Ona

Dana Batulková - A na konec jsme vybrali ležérní Triko z H&M za 599 Kč; šál značky Mexx za 1299 Kč; sukně značky Gosha z obchodu Vero Moda za 1999 Kč; boty značky Vero Moda 899 Kč; náušnice z obchodu Accessorize za 192 Kč; náramek z H&M za 199 Kč | foto: Michal Ureš, supervize Iva Válová, MF DNES

Dana Batulková: Prošla jsem očistou duše

  • 62
Herečka Dana Batulková stála před čtyřmi lety na spáleništi svého domu i manželství.

Dana Batulková
Narodila se v Praze v roce 1958. Po absolutoriu na DAMU nastoupila do kladenského divadla. Pak následovala mateřská dovolená a odchod na hereckou volnou nohu. Po roce 1989 hrála v Divadle Komedie, teď ji uvidíte v Rokoku (After Dinner, V hodině rysa, Don Juan, 3sestry2005.cz a další) a v Divadle Na Jezerce (Kaviár nebo čočka). Ve fi lmu jste ji mohli vidět jako manželku Milana Šteindlera ve snímku Vrať se do hrobu. S Milanem se znovu sešla při natáčení televizního seriálu redakce, kde hraje Dana redaktorku Annu. Objevila se i v seriálu Náměstíčko. Má syna Jakuba a dceru Marjánku.


Herečka Dana Batulková stála před čtyřmi lety na spáleništi svého domu i manželství. Její muž David Prachař požádal o rozvod a založil si novou rodinu s herečkou Lindou Rybovou. Ve stejné době do základů vyhořel rodinný dům, kde spolu do té doby s jejich dvěma dětmi žili. Od toho spáleniště, navíc zatíženého hypotékou, ušla Dana za ty čtyři roky velmi dlouhou cestu. A byla to cesta vzhůru.

Její příběh je možná známější než její jméno. Média ho vytěžila bezezbytku a převážně zatracovala Danina bývalého muže, Davida Prachaře, za nezvládnutý příliv druhé mízy a opuštění manželky ve velmi těžkém životním okamžiku. To že odešel za půvabnou mladou Lindou, ještě přililo oleje do ohně. Dana se ocitla v nezáviděníhodné pozici litované a opuštěné. Soucitu jí ale není třeba. Dokázala jak splatit hypotéku, tak zachovat psychickou pohodu obou dětí. A to bylo zřejmě nejtěžší. Dnes hraje energickou redaktorku v oblíbeném seriálu Redakce, ve stálém angažmá v Divadle Rokoko si užívá krásné role a uznává, že i nedobrovolná svoboda je ohromě příjemná.

Minulý rok pro vás působil opticky skvěle. Hrála jste velkou roli v seriálu, syn ztvárnil hlavní postavu v pohádce vysílané na Štědrý večer, máte opět krásný dům a šikovnou jedenáctiletou dceru. Vypadáte spokojeně - co je vespod?
S čistým svědomím můžu říct, že se cítím o hodně lépe než třeba ještě před dvěma lety. Ale věci nikdy nejsou tak jednoznačné, jak se zdají. Ani ve zlém, ani v dobrém. Nevím, jestli jsou zrovna čtyři roky, které uplynuly od rozpadu mého manželství, limitem pro očistu duše. Ale něco se stalo, jako když se zvedne mlha a je krásně.

Jak jste na tom existenčně?
Střídavě oblačno. Zůstala mi z manželství velká hypotéka, tak dělám, co se dá. Kdybych nemusela, sama od sebe bych takové finanční harakiri nepáchala. Řada lidí si teď ale řekne: „Má barák v lukrativní části Prahy. Kdyby ho střelila i s tou hypotékou, bude zajištěná.“ Už jsem tenhle názor slyšela. Ale ten dům je historie našeho rodu už od roku 1828.Takové nemovitosti se neprodávají, i kdyby vám nabízeli výměnou Pražský hrad. Ale chápu, že lidem, co rostli v panelácích, můžu připadat praštěná. Udržení domu beru jako svůj úkol a veliký závazek.

