opakuje pravidelně v rozmezí šesti osmi neděl, protože Honza to potřebuje. Ale já taky. Víte, já nevěřím, že si milující manželé dokáží vždycky bez emocí cokoliv vysvětlit. Od té doby, co Honzu znám, měl nějaké podřízené či kolegy a s nimi řešil různé nepříjemné problémy, jenže byl ve funkcích, kde musel nacházet řešení "bez krveprolití". I já občas potkám lidi, kteří mě něčím šíleně naštvou. A to potom musí někdo odskákat. Já to beru tak, že každý pak potřebuje ventil, aby svou nahromaděnou nespokojenost, bublající papiňák, vypustil. A kdo je nejblíže? Manžel, manželka…
Jak jste zvládala jako paní premiérová oficiální akce?
Hned jsem si koupila Špačkovu velkou knihu etikety, protože po Velikonocích nás čekala první státní večeře s tureckým prezidentem. Dodneška to vidím, jak nás přivezli na hradní nádvoří ke vchodu do Španělského sálu a najednou u schodů někdo vykřikl: "K poctě zbraň!" A my jsme sebou trhli, zastavili se a zmateně se otáčeli, co se děje, kdo jde…
A šli jste vy…
Během večeře proti mně přes stůl seděla tehdejší česká velvyslankyně v Turecku paní Filipiová a ta na mě pořád povzbudivě mrkala, když jsem vedla velmi klopotný rozhovor s tureckým ministrem obchodu. Byl to bělovlasý šaramantní pán, který mi povídal, jak je strašně zklamaný, že českou značku Škodovku teď dělají Němci. Tak jsem se ho ptala, jak se smiřuje s faktem, že francouzské Renaulty se vyrábějí v Turecku. Opáčil, že je to "něco jiného".
Změnilo se něco v chování lidí kolem vás, když jste se stala paní premiérovou?
Jeli jsme hned po Honzově jmenování o Velikonocích do vesnice v západních Čechách, která se jmenuje Úterý. Majitel penzionu zřejmě vůbec nesledoval zprávy v televizi, ani nečetl noviny, takže nás celou dobu strašně komandoval. Neustále nás napomínal, abychom vypínali světlo. Mně udělal přednášku o tom, jak nesmím nosit podpatky, abych mu nevyryla v pokoji díry do nové podlahy. Nakonec se při placení manžela zeptal: "A co vy děláte?" Honza povídá: "Já jsem statistik." A ten pán se smál, že prý má být teď nějaký statistik premiérem. "Neznáte ho?" Honza se úplně přikrčil, když odpovídal: "To jsem já." Od té chvíle nastala diametrální změna. Ten pán nás pozval k sobě domů a nakonec jsme s ním strávili moc zajímavé dopoledne. Takže to bylo naše "státnické" zahájení.
Jak to pokračovalo?
Po pěti dnech Honzova premiérování si mě zavolal šéf úřadu vlády Jan Novák. Dali jsme si schůzku u Anděla, on si sedl proti mně… Ačkoliv jsem neměla žádné požadavky, protože jsem ani netušila, co role manželky premiéra vlastně obnáší, tak první, co mi Jan Novák řekl, bylo: "Paní Fischerová, na nic nemáte nárok a nic nemusíte." Až postupně jsme se sblížili. Během tří měsíců mi ukázal paláce, které vláda spravuje. Hrzánský palác, Lichtenštejnský palác, Strakovku, Kramářku a Benešovu vilu v Sezimově Ústí. Udělalo to na mě ohromný dojem. Odvedl obrovský kus práce. Asi po roce jsem mu nabídla i tykání, když se ukázalo, že je moc příjemný člověk. Ovšem, pravda, s takovým aristokratickým chováním.
V novinách psali, že je snob.
No, to trochu je! Ale v novinách píší kdeco.