Proč úkol?
Byla jsem vychovávaná, že co nám bylo v dobré víře svěřeno, se nesmí jen tak zpronevěřit, jen aby si člověk něco ulehčil. To mohl udělat už dědeček, nebo mí rodiče, a dali by si na důchod nohy na stůl a měli se při současných cenách pozemků velice fajn. Dům jsem dostala ještě v dobách, kdy byly Koloděje nezajímavá, nelukrativní díra. Jeho hodnota, kterou nikdo jiný kromě mě a mých dětí neocení, je nejen v historii, ale i ve vzpomínkách. Ale kdybychom takhle uvažovali všichni, nikdo by se nikam nevyvinul. Já naprosto chápu zoufalství lidí, kteří přišli o dům nebo byt, a tím i o známé prostředí, nasáklé zážitky důležitými jen pro ně, z důvodu vyššího zájmu státního nebo z nedostatku peněz. Jsem pro adaptabilnost. Ale nesmí člověka zničit. A co se mne týče, projevila jsem v uplynulých letech tolik přizpůsobivosti a pružnosti, že mám splněno na dvě stě let dopředu.

Mluvíte jako pravá vesničanka s kořeny pevně zaklesnutými do půdy. To se dneska nenosí, nebo jo?
Myslím, že zase začíná. Donedávna se ještě všichni oháněli flexibilitou jako znakem úžasně moderního přístupu k životu. Vtrhla sem spousta nových věcí, metod a velký kult mládí. Musíte být neustále happy, akční, flexibilní, asertivní. Jinak nejste in. Přineslo to však také netrpělivost, aroganci a hysterii, když se najednou věci nevyvíjejí přesně jako podle manuálu. A došlo už k příliš mnoha krachům partnerství a vztahů, jen aby lidi zjistili, že pro zaměstnavatele a vůbec pro kohokoliv mají hodnotu jen jako dobře šlapající stroje. A když se kolečka zadrhnou, když začnou rezivět? Nazdar, šrot se nerentuje.

Vy si nemyslíte, že změna je prostě součástí vývoje?
Netvrdím, že by se měl člověk zakopat na jedné pozici a v jednom myšlenkovém proudu na padesát let. Ale když je těch změn moc, a ještě než se vzpamatujete z jedné, už se chce, abyste radostně zkousávali novou, je to na zbláznění. Potřebujete se aspoň o něco opřít, abyste popadli dech. Já mám zázemí u nás na vesnici. Mám tu rodiče, kamarády, výborného starostu, co jen nežvaní, ale je za ním něco vidět, koncerty v kostele, úžasného pana faráře, ochotnické divadlo, vánoční a velikonoční jarmarky, lampionový průvod na Martina, skvělou pizzerii, vinotéku. A hlavně klid.

Co bylo vlastně ve vašem turbulentním období to nejhorší?
Před těmi čtyřmi lety? To, že nevěříte, že zas bude líp.

Jak z toho?
Trpělivost. Přesvědčila jsem se o tom během posledních Vánoc. V mém okolí je neustále někdo namočený do malých soukromých bankrotů. Je to jako epidemie. Ale tím, jak je krachů tolik, berou se jako normální, běžná věc, skoro jako chřipka. A kdo nic podobného nezažil sám na sobě, tak ho postižení lidé ani nedojmou, ani nezajímají. Ale mně se vždycky udělá špatně. Hrozně jsem na všechny myslela. A zároveň jsem byla ráda, že je tato epizoda za mnou, že se mě netýká.

Jak to?
Letošní svátky jsem totiž poprvé po čtyřech letech prožila absolutně bez starostí. Užila jsem si výzdobu domu, Marjánku, Kubu, rodiče – a bez svírání žaludku.

Takže jste proti takovým těm „klubům rozvedených žen“, které si společně notují, jak jsou všichni chlapi strašní, že se jim obětovaly? 
Nevím, jestli něco takového vůbec existuje. Nejde všechny chlapy zatratit šmahem, je to kus od kusu, stejně jako u nás žen. Navíc nemůžu říkat, že jsou všichni strašní, když jsem jednoho porodila a vychovala, že?