Třeba že Jan Fischer je šedá statistická myš…
Po pravdě řečeno mě dost deptá, když otevřu noviny a o člověku, kterého si vážím, kterého si vážili kolegové na úřadu vlády i ve statistice, se píší všelijaké posměšně články, že vypadá jak šedá myš či okresní tajemník strany. Noviny na něj nemusejí psát oslavné ódy, protože nikdo není stoprocentní, ale můj muž se určitě nedostal do funkce premiéra tím, že se někdo přeřekl. Jeho jméno padlo, neboť někdo o něm věděl, že je slušný, že je dobrý a že tu práci během našeho předsednictví v Evropské unii zvládne. A také zvládl! Ačkoliv se o Honzovi zpočátku psalo jako o nejpopulárnější loutce po Hurvínkovi, nakonec jako premiér dotáhl naše působení v čele Evropy bez excesů. Když někde něco prohlásil, už se to nemuselo – na rozdíl od jeho předchůdce – dementovat či dál vysvětlovat… Všechna jednání dovedl do konce. Ať už to bylo podepisování Lisabonské smlouvy po složitém vyjednávání s panem prezidentem či příprava ekonomických opatření s tehdejším ministrem financí Edou Janotou. Jako premiér uměl veřejnosti podat vládní kroky tak, aby jim lidé rozuměli.
Co třeba?
Za mého muže se zmrazovaly důchody. Přesto teď k Honzovi přišla jedna starší dáma a řekla: "Vy jste mi ořezal penzi, ale já vám kandidaturu stejně podpořím." A podepsala se, což mi udělalo strašnou radost. Honza dokázal to, že postup jeho vlády byl čitelný.
Očima autorkyJedu k Týnci nad Sázavou, kde mají Fischerovi chalupu. Očekávám honosnou vilu s bazénem, místo toho mě paní Fischerová vyhlíží z okna pididomečku za vesnickou návsí v Čakovicích. Útulná kuchyně zabírá polovinu malého stavení. Bílou rustikální linku doplňuje selský nábytek se sbírkou starožitných panenek. Dana Fischerová je sbírá. Má jich asi třicet, té nejstarší je přes sto let. V chaloupce je ještě předsíň, další pokojík a pidikoupelna. A také pidizahrádka, na které cosi čte Jan Fischer. Znám ho jen z televize. V saku a v kravatě jako premiéra. Teď má na sobě domácí kalhoty a z dálky vypadá úplně obyčejně. Dívám se do notesu na své pracně nachystané státoprávní otázky, které se mi ve světle venkovské chalupy najednou zdají nepoužitelné. "Co právě dělá váš manžel, Jan Fischer?" dívám se do notesu na svůj první dotaz, když právě vchází do dveří. "Jsem zvědavý, co na mě Dáda prozradí," směje se. |
Co vám dnes v politice vadí?
Vrátila jsem se z Londýna den poté, co zatkli Davida Ratha. Večer v televizní debatě vystupoval pan Zaorálek. Vypadal sklesle. A já jsem si říkala, že se konečně ten člověk lidem omluví, vyjádří politování, že David Rath je členem sociální demokracie. Nic takového však nepadlo! Místo toho se pan Zaorálek několik minut hádal s panem Kalouskem, za jakého hejtmana se ve Středočeském kraji kradlo víc. Jestli za pravicového pana Bendla, nebo za levicového pana Ratha. Když se v Anglii přišlo na to, že premiér Cameron má ve svým týmu člověka, kterého mu po nástupu do funkce všichni rozmlouvali právě pro spojení s bulvárem, tak teď, když to prasklo, premiér se postavil před kamery a omluvil se lidem za chybu, kterou udělal. A slíbil, že se to nebude opakovat. Naší politice chybí pokora, serióznost.
Co s tím?
Myslím, že potřebujeme konzistentní spolehlivou vládu, na jejíž krocích půjde všeobecně stavět. Jako občan nemusím se vším souhlasit, ale musím pochopit, co a proč ministři dělají. Musím věřit, že jednotlivé vládní kroky vymýšlejí lidé, kteří to umějí. Což znamená, že politika má zasahovat jen do určitých pater státní správy. V zahraničí bývají už nejbližšími spolupracovníky ministra odborníci v oboru, kteří drží kontinuitu. Asi i proto jsou obvykle v naší zemi velmi dobře hodnoceny úřednické vlády odborníků, což byl i Honzův případ. Ačkoliv měl tehdy jako premiér omezený mandát a dost zúžený prostor, přesto jeho ministři cítili mnohem větší sounáležitost s vládním týmem než se stranou, která je delegovala. Všichni měli poměrně krátkou dobu na to ukázat, že něco umí. A protože to byli lidé slušní, sdělní, pracovití a také vzdělaní, snažili se všechny politické kroky jasně vysvětlit tak, aby jim každý rozuměl.
Je váš muž suchar?
Spíš má suchý humor. Takový anglický. Jednou byli u nás v Londýně novináři a Honza mi po příchodu z banky řekl: "Dádo, nemáš nějakou disponibilní hotovost?" Já jsem se chechtala, zatímco pan redaktor situaci popsal jako vrchol Honzova sucharství. Pamatuji se, jak kdysi můj syn přišel hodně pozdě z nějakého mejdanu a Honza mu vážným hlasem vysvětloval, aby si dal pozor, že přílišné slavení narozenin má vliv na rychlé stárnutí.
Jak to?
Statistiky jasně ukazují, že lidé, kteří slavili nejvíce narozenin, jsou staří…
Prostě Honza má svůj specifický humor, kterému ne každý rozumí.
A na ten vás dostal?
Spíš na povídání. Strašně ráda ho poslouchám. On opravdu tolik věcí ví. Nikdy jsem nebyla na pochybách, že je to chlap mého života. Na začátku mi hodně vyprávěl o svém tátovi Otovi, který pracoval v Československé akademii věd. Byl výborný matematik, statistik, velká vědecká kapacita. Za války prošel Terezínem, v Osvětimi přežil doktora Mengeleho. V 50. letech se zabýval uplatňováním statistiky v genetice, přestože genetika tehdy byla podle Rusů buržoazní pavěda. Cílevědomost a zatvrzelost zdědil Honza po něm. Našla jsem dopisy, které mu psal táta na vojnu. Jsou to nejkrásnější dopisy, jaké jsem kdy četla. Je z nich cítit, jak strašně drželi pohromadě. Honza mi vyprávěl, jak babička měla na stará kolena Alzheimera a pletla si ho, když byl malý, se svou dcerou Marií, kterou umučili nacisti v koncentráku.
Jan Fischer: Ovšem vyprávěl jsem ti i veselejší věci. Třeba jak jsme chodili s Otou na fotbal a fandili Spartě. My si totiž s Dádou celou dobu, co se známe, pořád povídáme.
To jo, od rána do večera, jsme nesmírně upovídaný pár. Jedeme v autě, celou cestu mluvíme… Akorát když jsme poprvé vyrazili na dovolenou bez Honzíka, protože o prázdninách odletěl na pět neděl k bratrovi Milanovi do Austrálie, byli jsme tak zaskočeni tím, že už žádné dítě s námi není, že jsme na sebe promluvili až u Lince. Honza tehdy pravil: "Tak zase prší jako každej rok!" Začali jsme se smát a tím jsme to prorazili. Víte, my jsme spolu hrozně rádi.
Aktualizace 21.11.2012: Rozhovor s Danou Fischerovou vyšel jako součást seriálu rozhovorů s partnery prezidentských kandidátů. Jeho autorka, externí spolupracovnice OnaDnes.cz Dana Emingerová, ho připravila na žádost redakce, nikoli o své vlastní vůli. Redakce ji oslovila, protože věděla, že píše knihu o Daně Fischerové. Teprve dodatečně se redakce dozvěděla, že knihu financuje kancelář prezidentského kandidáta Jana Fischera. Přestože rozhovor nepokládáme za podjatý a zvýhodňující jednoho z kandidátů, považujeme za férové o této skutečnosti čtenáře informovat.