Prý si za mizerné muže můžeme samy, protože je jako malé kluky rozmazlily jejich matky. Jaký je váš dvacetiletý Kuba?
Racionálnější, praktičtější, určitě vyzrálejší než já v jeho věku. Nedávno si s kamarádem pronajal byt, studuje DAMU, vedle toho se snaží pracovat. Jsem to spíš já, kdo vymýšlí různé lsti, jako je třeba pečená kachna v neděli, abych ho nalákala domů. Jeho generace kluků je jiná než generace mých vrstevníků. Nemám o Jakuba strach, je samostatná jednotka, umí vařit, byt si s kamarádem zrekonstruovali, natírali, uklízeli, je schopen si vyprat, když je nejhůř, i žehličku použije.

Takový byl vždycky?
Ani náhodou. Když bydlel doma, měl v pokoji neuvěřitelný bordel, ale tam byla maminka a občas to shrabala, takže teď ráda vidím, že ta výchova občas nějaké ovoce nese.

Na internetu koluje vaše fotografi e, kde se držíte za ruku se svým údajným, o dvaadvacet let mladším milencem.
Dokonce snad o dvacet tři. Strašný číslo, naprostý nesmysl. Nikdy bych si nedovolila na prahu padesátky ničit někomu tak mladému život svou častou přítomností a nedej bože ještě něčím horším. To už bych si rovnou mohla vzít pytlík bonbonů a stoupnout si před školku. Jsme kamarádi, je to můj režisér seriálu Redakce, což byla práce, která nás hodně bavila a spojila. Všichni z party okolo natáčení se doteď rádi scházíme.

Jak celá ta kauza vznikla?
Ani nevím. Jako hra, náš interní humor, který je seriózním lidem nepochopitelný. Netušili jsme naprosto, co se z toho vyvine. Teď, kdekoli se objevíme, jsou bulvární stránky naše. Nic jsme tím nesledovali. Ale přiznávám, že ráda ho mám. Tím bych tohle téma uzavřela.

Jaké je vyrovnávat se se životem bez partnera po čtyřicítce? Je to stejné jako po třicítce, jako kdykoli?
Potkat někoho, kdo vám bude vyhovovat, je spíš otázka štěstí než chtění. Tady se přičítá ještě nepříjemná životní zkušenost, to, že máte děti a věk, samozřejmě. Stárnoucích žen je rozhodně víc než mužů, obzvlášť těch, co jsou ochotní s nimi jít do seriózního vztahu. Člověk už má navíc obranné refl exy, nenechá se už tak pohltit, aby nebyl znovu zraněn. Poprvé je jenom jednou. Nic už pak není tak přirozené, bezprostřední a snadné. Ale je pravda, že i ta nedobrovolná svoboda, když se na situaci podíváte z druhé strany, může být ohromně příjemná.

Jak to myslíte?
Většinou už máte větší děti, samostatnější, takže máte i víc času. Nikomu se nepodřizujete, víc si užijete lidi, co máte rádi, návštěvy můžou zůstat i několik dní a nemusíte brát ohledy. Moje Mariana má navíc ráda, když je nás doma víc. Máme roky takovou partičku, kterou myslím Eva Salzmannová nazvala Holky, co spolu mluvíme. Naší letitou tradicí je, že se občas u někoho sejdem na mejdanu. Naše životy se mezitím proměňují, někdo žije dvacet let ve spořádaném vztahu, někdo má karamboly za sebou, někdo před sebou. Tak všechno proberem od divadla a vztahů až po muže a děti. Naposled s námi byla kamarádka s dvouletým chlapečkem, za kterým neustále pobíhala. Nikdo z ostatních se nezvedl, nikdo nepohlídal.

Proč?
Ne ze sobectví. Jen jsme už všechny vnitřně cítily, že tohle období už máme za sebou a teď je zase řada na mladších. Přišlo mi to docela legrační a uvědomila jsem si, že každý věk, každá situace, kterou nám život dá, má svoje kouzlo. Tak proč si tuhle etapu konečně neužít bez stresu a bez honiček? Jiný čas, než je teď, už nedostanu.